„Myslel jsem, že už budete na svých místech,“ poznamenal Perrin.
Bornhald se zamračil na hřívu svého koně a neodpověděl. Po chvíli vyplivl Byar: „My odsud odjíždíme, zplozenče Stínu.“ Rytíři začali rozzlobeně mručet, ale muž s vpadlýma očima si jich nevšímal, stejně jako toho, že Aram sáhl přes rameno na jílec meče. „Prosekáme si cestu přes tvoje přátele zpátky do Hlídky a tam se spojíme se zbytkem našich mužů.“
Odjíždějí. Přes čtyři sta vojáků odjíždí. Byli to bělokabátníci, ale také jízdní vojáci, ne sedláci, vojáci, kteří souhlasili – Bornhald souhlasil! – podporovat dvouříčské muže, kdekoliv bude boj nejprudší. Jestli měla mít Emondova Role vůbec nějakou naději, musel zařídit, aby tito muži zůstali. Tanečník pohodil hlavou a zafrkal, jako by převzal náladu svého jezdce. „Ty pořád ještě věříš, že jsem temnej druh, Bornhalde? Kolik útoků jsi doteď viděl? Ti trolloci se mě snažili zabít stejně jako kohokoliv jinýho.“
Bornhald pomalu zvedl hlavu. Oči měl uštvané a zároveň napůl skelnaté. Nevědomky sevřel na otěžích ruce v ocelí obitých rukavicích. „Myslíš, že teď už nevím, že ta obrana byla připravena bez tebe? Nic z toho není tvoje práce, že ano? Nenechám tu svoje muže, aby se dívali, jak trolloky krmíš svými vlastními vesničany. Zatančíš si na hromadě jejich těl, až to skončí, zplozenče Stínu? Na našich ale ne! Já hodlám žít dost dlouho, abych tě mohl předvést spravedlnosti!“
Perrin poplácal Tanečníka po krku, aby hřebce uklidnil. Musí tu ty muže udržet. „Ty chceš mě? No dobře. Až to skončí, až budou trolloci vyřízení, nebudu se ti vzpírat, jestli mě budeš chtít zatknout.“
„Ne!“ zařvali společně Ban a Tell a za nimi se ozvalo zlostné mručení ostatních. Aram k Perrinovi zděšeně vzhlédl.
„Prázdný slib,“ ohrnul Bornhald opovržlivě rty. „Chceš, aby tu všichni krom tebe zahynuli!“
„To se ale nikdy nedozvíš, když utečeš, že ne?“ Perrin do svého hlasu vložil co nejvíc opovržení. „Já svůj slib dodržím, ale jestli utečeš, možná mě už nikdy nenajdeš. Utíkejte, jestli chcete! Utíkejte, a snažte se zapomenout na to, co se tu stane! Všechny ty vaše řeči, jak chcete chránit lidi před trollokama. Kolik jich zemřelo rukama trolloků potý, co jste sem přišli? Moje rodina nebyla první, a určitě ne poslední. Utíkejte! Nebo zůstaňte, jestli si pamatujete, že jste muži. Jestli potřebuješ najít odvahu, koukni se na ženy, Bornhalde. Každá z nich je odvážnější než celá ta tvoje banda bělokabátníků!“
Bornhald se třásl, jako by každé slovo byla rána. Perrin měl dojem, že ten muž spadne z koně. Bornhald se narovnal a upřeně se na něj zadíval. „Zůstaneme,“ vydechl chraptivě.
„Ale můj pane Bornhalde!“ namítal Byar.
„Čistí!“ zařval na něho Bornhald. „Jestli tu máme umřít, tak umřeme čistí!“ Prudce otočil hlavu zpátky k Perrinovi a ze rtů mu stékaly sliny. „Zůstaneme. Ale já nakonec zařídím, že chcípneš, zplozenče Stínu! Za mou rodinu, za mého otce, zařídím – že – chcípneš!“ Hrubě otočil koně a odklusal zpátky k zástupu mužů v bílých pláštích. Byar ohrnul rty a zavrčel na Perrina, než ho následoval.
„Ten slib ale nehodláš dodržet, že ne?“ ujišťoval se Aram nervózně. „To nemůžeš.“
„Musím všechny zkontrolovat,“ řekl Perrin. Byla jen malá naděje, že se dožije chvíle, kdy by musel slib splnit. „Není moc času.“ Pobodl Tanečníka do slabin a kůň poskočil kupředu směrem k západnímu konci vesnice.
Za ostrými kůly namířenými k Západnímu polesí se krčili muži s oštěpy, halberdami a sudlicemi, které upravil Haral Luhhan, který tu také stál v kovářské vestě s čepelí kosy, nasazenou na dva a půl sáhu dlouhé tyči. Za nimi stáli muži s luky v řadách přerušených jen čtyřmi katapulty. Abell Cauthon pomalu přecházel kolem mužů a tiše ke každému pohovořil.
Perrin zastavil hřebce vedle Abella. „Přišla zpráva, že se blíží od severu a od jihu,“ oznamoval mu tiše, „ale dávejte dobrej pozor.“
„Budem hlídat. A můžu poslat půlku chlapů, kde je bude potřeba. Zjistí, že Dvouříčani nejsou snadná kořist.“ Abellův úsměv připomínal úsměv jeho syna.
K Perrinovým rozpakům muži začali jásat, když kolem projížděl s rytíři a praporcem za sebou: „Zlatooký! Zlatooký!“ a tu a tam i „Vzácnej pán Perrin!“ Věděl, že to měl hned na začátku tvrději potlačit.
Na jihu velel Tam, zachmuřenější než Abell, nesoucí se téměř jako strážce, s rukou položenou na jílci meče. Ten vlčí, smrtící půvab vypadal podivně na hranatém, šedovlasém sedlákovi. A přesto slova, která pronesl k Perrinovi, se od Abellových téměř nelišila. „My, lidi z Dvouříčí, jsme tvrdší, než si ostatní většinou uvědomují,“ vykládal tiše. „Nedělej si starosti, že bychom se dneska nechali zahanbit.“
U jednoho katapultu tu stála Alanna a prováděla cosi s velkým kamenem, který právě zvedali na podložku silného delšího ramene. Ihvon seděl na koni opodál ve svém měňavém strážcovském plášti, štíhlý jako ocelová čepel a pozorný jako káně. Nebylo pochyb, že si sám vybírá půdu – kdekoliv byla Alanna – a boj – dostat ji ze všeho živou. Na Perrina se téměř nepodíval. Ale Aes Sedai se zastavila s rukama nad kamenem a sledovala ho pohledem, jak projížděl kolem. Téměř hmatatelně cítil, jak ho zvažuje, poměřuje a posuzuje. Také ho následovalo to provolávání slávy.
Tam, kde zátaras z kůlů zatáčel za těch pár domů na východ od hostince U Vinného střiku, veleli společně Jon Thane a Samel Crawe. Perrin jim řekl to stejné co Abellovi, a znovu dostal téměř stejnou odpověď. Jon, v kroužkové košili s prorezavělými děrami na různých místech, viděl kouř stoupající z jeho hořícího mlýna. A Samel, s koňskou tváří a dlouhým nosem, si byl jist, že viděl kouře ze svého statku. Ani jeden nečekal příjemný den, ale oba nosili pevné odhodlání jako plášť.
Právě na sever od nich si Perrin vybral místo, kde bude bojovat. Přejel prstem po stužce, která mu spadala přes klopu, a zadíval se směrem k Hlídce, směrem, kterým odjela Faile, a napadlo ho, proč si vlastně vybral severní stranu. Leť volně, Faile. Leť volně, srdce moje. Předpokládal, že je to stejně dobré místo, kde zemřít, jako každé jiné.
Tady měl velet Bran, v železném klobouku a kožené kazajce pošité kovovými kolečky, ale ten ihned přestal kontrolovat muže stojící podél kůlů, aby se Perrinovi poklonil, jak jen mu to jeho břich dovoloval. Gaul a Chiad stáli připraveni, s hlavami omotanými šufami a tvářemi zakrytými až po oči černými závoji. Perrin si všiml, že stojí bok po boku. Ať už se mezi nimi stalo cokoliv, zřejmě to převážilo krevní mstu mezi jejich kmeny. Loial měl dvě dřevorubecké sekery, v jeho mohutných rukou vypadaly jako dětské hračky. Uši se štětičkami měl zuřivě napřímené a v širokém obličeji měl zachmuřený výraz.
Myslíš, že bych utekl? řekl, když mu Perrin navrhl, že by mohl vyklouznout do noci za Faile. Uši měl svěšené únavou a bolestí z urážky. Šel jsem s tebou, Perrine, a zůstanu s tebou, dokud tu budeš. A pak se najednou zasmál, hlubokým dunivým smíchem, který téměř roztřásl talíře. Třeba bude jednou někdo vyprávět příběh o mně. My si na takové věci sice nepotrpíme, ale asi by mohl existovat ogierský hrdina. To je vtip, Perrine. Udělal jsem vtip. Směj se. Pojď, budeme si povídat vtipy a smát se a myslet na to, jak Faile volně letí.