„No, to musí,“ řekla jí Nyneiva zcela pevně. Bylo příjemné posadit se, i když nechápala, co to má to děvče s nohama. Dnes toho moc nenachodily. „A čím dřív, tím líp. Panarchu potřebujeme, a ne v Rendřině kuchyni.“ Nemyslela si, že by si musely dělat starosti s Moghedien. Ta žena měla spoustu možností vyjít na světlo poté, co se osvobodila. To Nyneivu stále mátlo. Musela být neopatrná, když zavazovala štít. Ale jestli nebyla Moghedien ochotná postavit se jí tehdy, když musela vědět, že je Nyneiva vyčerpaná skoro k smrti, tak po ní nejspíš nepůjde ani teď. Ne kvůli něčemu, o čem si myslela, že to stejně nemá velkou cenu. To stejné se však nevztahovalo na Liandrin. Jestli si Liandrin domyslí alespoň polovinu toho, co se stalo, půjde po nich doopravdy.
„Spravedlnost dědičky,“ zabručel Tom, „by ještě mohla nahradit spravedlnost panarchy. Když jsme odcházeli, do těch dveří se hrnuli lidi. Podle mě se už dostali dovnitř i předem. V několika oknech jsem viděl kouř. Dneska v noci zůstanou jen ohořelý trosky. Nebude potřeba, aby černý adžah honili vojáci, a tak může mít ‚Thera‘ těch pár dní, aby dostala lekci, co jí chceš udělit. Jednou z tebe bude skvělá královna, Elain z Andoru.“
Elainin potěšený úsměv zcela zmizel, když se na něj podívala. Vstala, doťapkala k němu kolem stolu, vyhrabala z kapsy kapesník a přes jeho námitky mu začala otírat krev z čela. „Drž klidně,“ nařídila mu, a znělo to, jako když matka napomíná nehodné dítě.
„Nemohli bychom aspoň vidět, kvůli čemu jsme riskovali krk?“ zeptal se, když bylo jasné, že Elain opět prosadí svou.
Nyneiva otevřela váček a vyložila jeho obsah na stůl. Černobílý kotouč, který pomáhal udržet věznici Temného zavřenou, a obojek s náramky, které jí do těla vyslaly smutek, než je stačila položit na stůl. Všichni přistoupili blíž, aby lépe viděli.
Domon přejel prstem zámek. „Jednou jsem něco takovýho měl.“
Nyneiva o tom pochybovala. Bylo jich vyrobeno jen sedm. Tři teď byly rozbité, i když byly z cuendillaru. Další měla v rukou Moirain. Čtyři zůstaly. Jak dobře dokážou čtyři zámky udržet věznici v Shayol Ghulu uzavřenou? Znepokojivá představa.
Egeanin se dotkla obojku a odstrčila od něj oba náramky. Jestli cítila emoce v něm lapené, nedala to najevo. Možná ta schopnost přicházela pouze se schopností usměrňovat. „Tohle není a’dam,“ prohlásila Seanchanka. „Ten je vyrobený ze stříbřitého kovu a celý z jednoho kusu.“
Nyneiva si přála, aby se o a’damech vůbec nezmiňovala. Ale ona nikdy nenosila ten náramek. A propustila tu ubohou ženu, o které nám vykládala. Ubohá žena. Ona – tahle Bethamin – byla jednou z těch, které ovládaly jiné ženy s pomocí právě a’damu. Egeanin ukázala víc soucitu, než by to kdy udělala Nyneiva. „Tohle se a’damu podobá asi tolik, jako jsme si podobný my dvě, Egeanin.“ Žena vypadala polekaně, ale po chvíli kývla. Ne tak rozdílné. Dvě ženy, a každá dělá, co může.
„Hodláte pokračovat v pronásledování Liandrin?“ zeptal se Juilin, jenž se mezitím posadil, zkřížil ruce na stole a prohlížel si předměty, které tam položila Nyneiva. „Ať už ji vyhnali z Tanchika nebo ne, pořád je někde tam venku. A ty ostatní taky. Ale tohle je moc důležité, aby se to jen tak někde povalovalo. Já jsem jenom chytač zlodějů, ale řekl bych, že to musíte donést do Bílé věže do bezpečné úschovy.“
„Ne!“ Nyneivu překvapila vlastní naléhavost. Ostatní také, podle toho, jak na ni zírali. Nyneiva pomalu zvedla zámek a vrátila ho do váčku. „Tohle půjde do Věže. Ale tohle...“ Nechtěla se těch černých věcí znovu dotýkat. Kdyby se dostaly do Věže, Aes Sedai by se mohly rozhodnout, že je použijí stejně, jak je chtěly použít černé adžah. K ovládnutí Randa. Udělala by to Moirain? Siuan Sanche? Nehodlala to riskovat. „Tohle je příliš nebezpečný, abychom mohli riskovat, že to ještě někdy padne zpátky do rukou temnejm druhům. Elain, mohla bys to zničit? Roztavit to. Je mi jedno, jestli se třeba propálí stolem. Prostě to znič!“
„Chápu, co myslíš,“ řekla Elain zachmuřeně. Nyneiva o tom pochybovala – Elain byla Věži oddána celým svým srdcem – ale také věřila v Randa.
Nyneiva samozřejmě záři saidaru neviděla, ale podle toho, jak se dívka dívala na ty ohavné předměty, tak usměrňovala. Náramky a obojek tu stále ležely beze změny. Elain se zamračila. Zadívala se na ně upřeněji. Náhle zavrtěla hlavou. Chvíli k nim váhavě natahovala ruku, jen ji držela nad jedním náramkem, než ho popadla. A hned ho zase pustila a zalapala po dechu. „Je to cítit... Je to plné...“ Zhluboka se nadechla a řekla: „Udělala jsem, oč jsi žádala, Nyneivo. Kladivo by se rozteklo v loužičku při všem tom ohni, který jsem do toho vpletla, ale ono se to ani neohřálo.“
Takže Moghedien nelhala. Nepochybně si myslela, že to není nutné, že určitě vyhraje. Jak se ta ženská vůbec osvobodila? Ale co dělat s těmito věcmi? Nehodlala připustit, aby padly do rukou komukoliv.
„Mistře Domone, znáš na moři nějaké hodně hluboké místo?“
„To znám, paní Nyneivo,“ přiznal pomalu.
Neochotně, snažíc se nic necítit, Nyneiva k němu přes stůl náramky a obojek přistrčila. „Tak to tam hoď, aby to už nikdo nemohl vylovit.“
Bayle Domon po chvíli kývl. „Udělám to.“ Nacpal si předměty spěšně do kapsy, a jasně se mu nelíbilo, že musí sahat na věci, co mají něco společného s jedinou silou. „Do nejhlubší části moře, kterou znám, poblíž Aiele Somera.“
Egeanin se mračila do podlahy, nepochybně přemýšlela o Illiáncově odjezdu. Nyneiva nezapomněla, jak ho nazvala „dobře stavěným mužem". Jí samotné bylo do smíchu. Bylo po všem. Jakmile bude moci Domon vyplout, ten nenáviděný obojek a náramky budou navždy pryč. Pak odjedou do Tar Valonu. A potom... Potom zpět do Tearu nebo kamkoliv, kde byl al’Lan Mandragoran. Když čelila Moghedien, uvědomila si, jak blízko je smrti či něčemu ještě horšímu, což ji jenom víc nutkalo, aby to s Lanem nějak vyřídila. Muž, o něhož se musela dělit s ženou, kterou nenáviděla, ale jestli se může Egeanin dívat se zaujetím na muže, kterého kdysi zajala – a Domon si ji rozhodně prohlížel se zájmem – a jestli může Elain milovat muže, který by se mohl zbláznit, tak ona přijde na nějaký způsob, jak by mohli být s Lanem šťastní.
„Nezajdeme se dolů kouknout, jak si ‚Thera‘ vede jako služebná?“ navrhla. Brzy pojedou do Tar Valonu. Již brzy.
56
Zlatooký
V šenku v hostinci U Vinného střiku bylo ticho, ozývalo se jen škrábání Perrinova pera. Bylo tu ticho a prázdno, až na Arama. Pozdně dopolední světlo vytvářelo pod okny malá jezírka. Z kuchyně se sem nenesla žádná vůně jídla. Nikde ve vesnici nehořel jediný oheň a dokonce i uhlíky v popelu byly udušeny. Nemělo smysl dávat daru ohně volnou ruku. Cikán – Perrin občas uvažoval, jestli je správné Arama stále považovat za Cikána, ale on přece nemohl přestat být tím, čím byl, meč nemeč – stál u stěny vedle předních dveří a sledoval Perrina. Co ten muž vlastně očekával? Co chtěl? Perrin namočil brk do malého kameninového kalamáře, odsunul třetí list papíru a začal psát na čtvrtý.