„To není žádnej vtip, Loiale,“ zamumlal Perrin, když projížděl podél řady mužů a snažil se neslyšet jejich provolávání slávy. „Ty jsi hrdina, ať už chceš nebo ne.“ Ogier mu věnoval napjatý úsměv, než se zase zadíval na vyčištěné prostranství za kůly. Klacky s bílými prahy označovaly vzdálenost po sto krocích, až po pět set. Za tím ležela jako prošívaná přikrývka políčka tabáku a ječmene, většinou podupaná při dřívějších útocích, a živé ploty a nízké kamenné zídky, hájky kalin, borovic a dubů.
V těch řadách čekajících mužů Perrin znal tolik tváří. Statný Eward Candwin a Paet al’Caar s hranatou bradou a oštěpy v rukou. Bělovlasý Buel Dowtry, šípař, stál samozřejmě s lučištníky. Byl tu podsaditý šedovlasý Jac al’Seen i jeho holohlavý bratranec Wit a pokroucený Flann Lewin, hubený jako tyčka, jako ostatně všichni jeho mužští příbuzní. Jaim Torfinn a Hu Marwin, jedni z prvních, kteří vyjeli s ním. Bylo jim však příliš nepříjemné připojit se k rytířstvu, jako by to, že jim ušla léčka v Luhu, mezi nimi a ostatními otevřelo propast. Elam Dowtry, Dav Ayellin a Ewin Finngar. Hari Coplin a jeho bratr Darl a starý Bili Congar. Berin Thane, mlynářův bratr, a tlustý Athan Dearn, Kevrim al’Azar, jehož vnukové již měli odrostlé syny, a Tuck Padwhin, truhlář, a...
Perrin přestal počítat a dojel k místu, kde vedle jednoho z katapultů stála Verin za pozorného dohledu Tomase sedícího na bělouši. Kyprá, hnědě oděná Aes Sedai si chvíli prohlížela Arama, než svůj ptačí pohled obrátila na Perrina. Zvedla obočí, jako by se ptala, proč ji obtěžuje.
„Trochu mě překvapilo, že vás tu s Alannou pořád vidím,“ řekl jí. „Honění holek, co se můžou naučit usměrňovat, určitě nemůže stát za to nechat se zabít. Nebo mít na provázku uvázanýho ta’veren.“
„Tak tohle tu děláme?“ Zkřížila ruce na břiše a zamyšleně naklonila hlavu na stranu. „Ne,“ prohlásila nakonec, „nemyslím, že bychom již měly odcházet. Ty jsi pro studium velice zajímavý – stejně jako Rand, i když svým vlastním způsobem. A jako mladý Mat. Kdybych se tak jen mohla rozdělit na tři, připojila bych se k vám třem a sledovala bych vás každičkou chvilku ve dne v noci, i kdybych se za vás musela provdat.“
„Já už ženu mám.“ Přišlo mu zvláštní, když to říkal. Zvláštní a příjemné. Měl ženu, a ta byla v bezpečí.
Verin rozbila tu chvíli snění. „Ano, to máš. Ale nevíš, co svatba se Zarine Bashereovou znamená, že ne?“ Natáhla ruku, obrátila sekeru, kterou měl ve smyčce u pasu, a prohlížela si ji. „Kdy už tohle vyměníš za kladivo?“
Perrin, s pohledem upřeným na Aes Sedai, přiměl Tanečníka o krok ustoupit. Sekeru jí vytáhl z ruky dřív, než si to uvědomil. Co svatba s Faile znamená? Vzdát se sekery? Co tím myslela? Co věděla?
„ISAM!“ Hrdelní křik se ozval jako dunění hromu a objevili se trolloci, každý o polovinu větší než dospělý muž a dvakrát širší v ramenou, klusali přes pole a zastavili se těsně mimo dostřel, tyčící se masa v černé kroužkové zbroji, táhnoucí se po celé délce vesnice, mnoho řad trolloků za sebou. Byly jich tu celé tisíce, obrovské obličeje pokřivené zobáky a čenichy, hlavy s rohy či péřovými hřebeny, trny na ramenou a loktech, meče jako zakřivené kosy a sekery s hroty, oštěpy s háčky a trojzubce s ozuby, zdánlivě nekonečné moře krutých zbraní. Za nimi cválali sem a tam myrddraalové na půlnočních koních, pláště barvy krkavčí černi jim visely zcela nehnutě, když otáčeli oře.
„ISAM!“
„Zajímavé,“ zamumlala Verin.
Perrina by tohle slovo nenapadlo. Trolloci poprvé křičeli něco srozumitelného. Ne že by měl ponětí, co to znamená.
Uhladil si svatební stuhu a přinutil se klidně vjet doprostřed dvouříčské řady. Rytíři se seřadili za ním. Vánek lehce povíval praporcem s jeho rudou vlčí hlavou. Aram měl meč venku z pochvy a držel jej oběma rukama. „Připravit!“ křikl Perrin. Hlas měl vyrovnaný. Nemohl tomu uvěřit.
„ISAM!“ A černá vlna se začala s vytím valit kupředu.
Faile byla v bezpečí. Na ničem jiném nezáleželo. Nedovolil si dívat se na obličeje mužů, kteří stáli po jeho boku. Stejné vytí zaslechl od jihu. Obě strany zároveň. O tohle se trolloci ještě nikdy nepokusili. Faile byla zcela v bezpečí. „Na čtyři sta kroků...!“ Kolem něj se zvedaly luky. Vyjící horda se blížila, dlouhé nohy polykaly vzdálenost. Blíž. „Pal!“
Pleskání tětiv se ztratilo v řevu trolloků, ale krupobití šípů s husím opeřením zastínilo oblohu, jak se střely obloukem snášely dolů do hordy v černých kroužcích. Kameny z katapultu vybuchly v těch ženoucích se řadách jako ohnivé koule a ostré úlomky se zarážely do těl útočníků. Trolloci padali. Perrin je viděl, jak jdou k zemi, kde po nich šlapaly boty a kopyta. Padli dokonce i někteří myrddraalové. Přílivová vlna se však hnala dál, mezery se uzavíraly, zřetelně to útočníky nijak neovlivnilo.
Nebylo nutné dávat rozkaz k další salvě. Druhá následovala první tak rychle, jak jen muži stačili nasadit šípy, druhý déšť šípů se širokými hlavicemi se zvedl dřív, než první dopadl. Vzápětí následoval třetí, pak čtvrtý a pátý. Mezi trolloky vybuchoval oheň tak rychle, jak bylo možné stahovat ramena katapultu dolů. Verin cválala od katapultu ke katapultu a skláněla se ze sedla. A ty obrovské vyjící postavy se stále blížily a řvaly v jazyce, kterému Perrin nerozuměl, ale křičely žízní po krvi, lidské krvi a mase. Lidé se krčili za kůly, připravovali se a potěžkávali své zbraně.
Perrin cítil v nitru chlad. Viděl, jak je země za trolloky posetá mrtvými a umírajícími, ale nezdálo se, že by útočníků nějak ubývalo. Tanečník nervózně přešlapoval, ale Perrin kvůli vytí trolloků šedákovo řičení ani neslyšel. Sekera mu hladce vlétla do ruky, protáhlá půlměsíčná čepel a silný trn zachytily sluneční světlo. Ještě nebylo poledne. Mé srdce je navěky tvoje, Faile. Nemyslel si, že tentokrát kůly...
Přední řady trolloků bez zpomalení naběhly na ostré kůly, čenichy i zobáky se jim zkřivily bolestí. Ozýval se vřískot a vytí, jak se trolloci nabodávali na kůly, které se jim zarážely stále hlouběji, jak do nich zezadu strkali další a vybíhali jim na záda. Někteří popadali mezi kůly, ale nahradili je další a zase další. Poslední salva šípů se zarazila do cíle z bezprostřední blízkosti, a pak už to byly oštěpy, halberdy a doma upravené sudlice, bodající a sekající do ohromných těl v kroužkové zbroji, občas padajících, zatímco lučištníci dělali, co mohli, střílejíce do nelidských tváří nad hlavami svých druhů, chlapci navíc také stříleli ze střech. Šílenství a smrt a uši drásající řev, skřeky a vytí. Pomalu, nevyhnutelně se řada Dvouříčanů začala na tuctu místech prohýbat dovnitř. Jestli se někde prolomí...
„Ustoupit!“ zařval Perrin. Trollok s kančím rypákem, již krvácející, se s vřeštěním prodral řadami mužů a oháněl se silným zakřiveným mečem. Tanečník se pokusil postavit na zadní a ve vřavě neslyšně řičel. „Ustoupit!“ Darl Coplin šel k zemi a svíral si stehno probodnuté jako zápěstí tlustým oštěpem. Starý Bili Congar se ho snažil odtáhnout zpátky, přičemž se neohrabaně oháněl kančím oštěpem. Hari Coplin se rozmáchl halberdou na obranu svého bratra a ústa měl doširoka otevřená ve zdánlivě němém výkřiku. „Ustoupit mezi domy!“
Nebyl si jist, zda ho ostatní slyšeli a předali rozkaz dál, nebo jestli je prostě zatlačila nesmírná váha trolloků, ale pomalu, jeden zdráhavý krok za druhým, začali lidé ustupovat. Loial se s vyceněnými zuby oháněl zakrvácenými sekerami, jako by to byly palice. Vedle ogiera bodal zachmuřeně Bran svým oštěpem. Ztratil někde železný klobouk a věnečkem šedých vlasů mu stékala krev. Tomas ze svého hřebce vysekával prostor kolem Verin. Ta měla rozcuchané vlasy a někde přišla o koně. Z rukou jí vyletovaly ohnivé koule a každý trollok, do něhož taková koule narazila, vzplál, jako by byl nasáknutý olejem. Ale nestačilo to, aby to trolloky zadrželo. Dvouříčtí muži couvali a obstoupili Tanečníka. Gaul a Chiad bojovali zády k sobě. Chiad zbyl jenom jeden oštěp a Gaul se oháněl a sekal těžkým nožem. Zpátky. Na východě a na západě muži opouštěli svá stanoviště ve snaze zabránit trollokům, aby je obklíčili, a sypali do nich jeden šíp za druhým. Nestačilo to. Zpátky.