Nyneiva, která se třásla, aby udržela sílu, aby zvládla spletená vlákna, se poněkud zamračila. Proč jí to ta žena všechno vykládá? Copak si myslí, že na tom nezáleží, protože stejně vyhraje? Proč ta náhlá změna, místo hněvu rozhovor? Moghedien také měla zpocený obličej. Hodně zpocený, pot se jí perlil na čele a stékal jí po tvářích.
Náhle se Nyneivě v hlavě všechno změnilo. Moghedien neměla hlas napjatý hněvem. Byl to hlas napjatý námahou. Moghedien se nechystala proti ní vrhnout veškerou svou sílu, už to dělala. Ta žena vydávala tolik síly co ona. Čelila jedné ze Zaprodanců, a ta jí ani zdaleka neoškubala jako husu k večeři, neztratila dokonce ani peříčko. Čelila Zaprodanci, síla proti síle! Moghedien se snažila odvést její pozornost, aby získala příležitost zaútočit dřív, než ji opustí síly! Kdyby tak jen dokázala to stejné. Než síly opustí ji.
„Divíš se, jak to všechno vím? Ten obojek a náramky byly vyrobeny až poté, co jsem byla... No, o tomhle se bavit nebudeme. Jakmile jsem byla volná, první, co jsem udělala, bylo vyhledat informace o těch posledních dnech. Vlastně posledních letech. Tu a tam je spousta zlomků, které nedávají smysl nikomu, kdo neví, odkud začít. Věk pověstí. Takové zvláštní jméno jste dali mé době. A přesto i v těch nejdivočejších pověstech jsou to z poloviny jenom náznaky. Žila jsem přes dvě stě let ve chvíli, kdy byl vývrt otevřen, a to jsem byla stále mladá, na Aes Sedai. Ty vaše ‚pověsti‘ jsou jen ubohou napodobeninou toho, co jsme dokázali. Proč...“
Nyneiva ji přestala poslouchat. Způsob, jak tu ženskou rozptýlit. I kdyby dokázala vymyslet, co říci, Moghedien by se měla na pozoru před způsobem, který sama používala. Nemohla promarnit ani ždibíček síly, aby spletla vlákna byť jen jako vlásek silná, o nic víc než... O nic víc než Moghedien. Žena z věku pověstí, žena dávno uvyklá užívání jediné síly. Nejspíš byla zvyklá provádět s pomocí síly téměř všechno, než byla uvězněna. Když se po svém osvobození skrývala, jak dobře si navykla dělat věci bez síly?
Nyneiva dovolila, aby se jí podlomily nohy. Pustila prachovku a zachytila se podstavce, aby neupadla. Příliš to hrát nemusela.
Moghedien se usmála a udělala krok dopředu, „...cestovat na jiné světy, dokonce i na světy na obloze. Víš, že hvězdy jsou...“ Tak jistý byl ten její úsměv. Tak vítězoslavný.
Nyneiva popadla obojek a nevšímajíc si pronikavě bolestných citů, které do ní začaly proudit, jediným rychlým pohybem obojek hodila.
Zaprodankyni spadla brada, teprve když ji široký černý kroužek zasáhl mezi oči. Nebyl to tvrdý úder, rozhodně ji to nemohlo omráčit, ale určitě to nečekala. Moghedien maličko povolila kontrolu nad propletenými prameny, jenom trošičku, jenom na chviličku. Ale v tom okamžiku se rovnováha mezi nimi porušila. Štít ducha vklouzl mezi Moghedien a pravý zdroj. Záře kolem ní zhasla.
Žena vyvalila oči. Nyneiva čekala, že jí skočí po krku. To by byla udělala ona. Moghedien si místo toho prudce vyhrnula suknice nad kolena a rozběhla se pryč.
Když se Nyneiva nemusela bránit, nedalo jí moc námahy utkat kolem prchající ženy vlákna vzduchu. Zaprodankyně ztuhla uprostřed skoku.
Nyneiva pletivo spěšně zavázala. Dokázala to. Čelila jsem jedné ze Zaprodanců a porazila jsem ji, říkala si v duchu poněkud užasle. I když se dívala na ženu drženou od krku dolů vlákny vzduchu s pevností kamene, dokonce i když ji viděla, jak se předklání na jedné noze, nemohla tomu uvěřit. Prozkoumala, co udělala, a uviděla, že to není tak naprosté vítězství, jak by si přála. Štít měl otupenou hranu, než zajel na místo. Moghedien byla lapena a odstíněna, ale ne utišena.
Snažila se nepotácet a obešla uvězněnou ženu, aby jí viděla do tváře. Moghedien stále vypadala královsky, ale jako velice vyděšená královna, olizovala si rty a očima přejížděla sem a tam. „Jestli... jestli m-mě o-osvobodíš, mohli b-bychom s-se nějak d-dohod-nout. Je t-toho h-hodně, co tě m-můžu n-naučit –“
Nyneiva ji nelítostně uťala, upletla ze vzduchu roubík, který jí udržel čelisti rozevřené. „Živý sloupek k nasedání. Neříkalas to tak? Myslím, že je to dobrej nápad. Ráda jezdím.“ Usmála se na ženu, jíž málem lezly oči z důlků.
Sloupek k nasedání, no teda! Jakmile bude Moghedien postavena ve Věži před soud a utišena – o rozsudku pro jednoho ze Zaprodanců nemohlo být pochyb – určitě dostane nějakou užitečnou práci v kuchyni, v zahradách nebo ve stájích, až na to, když ji vyvedou ven, aby ukázali, že dokonce ani Zaprodanci nemohou uniknout spravedlnosti a zachází se s nimi stejně jako s jinými sloužícími, kromě toho, že jsou pod stráží. Ale ať si myslí, že je Nyneiva stejně krutá jako ona. Ať si to myslí, dokud skutečně nebude...
Nyneiva zkřivila rty. Moghedien před soud nepůjde. Aspoň ne teď. Ne dokud nevymyslí, jak ji dostat z panaršina paláce. Ta žena zřejmě věřila, že její grimasa pro ni věští cosi zlého. Z očí se jí vyřinuly slzy a ona pohybovala rty, jak se snažila dostat slova přes roubík.
Nyneiva, znechucená sama sebou, se na nejistých nohou vrátila k místu, kde ležel černý obojek, rychle ho nacpala do měšce, než se jí ponuré emoce mohly dotknout víc než jen letmo. Následovaly náramky, se stejným pocitem utrpení a žalu. Byla jsem připravená ji mučit tím, že jsem ji nechala si myslet, že to udělám. Určitě si to zaslouží, ale já taková nejsem. Nebo ano? Nejsem o nic lepší než Egeanin?
Prudce se otočila, naštvaná, že o něčem takovém vůbec mohla uvažovat, a prošla kolem Moghedien ke stolu se skleněnou vitrínou. Musí existovat nějaký způsob, jak tu ženu předvést před soud.
Ve vitríně bylo sedm figurek. Sedm, a žádný zámek.
Chvíli dokázala jenom zírat. Tam, kde býval zámek, teď uprostřed stolu stála jedna ze sošek, zpodobňující podivné zvíře, vzdáleně připomínající prase, ale s velkým kulatým rypáčkem a tlustýma nožičkama. Náhle Nyneiva přimhouřila oči. Soška podivného zvířete tam nebyla doopravdy. Ta věc byla utkaná z vláken vzduchu a ohně, z pramenů tak maličkých, že vedle nich pavučina vypadala jako spletená z lodních lan. I když se soustředila, jen tak tak je rozeznala. Pochybovala, že by to Liandrin nebo některá z černých sester dokázaly. Maličký záblesk síly, a tlusté zvířátko zmizelo. Na jeho místě ležel na červeně nalakovaném podstavci černobílý zámek. Moghedien, umělkyně ve schovávání, ho schovala všem na očích. Oheň vypálil do skla díru a zámek také zmizel ve váčku, který teď byl pěkně naditý a tahal ji za pásek.
Zamračila se na ženu stojící na špičce střevíčku a snažila se nějak vymyslet, jak by ji mohla vzít s sebou. Ale Moghedien by se jí do váčku nevešla, a Nyneiva usoudila, že i kdyby se jí podařilo tu ženu sebrat, při tom pohledu by nejeden člověk zvedl obočí. Přesto, než došla k nejbližším dveřím, nemohla si pomoci a při každém druhém kroku se ohlížela přes rameno. Kdyby jen existoval nějaký způsob. Ještě naposledy se zastavila – lítostivě se ohlédla ode dveří a otočila se k odchodu.