„Ale co ty?“ pokračovala Elain ustaraně. „Měla jsi tu být už před půl hodinou. To ty jsi způsobila všechen ten zmatek? Cítila jsem, jak dvě ženy usměrňují dost síly, aby to zbořilo celý palác, a pak, o chvíli později, se někdo pokusil palác zbořit doopravdy. Musela jsem Egeanin zabránit, aby tě šla hledat.“
Egeanin? Nyneiva zaváhala, a pak se přinutila položit Seanchance ruku na rameno. „Děkuju.“ Egeanin se tvářila, jako by sama dobře nerozuměla tomu, co udělala, ale rychle kývla. „Našla mě Moghedien, a protože jsem si lámala hlavu, jak ji dostat před soud, Jeaine Caide mi málem urazila hlavu odřivousem.“ Elain vyjekla a Nyneiva ji spěšně uklidňovala. „Tak blízko se to ke mně ale nedostalo.“
„Tys chytila Moghedien? Tys chytila jednu ze Zaprodanců?“
„Ano, ale dostala se z toho.“ Tak. Musela přiznat všechno. Vědoma si toho, že na ni všechny upírají oči, nejistě přešlápla. Nerada se mýlila. Zvláště neměla ráda, když se zmýlila v případě, kdy právě ona sama poukázala na to, že to není v pořádku. „Elain, já vím, co jsem říkala o tom, být opatrná, ale jak jsem ji jednou dostala do rukou, dokázala jsem myslet jenom na to, jak ji dostat před soud.“ Zhluboka se nadechla a přiměla se mluvit omluvným tónem. Tohle nenáviděla. Kde jsou ti hloupí muži? „Ohrozila jsem všechno, protože jsem nemyslela jen na to, kvůli čemu tu jsme, ale prosím, nenadávej mi za to.“
„Nebudu,“ řekla Elain pevně. „Pokud si budeš pamatovat do budoucna, že máš být opatrná.“ Egeanin si odkašlala. „Aha, ano,“ dodala Elain rychle. To čekání na ni zřejmě špatně působilo, na tvářích jí naskočily rudé skvrny. „Našla jsi ten obojek a zámek?“
„Mám je.“ Poplácala váček u pasu. Křik zvenčí byl stále hlasitější. A křik odrážející se chodbou také. Liandrin musela obracet palác vzhůru nohama, aby zjistila, co se stalo. „Co ty chlapy zdrželo?“
„Moje legie,“ začala Amathera. Elain se na ni podívala a ona ihned zavřela ústa. Ten malý rozhovor, který spolu vedly, opravdu musel stát za to. Panarcha se škaredila jako malá holčička, která se bojí, že ji pošlou spát bez večeře.
Nyneiva se podívala na Egeanin. Seanchanka napjatě sledovala dveře. Chtěla jít za ní. Proč mi nedovolí, abych ji nenáviděla? Copak jsem tak jiná?
Náhle se dvířka rozlétla. Juilin vytáhl ze zámku dvě tenké ohnuté kovové tyčinky a narovnal se z podřepu. Po tváři mu tekla krev. „Honem. Musíme zmizet, než se to vymkne z rukou.“
Nyneiva, hledící za něj s rozšířenýma očima, přemítala, co myslí tím, než se to vymkne z rukou. Námořníci Bayleho Domona, byly jich dobře tři stovky, vytvořili kolem dveří půlkruh, stojíce ve dvou řadách, a Domon sám, mávaje kyjem, na ně povzbudivě pokřikoval. Musel hodně křičet, aby ho bylo slyšet přes všechen ten řev z ulice. Lidé se strkali, mačkali a křičeli v kypící mase, kterou námořníci jen tak tak zadržovali kyji a holemi. Ne že by se lidé zrovna zajímali o námořníky. V davu byli roztroušené hloučky bělokabátníků, kteří se oháněli meči po lidech, tlačících se na ně s vidlemi, tyčemi i holýma rukama. Všude kolem pršelo kamení, občas některý kámen zasáhl přilbu, ale v tom řevu to nebylo slyšet. Osamělý bělokabátnický kůň náhle zařičel, vzepjal se a přepadl dozadu. Rychle se vyškrábal na nohy, ale už bez jezdce. V tlačenici bylo vidět víc koní bez jezdců. Tohle tedy způsobily prostě jen proto, aby odvedly pozornost? Snažila se nezapomínat proč – položila ruku na váček, aby nahmatala zámek z cuendillaru, obojek a náramky – ale bylo to těžké. Tady umírali lidé, zcela jistě.
„Pohnete se už, vy ženský?“ zavolal Tom a zamával na ně, aby šly ven. Nad huňatým obočím měl krvácející ránu, nejspíš od kamene, a hnědý plášť by se teď nehodil ani na hadr na podlahu. „Jestli panaršina legie přestane někdy utíkat, tohle by mohlo být pěkně špinavý.“
Amathera překvapeně vyjekla, těsně předtím, než ji Elain vystrčila ven. Nyneiva a Egeanin je následovaly, a jakmile byly všechny čtyři ženy venku, námořníci se kolem nich semkli do těsného kruhu a začali se drát pryč od paláce. Nyneiva měla co dělat, aby se vůbec udržela na nohou, postrkována muži, kteří se ji snažili chránit. Egeanin jednou uklouzla a málem upadla. Nyneiva ji chytila za loket, pomohla jí na nohy a vysloužila si vděčný úsměv. Nejsme tak rozdílné, pomyslela si. Nejsme stejné, ale zase ne tak rozdílné. Tentokrát se nemusela příliš nutit do toho, aby se na Seanchanku povzbudivě usmála.
Hemžící se lidé zabírali několik ulic od paláce, ale jakmile se dostali ven, křivolaké, úzké uličky byly skoro prázdné. Ti, kteří se přímo neúčastnili nepokojů, zřejmě byli natolik rozumní, aby se drželi dál. Námořníci se trochu rozestoupili, takže měly ženy víc místa. Ale každý pobuda, který se podíval jejich směrem, si vysloužil tvrdý pohled. Ulice Tanchika byly stále ulicemi Tanchika. Nyneivu to překvapilo. Měla dojem, že v paláci strávila celé týdny. Město by určitě mělo být jiné.
Když za nimi vřava začala poněkud utichat, Tomovi se podařilo předvést Amatheře docela půvabnou poklonu, jak tak kulhal vedle ní. „Je mi ctí, panarcho,“ řekl. „Kdybych ti mohl nějak posloužit, stačí říci.“
Amathera se, k jejich zděšení, podívala na Elain, trošku se zamračila a řekla: „Zmýlil ses, dobrý muži. Jsem jen chudá uprchlice z venkova, kterou zachránily tyto dobré ženy.“
Tom si vyměnil překvapený pohled s Juilinem a Domonem, ale když otevřel ústa, vložila se do toho Elain. „Nemohli bychom nejdřív zajít do hostince, Tome? Tohle rozhodně není vhodné místo k hovorům.“
Když dorazili ke Dvoru U tří slivoní, nebylo tudíž až tak moc překvapivé, když Elain panarchu Rendře představila jako Theru, uprchlici bez peněz, která potřebuje žíněnku a možná trochu práce, aby si vysloužila jídlo. Hostinská odevzdaně pokrčila rameny, ale když odváděla „Theru“ ke kuchyni, už jí vykládala, jaké má rozkošné vlasy a jak pěkně bude vypadat ve správných šatech.
Nyneiva počkala, dokud všichni nebyli v Komnatě padajících kvítků za zavřenými dveřmi, než řekla: „Thera? A ona s ní šla! Elain, Rendra ji nechá sloužit u stolů v šenku!“
Elain nevypadala překvapeně. „Ano, s největší pravděpodobností.“ S povzdechem se svezla do židle, skopla střevíčky a začala si důkladně masírovat nohy. „Nebylo těžké Amatheru přesvědčit, že by se měla několik dní skrývat. Ono opravdu není daleko od ‚zabili panarchu‘ po ‚zabijte panarchu‘. Myslím, že jí taky pomohlo, vidět to srocení. Nechce být závislá na Andrikovi, aby ji dostal zpátky na trůn. Chce, aby to udělali její vlastní vojáci, i kdyby to mělo znamenat, že se bude schovávat, dokud se nespojí s panem kapitánem legie. Myslím, že Andrika v ní čeká pěkné překvapení. Špatné je, že on nepřekvapí ji. Zasloužila by si to.“ Domon a Juilin si vyměnili pohledy a nechápavě zavrtěli hlavami. Egeanin si pro sebe kývla, jako by to konečně pochopila a schvalovala to.
„Ale proč?“ chtěla vědět Nyneiva. „Mohlas být naštvaná, protože se jí podařilo vyklouznout, ale tohle? Jak se jí to vůbec podařilo, když jste ji vy dvě hlídaly?“ Egeanin mrkla na Elain tak rychle, že si Nyneiva nebyla jistá, jestli to opravdu viděla.
Elain se sklonila a mnula si šlapku. Muselo ji to bolet. Ve tváři byla rudá. „Nyneivo, ta žena nemá nejmenší ponětí, jak žijí obyčejní lidé.“ Jako by ona měla! „Zřejmě má skutečně péči o spravedlnost – myslím, že má – ale vůbec jí nevadilo, že v paláci bylo dost jídla na celý rok. Zmínila jsem se o veřejných vyvařovnách, a ona ani nevěděla, o čem mluvím! Pár dní práce za večeři jí jenom prospěje.“ Natáhla si nohy pod stůl a zavrtěla bosými prsty. „Ó, tohle je příjemné. Ne že by měla moc času. Ne, jestli má sehnat panaršinu legii a dostat Liandrin a ostatní z paláce. Škoda, ale takhle to je.“