Náhle se jeden obrovský trollok s beraními rohy pokusil stáhnout Perrina ze sedla, když se pokusil vylézt za něj. Tanečník se zmítal a pod dvojitou vahou šel k zemi. Perrinovi zůstala pod koněm noha a napínala se mu k prasknutí, jak se snažil obrátit sekeru a zabránit tomu, aby se mu ruce větší než ogieří sevřely kolem hrdla. Trollok vyvřískl, když mu Aramův meč zajel do hrdla. Ještě než se úplně zhroutil na Perrina, zalévaje ho svou krví, Cikán se ladně otočil a vrazil meč dalšímu trollokovi do břicha.
Perrin, vrče bolestí, ze sebe skopl mrtvolu a pomohl Tanečníkovi na nohy, ale na nasednutí nebylo ani pomyšlení. Jen tak tak se překulil stranou, když kopyta černého myrddraalího koně dopadla na místo, kde měl před chvílí hlavu. Rty v bledém bezokém obličeji ohrnuté v úšklebku, mizelec se naklonil ze sedla, když se Perrin snažil vstát, a rozmáchl se smrtící černou čepelí. Perrin prudce přiklekl a meč se mu otřel o vlasy. Nelítostně ťal sekerou a podťal koni nohu. Kůň i jezdec se zřítili společně. Jak padali, Perrin zarazil sekeru tam, kde by měl normální člověk oči.
Vyrval sekeru právě včas, aby viděl, jak hroty vidlí Daisy Congarové zajíždějí do hrdla trolloka s kozlím čenichem. Ten jednou prackou popadl násadu a bodl po ní oštěpem s ozuby, ale Marin al’Vereová mu jednou ranou sekáčkem chladně podřízla podkolenní šlachy. Trollokovi se podlomila noha a Marin mu stejně chladnokrevně přeťala krční páteř. Další trollok zvedl Bode Cauthonovou do vzduchu za cop. Ta mu, s ústy otevřenými ve zděšeném výkřiku, vrazila dřevorubeckou sekeru do okroužkovaného ramene, právě když mu její sestra Eldrin vrazila kančí oštěp do hrudi a Neysa Ayellinova se šedými copy do něj navíc zarazila dranžírovací nůž.
Všude podél řady, jak daleko Perrin dohlédl, byly ženy. Jejich počet byl jediným důvodem, proč řada ještě vydržela, i když již byla zatlačena téměř k domům. Ženy mezi muži, těsně vedle sebe, některé sotva odrostlé dívčím střevíčkům, ale oni se zase někteří z „mužů“ ještě neholili. Někteří se ani nikdy holit nebudou. Kde jsou ti bělokabátníci? Děti! Jestli jsou ženy tady, tak neměl kdo dostat děti ven. Kde jsou ti zatracení bělokabátníci? Kdyby dorazili teď, tak by aspoň mohli koupit několik minut navrch. Pár minut na to, aby dostali děti do bezpečí.
Chlapec, stejný tmavovlasý běžec, který k němu přišel předchozí noci, ho popadl za ruku, když se obracel, aby se podíval, co dělají jeho rytíři. Rytíři se musí pokusit prosekat cestu pro děti. Pošle je a udělá, co půjde, tady. „Vzácný pane Perrine!“ křičel na něj chlapec přes ohlušující vřavu. „Vzácný pane Perrine!“
Perrin se ho snažil setřást, a pak ho, kopajícího, chytil za loket. Měl být s ostatními dětmi. Rozdělení, v napjatých řadách od domu k domu, Ban a Tell a ostatní rytíři stříleli ze sedel přes hlavy bojujících mužů a žen. Wil zarazil zástavu do země, aby také mohl používat luk. Tellovi se nějak podařilo chytit Tanečníka. Šedákovy otěže teď byly přivázány k sedlu Tellova koně. Chlapec mohl jet na Tanečníkovi.
„Vzácný pane Perrine! Prosím, poslouchej! Pantáta al’Thor říká, že na trolloky někdo útočí! Vzácný pane Perrine!“
Perrin už byl v půli cesty k Tellovi a kulhal díky pohmožděné noze, když mu to došlo. Nacpal si topor sekery za pásek a zvedl chlapce za ramena před sebe, aby mu viděl do očí. „Útočí na ně? Kdo?“
„To nevím, vzácný pane Perrine. Pantáta al’Thor říkal, abych ti vyřídil, že měl dojem, že zaslechl, jak někdo křičí ‚Devenský Průsek‘.“
Aram popadl Perrina za ramena a beze slov ukazoval zakrváceným mečem. Perrin se obrátil právě včas, aby viděl, jak se do trolloků zarazil mrak šípů. Od severu. Další vlna se již zvedala k vrcholku oblouku.
„Vrať se k ostatním dětem,“ nařídil chlapci a postavil ho na zem. Musel být nahoře, aby viděl, co se děje. „Jdi! Vedl sis dobře, kluku!“ dodal, když se klopýtavě rozběhl k Tanečníkovi. Chlapec se s úsměvem rozběhl zpátky do vesnice. Při každém kroku Perrina zabolela noha. Možná ji měl zlomenou. Neměl ale čas si s tím lámat hlavu.
Popadl otěže, které mu Tell hodil, a vytáhl se do sedla. A napadlo ho, jestli vidí to, co chce vidět, nebo je to skutečně tam.
Pod praporcem s červeným orlem, tam, kde končila pole, stály dlouhé řady mužů ve venkovských šatech a ti muži pravidelně stříleli z luků. A vedle praporce seděla v sedle Vlaštovky Faile, Bain stála vedle jejího třmene. Za tím černým závojem musela být Bain, a Faileinu tvář viděl zcela jasně. Vypadala vzrušeně, vylekaně, k smrti vyděšená a překypující radostí. Vypadala nádherně.
Myrddraal se snažil obrátit některé trolloky, snažil se vést útok proti mužům z Hlídky, ale nebylo to k ničemu. Dokonce i trolloci, kteří se snažili uprchnout, šli k zemi dřív, než stačili urazit padesát kroků. Mizelec i jeho kůň padli, ale nesrazily je šípy, nýbrž ruce a oštěpy zpanikařených trolloků. Teď ustupovali trolloci, pak se rozběhli, šílení strachy, prchali před šípy, které na ně pršely ze dvou stran, jakmile muži z Emondovy Role měli dost prostoru, aby mohli také zvednout luky. Trolloci padali. Myrddraalové se hroutili k zemi. Byla to jatka, ale Perrin to skoro neviděl. Faile.
U jeho třmene se objevil ten samý chlapec. „Vzácný pane Perrine!“ volal. Aby ho bylo slyšet přes muže a ženy, kteří teď křičeli radostí a úlevou, jak poslední trolloci, co se nedostali z dostřelu, padali. Perrin si myslel, že jich to mnoho nedokázalo, ale skoro nemohl myslet. Faile. Chlapec ho zatahal za nohavici. „Vzácný pane Perrine! Pantáta al’Thor říkal, abych ti řekl, že trolloci utíkají! A oni křičeli ‚Devenský Průsek‘! Totiž ti muži. Slyšel jsem je!“
Perrin se sklonil a prohrábl chlapci kudrnaté vlásky. „Jak se jmenuješ, mladíku?“
„Jaim Aybara, vzácný pane Perrine. Myslím, že jsme bratranci. Tak nějak, určitě.“
Perrin na chvíli zavřel oči, aby mu nevyhrkly slzy. A když je znovu otevřel, ruka se mu stále ještě chvěla na chlapcově hlavě. „No, bratránku Jaime, o dnešku budeš jednou vyprávět svým dětem. Povykládáš to svým vnukům a dětem svých vnuků.“
„Já žádný mít nebudu,“ prohlásil s přesvědčením Jaim. „Holky jsou hrozný. Smějou se ti a nemají rády nic, co stojí za to dělat, a nikdy nerozumíš tomu, co povídají.“
„Myslím, že jednou zjistíš, že jsou pravej opak. Něco z toho se nezmění, ale tohle ano.“ Faile.
Jaim se tvářil pochybovačně, ale pak se mu tvářička rozjasnila a obličejík mu rozdělil úsměv od ucha k uchu. „Počkej, až povím Hadovi, že mi vzácnej pán Perrin řekl bratránku!“ A vrhl se pryč, aby řekl Hadovi, který bude mít také děti, a všem ostatním chlapcům, kteří také budou mít děti, jednou. Slunce jim stálo přímo nad hlavou. Možná hodina. Celé to netrvalo ani hodinu. Jemu to připadalo jako celý život.