Zarazila ji nesouvislost poslední myšlenky. Náhle si uvědomila, že se schválně zlobí, zlobí se, aby mohla usměrňovat. Přijala pravý zdroj. Naplnila ji síla. A do sloupové síně vstoupila služebná se stromem a listem na rameni.
Nyneiva, která se chvěla touhou usměrňovat, čekala a dokonce i zvedla prachovku a přejela peříčky po obojku a náramcích. Služebná vykročila po světlých dlaždicích. Za chvíli odejde a Nyneiva bude moci... Co? Strčit si ty věci do váčku a odnést je, ale...
Služebná odejde? Proč jsem si myslela, že odejde, místo aby tu zůstala pracovat? Koutkem oka mrkla přes místnost na ženu, která se k ní blížila. Ovšem. Neměla ani koště, ani mop, ani prachovku, dokonce ani hadr. Ať už tu má v plánu cokoliv, nemůže to trvat dlo –
Náhle jasně spatřila ženinu tvář. S těžkými kostmi, ale hezkou, orámovanou tmavými copy, s téměř přátelským úsměvem, aniž by však Nyneivě skutečně věnovala pozornost. Rozhodně nevypadala nijak hrozivě. Nebyla to úplně stejná tvář, ale Nyneiva ji přesto poznala.
Než si to stačila rozmyslet, udeřila. Spletla pramen vzduchu tvrdý jako kladivo a namířila ženě na obličej. Druhou ženu okamžitě obklopila záře saidaru a její rysy se nějak změnily – nějak teď byly královštější, pyšnější. Moghedienin obličej, jak si ho pamatovala. A na něm polekaný, překvapený výraz, že se nedokázala přiblížit bez toho, aby vzbudila podezření – a Nyneivino vlákno bylo odříznuto jako břitvou. Nyneiva se zapotácela, jak do ní udeřilo povolené vlákno jako fyzická rána, a Zaprodankyně vyrazila složitě spletenými vlákny ducha propletenými vodou a vzduchem. Nyneiva neměla tušení, co to má udělat. Zoufale se to snažila odříznout, jako to viděla udělat druhou ženu s jejím vláknem, ostřím vlákna ducha. Na zlomek vteřiny cítila lásku, oddanost, uctívání k té úžasné ženě, která jí ráčí dovolit...
Složitá tkanina se rozdělila a Moghedien klopýtla. Nyneivě zůstal v hlavě jenom záblesk, jako čerstvá vzpomínka, jak chtěla poslechnout, plazit se a potěšit. Přesně to, co se stalo při jejich prvním setkání znovu dokola. Zaplavil ji zuřivý vztek. Bleskově stvořila jako nůž ostrý štít, který Egwain použila, aby utišila Amico Nagoyin, spíš zbraň než štít, a ohnala se jím po Moghedien – a byla odražena, spletená vlákna ducha se napínala proti jiným spleteným vláknům ducha, kousíček od toho, kdy by odřízla Moghedien od pravého zdroje navždy. Zaprodankyně opět provedla protiúder, ťala jako sekerou, hodlajíc odříznout Nyneivu stejným způsobem. Navždy. Nyneiva ji zoufale odrazila.
Náhle si uvědomila, že pod vším tím hněvem se strašně bojí. Snaha zabránit druhé ženě, aby ji utišila, zatímco se jí snažila provést to samé, vyžadovalo veškeré soustředění. Síla v ní vřela, až měla dojem, že vybuchne. Kolena se jí chvěla úsilím udržet se na nohou. A všechno šlo do těchto dvou věcí. Nemohla vyplýtvat ani tu trošičku, co by zapálilo svíčku. Moghedienina sekera z vláken ducha se roztekla a otupěla, ale na tom by nezáleželo, pokud by se té ženě podařilo ji zarazit. Nyneiva opravdu neviděla žádný rozdíl v tom, kdy by byla tou ženou utišena nebo jenom – jenom! – odstíněna a vydána Moghedien na milost a nemilost. Ta věc se otřela o proud jediné síly, vtékající z pravého zdroje do ní, jako nůž visící kuřeti nad nataženým krkem. Ta představa byla až příliš příhodná. Nyneiva si přála, aby na to vůbec nepomyslela. Vzadu v hlavě jí tichý hlásek drmolil. Ó, Světlo, nedovol jí to. Nedovol jí to! Světlo, prosím, tohle ne!
Chvíli zvažovala, že zanechá pokusu Moghedien odříznout – například musela vlákna neustále přiostřovat, spletená si totiž nechtěla podržet ostří – že to vzdá a použije tu sílu k tomu, aby Moghedienin útok zatlačila dál od sebe, možná jí ho i překazila. Ale kdyby to zkusila, druhá žena by se nepotřebovala bránit. Mohla by uvolněnou sílu přidat ke svému vlastnímu útoku. A byla jednou ze Zaprodanců. Ne jen pouhá černá sestra. Žena, která byla Aes Sedai za věku pověstí, kdy Aes Sedai dokázali věci, o nichž se jim dnes ani nesnilo. Kdyby Moghedien použila veškerou svou sílu na ni...
Muž, který by v té chvíli vstoupil, nebo kterákoliv z žen, jež neuměly usměrňovat, by viděli pouze dvě ženy stojící proti sobě na dvou stranách bílého hedvábného provazu ve vzdálenosti necelých deseti kroků. Dvě ženy zírající na sebe v rozlehlém sále plném podivných předmětů. Neskákaly tu kolem sebe a nesekaly po sobě meči jako muži, nic nebylo rozbité nebo polámané. Jen tu stály dvě ženy. Přesto to však byl souboj, a možná i na smrt. S jednou ze Zaprodanců.
„Všechno, co jsem tak pečlivě naplánovala, je fuč,“ řekla náhle Moghedien napjatým, rozzlobeným hlas a sukně si tiskla tak, že měla bílé klouby na rukou. „Přinejmenším budu muset podstoupit nevýslovnou námahu, abych dala všechno do pořádku, jako to bylo předtím. Možná už to nebude možné. Ó, hodlám tě přinutit za tohle zaplatit, Nyneivo al’Mearová. Tohle byla tak krásně útulná skrýš, a ty slepé ženské mají ve svém vlastnictví spoustu velice užitečných věcí, i když nejsou –“ Potřásla hlavou a ohrnula rty v opovržlivém zavrčení. – „Myslím, že tě tentokrát vezmu s sebou. Už vím. Udělám si z tebe živý sloupek k nasedání. Ty budeš hezky klečet na všech čtyřech, abych se z tvých zad dostala snadno do sedla. Nebo tě možná dám Rahvinovi. On vždycky oplácí laskavosti. Teď má na hraní tu hezkou malou královničku, ale hezké ženy byly vždycky Rahvinova slabost. Rád má dvě, tři i čtyři naráz, aby kolem něj tancovaly. Jak se ti to bude líbit? Strávit zbytek života soupeřením o Rahvinovu pozornost. Budeš to chtít, jak tě jednou dostane do rukou. Má ty svoje malé triky. Ano, myslím, že by tě měl dostat Rahvin.“
V Nyneivě se zvedl hněv. Po tváři jí stékal pot a nohy se ji třásly, jako by ji měly každou chvíli vypovědět poslušnost, ale hněv jí dodal sílu. Jak byla rozzuřená, podařilo se jí přistrčit svou zbraň z pramenů ducha o vlásek blíž k tomu, aby odřízla Moghedien od pravého zdroje, než ji ta žena znovu zarazila.
„Takže jsi objevila ten malý klenot za sebou,“ řekla Moghedien ve chvíli křehké rovnováhy. Kupodivu mluvila téměř konverzačním tónem. „Ráda bych věděla, jak jsi to udělala. Ale na tom nezáleží. Přišla jsi, abys ho odnesla? Možná ho zničila? Nemůžeš ho zničit. Tohle není kov, ale druh cuendillaru. Cuendillar nedokáže zničit dokonce ani odřivous. A jestli ho hodláš použít, má to jisté... řekněme nevýhody? Dáš obojek na krk muži, který může usměrňovat, a žena s náramky ho dokáže přinutit, aby dělal, co si bude přát, to je pravda, ale jemu to nezabrání, aby nezešílel, a je tu taky opačné proudění. Nakonec tě dokáže taky ovládnout, takže skončíš tak, že se s ním budeš každou chvíli přetahovat. Není to zrovna příjemné, když zešílí. Ovšem, můžeš ty náramky někomu předat, takže tomu žádná nebudete vystavená příliš dlouho, ale to znamená, že ho musíš svěřit některé jiné. Muži jsou vždycky dobří, když jde o násilí. Dělají vynikající zbraně. Nebo můžou dvě ženy nosit každá jeden náramek, když máš někoho, komu můžeš dost věřit. To prosakování značně zpomalí, jak jsem pochopila, ale také to umenšuje kontrolu, i když budete pracovat v dokonalé shodě. Nakonec zjistíš, že s ním zápasíte, a obě potřebujete jeho, aby vám sundal náramky, stejně jako on potřebuje vás, abyste mu sundaly obojek.“ Naklonila hlavu na stranu a potutelně zvedla obočí. „Mám za to, že mě sleduješ. Ovládat Luise Therina – Randa al’Thora, jak se jmenuje teď – by bylo velice užitečné, ale stojí to za tu cenu? Chápeš, proč jsem nechala obojek a náramky tam, kde jsou.“