Dveřmi prošel rychle Ban al’Seen s lukem v ruce a prstem si mnul dlouhý nos. „Aielové jsou zpátky,“ oznámil tiše, ale pohyboval přitom nohama, jako by je nedokázal přimět ke klidu. „Trolloci přicházejí, od severu a od jihu. Jsou jich tisíce, vzácný pane Perrine.“
„Neříkej mi tak,“ vyjel na něj Perrin nepřítomně a mračil se do papírů. Se slovy to tedy neuměl. Rozhodně nevěděl, jak říkat věci s tou obrazotvorností, jak to měly ženy rády. On dokázal popsat jedině to, co cítil. Znovu namočil brk a připojil pár řádek.
Nebudu tě žádat o odpuštění za to, co jsem udělal. Nevím, jestli bys mi ho mohla dát. Jsi mi dražší než život. Nesmíš si myslet, že jsem tě opustil. Když na tebe zasvítí slunce, je to můj úsměv. Když uslyšíš, jak vánek šustí jabloňovými kvítky, to já ti šeptám, že tě miluju. Má láska je navěky tvá.
Chvíli si prohlížel, co napsal. Neříkalo to dost, ale bude to muset stačit. Neměl pravá slova, stejně jako neměl čas.
Pečlivě posypal vlhký inkoust pískem a složil papíry. Navrch téměř napsal „Faile Bashereová", než to změnil na „Faile Aybarová". Uvědomil si, že ani neví, jestli si v Saldeii bere žena manželovo jméno. Existovaly kraje, kde se to nedělalo. No, vzala si ho ve Dvouříčí. Bude se muset vyrovnat s dvouříčskými zvyky.
Položil dopis na římsu nad krbem – třeba se k ní nakonec dostane – a upravil si širokou červenou svatební stuhu pod límcem, aby mu správně visela přes klopy. Měl ji nosit sedm dní, aby to každému, kdo ho uvidí, prozradilo, že je čerstvě ženat. „Zkusím to,“ řekl tiše dopisu. Faile se mu snažila jednu uvázat do vousů. Přál si, aby ji byl nechal.
„Odpusť, vzácný pane Perrine,“ ozval se Ban, který stále nervózně přešlapoval. „Neslyšel jsem tě.“ Aram si hryzal ret a oči měl doširoka rozevřené a vylekané.
„Je právě čas obhlídnout denní práci,“ prohlásil Perrin. Třeba se k ní ten dopis dostane. Nějak. Vzal ze stolu luk a přetáhl si ho na záda. Sekera a toulec mu již visely připraveny u pasu. „A neříkej mi tak!“
Před hostincem už rytíři seděli na koních, Wil al’Seen měl tu hloupou vlkohlavou zástavu na dlouhé tyči, opřené o třmen. Jak je to dlouho, co Wil tu věc odmítal nosit? Teď si to právo žárlivě střežili ti z mládenců, co se k němu připojili první den a přežili až doteď. Wil, s lukem na zádech a mečem u boku, vypadal pyšně jako pitomec.
Když se Ban škrábal do sedla, Perrin zaslechl, jak říká: „Ten chlap je studenej jako tůň v zimě. Jako led. Třeba to dneska nebude tak zlý.“ Perrin mu skoro nevěnoval pozornost. Ženy se shromáždily na Trávníku.
Vytvořily kruh kolem vysokého sloupu, kde ve větru pleskala větší rudá vlčí hlava. Stálo jich pět šest za sebou, těsně vedle sebe, s kosami, vidlemi a dřevorubeckými sekerami, některé měly dokonce i velké kuchyňské nože a sekáčky.
Perrin se staženým hrdlem nasedl na Tanečníka a vyjel směrem k nim. Uvnitř kruhu žen se tlačily děti. Všechny děti z Emondovy Role.
Pomalu projížděl kolem řad a cítil, jak ho ženy i děti sledují. Cítil strach a starosti. Dětem se strach objevoval i na příliš bledých tvářičkách, ale cítit byl ze všech. Perrin zastavil tam, kde stály Marin al’Vereová, Daisa Congarová a zbytek ženského kroužku. Alsbet Luhhanová měla přes rameno jedno kladivo svého manžela a bělokabátnická přilba, kterou získala tu noc, kdy byla zachráněna, jí seděla trochu nakřivo díky tlustému copu. Neysa Ayellinová držela pevně v ruce dlouhý porcovací nůž a dva další měla zastrčené za pasem.
„Tohle jsme promyslely,“ řekla Daisa a dívala se na něj, jako by očekávala, že se s ní bude dohadovat, a ona to nehodlala připustit. Kolmo před sebou držela vidle na násadě skoro o sáh delší, než byla sama vysoká. „Jestli trolloci někde prorazí, vy chlapi budete mít spoustu starostí, takže my odvedeme děti. Starší vědí, co dělat, a všechny si v lesích hrávaly na schovávanou. Jen jim zajistíme bezpečí, než se dostanou ven.“
Starší. Chlapci a dívky ve věku třinácti čtrnácti let měli na zádech přivázána batolata a za ruku drželi menší děti. Ještě starší dívky stály v řadách se ženami. Bode Cauthonová držela oběma rukama dřevorubeckou sekeru a její sestra měla kančí oštěp se širokým hrotem. Starší hoši byli s muži nebo na doškových střechách s luky v rukou. Cikáni stáli v kruhu s dětmi. Perrin shlédl na Arama, jenž stál vedle jeho třmene. Oni bojovat nebudou, ale každý dospělý měl na zádech přivázány dvě děti a další drželi v náručí. Raen měl ruku položenou kolem Iliných ramen a ona zase kolem jeho. Ani jeden se na Perrina nepodíval. Jen aby byli v pořádku, než se dostanou pryč.
„Mrzí mě to.“ Musel si odkašlat. Nechtěl, aby to došlo až sem. Ať přemýšlel sebevíc, nedokázal přijít na to, co měl udělat jinak. I kdyby se sám vydal trollokům, ti by ve svém vraždění a pálení neustali. Konec by byl vždycky stejný. „Nebylo správný, co jsem udělal s Faile, ale musel jsem. Prosím, pochop, že jsem musel.“
„Nebuď labuť, Perrine,“ řekla Alsbet procítěným hlasem, ale hřejivě se na něj usmívala. „Nikdy nesnesu, když se chováš hloupě. Myslíš, že jsme čekaly, že to uděláš jinak?“
Marin, s těžkým sekáčkem v jedné ruce, natáhla druhou a poplácala ho po koleni. „Každý chlap, kterýmu stojí za to uvařit jídlo, by udělal to samý.“
„Děkuju.“ Světlo, že ale mluví ochraptěle. V minutce by se rozvzlykal jako holka. Ale z nějakého důvodu s tím nemohl nic udělat. Musejí si myslet, že je úplný blbec. – „Děkuju. Neměl jsem oblafnout vás, ale ona by nešla, kdyby něco vytušila.“
„Ó, Perrine.“ Marin se zasmála. Opravdu se zasmála, při všem, čemu čelili, a přes to, jak byla cítit strachem. Perrin si přál, aby měl polovinu její kuráže. „Věděly jsme, co máš v plánu, dřív, než jsi ji posadil na koně. A nejsem si jistá, jestli to ona nevěděla taky. Ženy občas dělávají i to, co nechtějí, jen aby potěšily vás chlapy. Teď běž a udělej, co musíš. Tohle je věc ženskýho kroužku,“ dodala pevně.
Nějak se mu podařilo na ni taky usmát. „Ano, panímámo,“ řekl a pěstí se dotkl čela. „Omlouvám se. Vím dost, abych do toho nestrkal nos.“ Když obracel Tanečníka, ženy kolem se tiše pobaveně zasmály.
Uvědomil si, že Ban a Tell jedou těsně za ním, se zbytkem rytířstva roztaženým za Wilem a praporcem. Kývl na ty dva, aby se zařadili vedle něj. „Kdyby se dneska něco zvrtlo,“ řekl, když ho dojeli, každý z jedné strany, „rytíři se musejí vrátit sem a pomoct ženám.“
„Ale –“
Uťal Tellovy námitky hned na začátku. – „Uděláte, co říkám! Jestli se to zvrtne, dostanete odsud ženský a děti! Slyšíte mě?“ Oni kývli, váhavě, ale kývli.
„A co ty?“ zeptal se tiše Ban.
Perrin si ho nevšímal. „Arame, ty se drž rytířů.“
Cikán, kráčející mezi Tanečníkem a Tellovým kosmatým koněm, ani nevzhlédl. „Já jdu tam, kam ty.“ Řekl to prostě, ale jeho tón neposkytoval prostor k námitkám. Udělá, co bude chtít, ať už Perrin řekne cokoliv. Perrina napadlo, jestli skuteční urození páni mívají taky takové problémy.
Na západním konci Trávníku už všichni bělokabátníci seděli na koních, pláště se zlatými slunečními kotouči měli čisté, přilby a brnění se jim blyštěly, hroty kopí se jim leskly. Stáli ve čtyřstupu, který se táhl až mezi nejbližší domy. Půl noci museli strávit leštěním. Dain Bornhald a Jaret Byar otočili koně, aby byli k Perrinovi čelem. Borahald seděl na koni vzpřímeně, ale byla z něj cítit jablečná pálenka. Byarovi se vyzáblý obličej při pohledu na Perrina zkřivil ještě víc než obvykle.