Tyto dveře vedly na nádvoří s kašnou plnou leknínů. Na druhé straně kašny právě zvedala štíhlá žena s měděnou pletí, ve světle krémových tarabonských šatech, při pohledu na něž by se Rendra začervenala, černou dutou hůlku asi půl sáhu dlouhou. Nyneiva okamžitě poznala Jeaine Caide. Víc, poznala tu hůlku.
Zoufale se vrhla stranou tak prudce, že klouzala po hladkých bílých dlažebních kamenech, až se s drcnutím zastavila o jeden z tenkých sloupů. Místem, kde před chviličkou stála, proletěla přes dlaň tlustá bílá tyč, jako by se vzduch změnil v roztavený kov, a prořízl si cestu celou výstavní síní. To, co tyč zasáhla, přestalo existovat, ze sloupů prostě mizely kousky kamene, vypařily se i artefakty nesmírné ceny. Nyneiva se za sebe slepě ohnala prameny ohně doufajíc, že na nádvoří něco, cokoliv, zasáhne, a po čtyřech se škrábala síní pryč. Tyč, asi ve výši pasu, se kolmo prořízla oběma stěnami. Mezitím se hroutily a tříštily vitríny, skříně a sdrátované kostry. Odříznuté sloupy se chvěly, některé popadaly, ale to, co dopadlo na ten strašlivý meč, nepřežilo, aby to mohlo rozbít ještě vitríny a podstavce na podlaze. Stůl se skleněnými stěnami spadl dřív, než roztavená střela zmizela, zanechávajíc za sebou purpurovou tyč, která jako by se Nyneivě vpálila do sítnice. Figurky z cuendillaru byly to jediné, co od té rozžhavené bílé střely odpadlo, a odrazily se od podlahy.
Sošky se samozřejmě nerozbily. Moghedien měla zřejmě pravdu. Cuendillar nedokáže zničit dokonce ani odřivous. Ta černá tyč byl jeden z ukradených ter’angrialů. Nyneiva si vzpomínala na varování, které bylo k seznamu připojeno pevnou vlnou. Vyvolává odřivous. Nebezpečné a téměř nemožné ovládat.
Moghedien se zřejmě snažila ječet přes neviditelný roubík, zoufale škubala hlavou dopředu a dozadu, jak se vzpírala proti vzdušným poutům, ale Nyneiva jí nevěnovala víc než jediný pohled. Jakmile odřivous zmizel, zvedla se natolik, aby mohla vyhlédnout přes sál a skrze díru proraženou v jedné stěně. Jeaine Caide se vedle vodotrysku kymácela, jednou rukou se držela za hlavu a černá tyč jí málem vypadla z druhé. Ale než na ni mohla Nyneiva udeřit, znovu tyč zvedla. Vyrazil z ní odřivous a zničil všechno, co mu při průletu sálem stálo v cestě.
Nyneiva sebou okamžitě plácla na břicho, a jak nejrychleji mohla, se plazila na druhou stranu mezi různými střepy a tříštícími se padajícími sloupy a zdivem. Lapajíc po dechu se Nyneiva vytáhla do chodby proražené oběma stěnami. Nedalo se vůbec poznat, jak daleko se odřivous prořízl. Nejspíš celou cestou z paláce. Pootočila se na koberci posetém kousky kamene a ostražitě vyhlédla ze dveří.
Odřivous byl opět pryč. V poničené výstavní síni nastalo ticho, jen občas se oslabený kus zdiva zřítil a roztříštil na podlaze. Po Jeaine Caide však nebylo ani stopy, i když dost z protější zdi spadlo, aby bylo jasně vidět nádvoří kolem kašny. Nyneiva nehodlala riskovat a jít se podívat, jestli ter’angrial zabil ženu, jež ho používala. Nyneiva lapala po dechu a paže i nohy se jí chvěly tak, že s radostí zůstala ještě chvíli ležet. Usměrňování vyžadovalo stejně tolik energie, jako kterákoliv jiná práce. Čím víc toho uděláte, tím víc energie spotřebujete. A čím slabší jste, tím méně usměrníte. Nyneiva si nebyla vůbec jistá, jestli by v této chvíli dokázala čelit třeba jen oslabené Jeaine Caide.
Taková byla hlupačka. Bojovala s Moghedien jedinou silou, a ani ji nenapadlo, že při tak silném usměrňování vyskočí každá černá sestra v paláci z kůže. Měla štěstí, že Domani nedorazila se svým ter’angrialem, když byla ještě cele zaujata Zaprodancem. Pak by nejspíš obě zemřely dřív, než by si uvědomily, že tu je.
Náhle nevěřícně rozevřela oči. Moghedien byla pryč! Odřivous se nedostal ani na tři sáhy od místa, kde stála, ale ona tam už nebyla. Bylo to nemožné. Byla přece odstíněná.
„Jak vím, co je nemožný?“ zavrčela Nyneiva. „Pro mě taky bylo nemožný porazit jednoho ze Zaprodanců, ale já to dokázala.“
Po Jeaine Caide pořád nebylo ani vidu, ani slechu.
Nyneiva se zvedla na nohy a pak spěchala na domluvené místo schůzky. Jestli se Elain nedostala do žádných potíží, ještě by se odsud mohly bezpečně dostat pryč.
55
Do hlubiny
Jak Nyneiva běžela dál, v chodbách to vřelo, sloužící zmateně pobíhali všude kolem a vykřikovali hysterické otázky. Usměrňování možná vycítit nedokázali, ale určitě cítili, že se palác rozpadá na kusy. Nyneiva se drala mezi nimi, prostě jen další zpanikařená služebná, pokud se jich týkalo.
Saidar se vytratil, jak chvátala chodbami a přes nádvoří. Držet se hněvu bylo těžké, když byla silně znepokojená kvůli Elain. Jestli ji černé sestry našly... Kdo mohl vědět, co ještě mají kromě odřivousového ter’angrialu? Na seznamu, který dostaly, rozhodně nebylo použití u všech položek.
Jednou zahlédla Liandrin, s těmi světle medovými copy, a Rianu s bílým pramenem v černých vlasech, jak spěchají dolů po širokém mramorovém schodišti. Neviděla kolem nich záři saidaru, ale z toho, jak sloužící ječeli a uskakovali jim z cesty, Nyneiva usoudila, že si dělají místo s pomocí síly. Byla v té chvíli ráda, že si pravý zdroj nepodržela. I v té mačkanici by ji okamžitě poznaly podle záře, a dokud si neodpočine, nehodlala zápasit s žádnou z nich, natož s oběma. Měla, pro co sem přišla. Ony musejí počkat.
Dav postupně řídl, a než došla k úzké chodbě v západním křídle paláce, kde se měla sejít s ostatními, byla sama. Čekaly na ni u malých, bronzem obitých dvířek zavřených na velký železný zámek. Včetně Amathery, stojící velice zpříma, v lehkém lněném plášti s nasazenou kapuci. Panaršiny bílé šaty mohly projít jako šaty služebné, když jste se nedívali dost zblízka, aby bylo vidět, že je to hedvábí, a závoj, který jí nijak nezakrýval tvář, byl rozhodně lněný závoj služky. Za dveřmi se ozýval tlumený křik. Nepokoje zřejmě stále pokračovaly. Kdyby teď jenom muži odvedli svůj díl práce.
Nyneiva, nevšímajíc si Egeanin, popadla Elain do náruče a přítelkyně se rychle objaly. „Měla jsem takový starosti. Měly jste nějaký potíže?“
„Ani trošku,“ odvětila Elain. Egeanin lehce přešlápla a mladší žena se na ni významně podívala, načež dodala: „Amathera nám trochu dělala potíže, ale vyříkaly jsme si to.“
Nyneiva se zamračila. „Potíže? Proč by vám měla dělat potíže? Proč jsi jim dělala potíže?“ Poslední otázka patřila panarše, která měla vystrčenou bradu a odmítala se na ně podívat. Elain se tvářila stejně neochotně.
Byla to Seanchanka, kdo jí odpověděl. „Snažila se vyklouznout, aby si zavolala vojáky, aby vyhnali temné družky z paláce. Poté, co byla varována.“ Nyneiva se na ni odmítala podívat.
„Nemrač se tak, Nyneivo,“ řekla Elain. „Rychle jsem ji chytila a trochu jsme si promluvily. Myslím, že teď se mnou ve všem souhlasí.“
Panarše zacukala tvář. „Souhlasím, Aes Sedai,“ vyhrkla. „Udělám přesně to, co řekneš, a dodám vám dokumenty, podle nichž by vás měli dokonce i vzbouřenci nechat volně projít. Není nutný další... pohovor.“
Elain kývla, jako by to všechno dávalo smysl, a kývla na ženu, aby zmlkla. Načež panarcha poslušně zavřela ústa. Snad trošičku rozmrzele, ale to bylo možná způsobeno jen tvarem jejích rtů. Určitě se tady dělo něco podivného, a Nyneiva se tomu hodlala dostat na kloub. Později. Úzká chodba byla stále prázdná v obou směrech, ale z hloubi paláce se ozýval poplašený křik. Za malými dvířky bouřil dav.