„Tai’shar Manetheren,“ pronesl tiše Lan.
Tentokrát sebou trhl Rhuark, ale pokud Moirain zaslechla, jak strážce Randa chválí, nedala to najevo. Dívala se nyní upřeně na Randa. Obličej měla zcela hladký, bez vrásek, ale její oči metaly blesky. Rand se šibalsky usmíval, jako by čekal, co Aes Sedai zkusí dál.
Perrin se začal nenápadně sunout ke dveřím. Jestli dojde ke střetu vůlí Randa a Aes Sedai, rozhodně u toho nechtěl být. Lanovi na tom zřejmě nezáleželo, i když to bylo těžké poznat, neboť se mu nějak dařilo stát vzpřímeně a zároveň se hrbit. Buď se nudil až k smrti, nebo byl připraven okamžitě tasit meč, z jeho chování se to prostě nedalo poznat. Rhuark se tvářil i stál obdobně, ale také se ohlížel ke dveřím.
„Zůstaňte, kde jste!“ Moirain sice ani na chvíli neodtrhla zrak od Randa a rukou mávla tak, že ukazovala někam mezi Perrina a Rhuarka, ale Perrin se stejně okamžitě zarazil. Rhuark pokrčil rameny a zkřížil paže na prsou.
„Umínění muži,“ zavrčela Moirain. Tentokrát tím myslela Randa. „No dobře. Jestli tam chceš stát, dokud se nezhroutíš, tak můžeš tu dobu, než upadneš na břicho, využít k tomu, abys mi řekl, co se tu stalo. Nemohu tě učit, ale jestli mi to povíš, možná poznám, cos udělal špatně. Není to sice moc pravděpodobné, ale třeba to poznám.“ Její hlas získal ostří. „Musíš se to naučit ovládat, a nemyslím tím jen kvůli takovýmto věcem. Jestli se nenaučíš sílu zvládat, zabije tě. To víš sám. Řekla jsem ti to už mockrát. Musíš se to naučit sám. Musíš to v sobě najít.“
„Nečekal jsem, že to přežiju,“ prohodil Rand suše. Moirain otevřela ústa, ale on pokračoval. „Copak si myslíš, že bych mohl usměrňovat a nevědět to? Neudělal jsem to ve spánku. Tohle se děje, když jsem vzhůru.“ Zapotácel se, ale zachytil se meče.
„Ani ty bys ve spánku nemohl usměrňovat jiné prameny než ducha,“ odtušila Moirain chladně, „a tohle se duchem udělat nedá. Chtěla jsem se tě zeptat, co se opravdu stalo.“
Když Rand vyprávěl svůj příběh, Perrin cítil, jak se mu ježí vlasy. Jeho zážitek se sekerou byl už tak dost ošklivý, ale sekera aspoň byla něco pevného, něco skutečného. Když na vás ale ze zrcadel vyskáčou vaše vlastní odrazy... Nepřítomně přešlápl ve snaze nestát na střepech skla.
Rand se po chvíli začal ohlížet na truhlici, vždycky jen mrkl přes rameno, jako by nechtěl, aby si toho někdo všiml. Po chvíli se kousky postříbřeného skla, ležící na truhlici, pohnuly a sklouzly na koberec, jako by je tam smetla neviditelná ruka. Rand si vyměnil pohled s Moirain, pak se na truhlici pomalu posadil a pokračoval ve vyprávění. Perrin si nebyl jist, kdo z nich víko truhlice očistil. O Berelain nebyla v příběhu ani zmínka.
„Musel to být jeden ze Zaprodanců,“ dokončil Rand svůj příběh. „Možná Sammael. Říkalas přece, že je v Illianu. Leda by byl jeden z nich v Tearu. Dokázal by Sammael dosáhnout z Illianu do Kamene?“
„Ne, dokonce i kdyby Callandor třímal on,“ ujistila ho Moirain. „Existují jistá omezení. Sammael je jen obyčejný muž, ne Temný.“
Jen obyčejný muž? To není moc dobrý popis, pomyslel si Perrin. Muž, který dokázal usměrňovat, ale kupodivu z toho nezešílel. Aspoň zatím ne, pokud bylo známo. Muž možná stejně silný jako Rand, ale kde se Rand snažil učit, tam znal Sammael každý trik a možnosti svého nadání. Muž, který strávil tři tisíce let lapený ve věznici Temného, muž, který přešel ke Stínu ze své vlastní vůle. Ne. „Jen obyčejný muž“ Sammaela ani zdaleka nevystihovalo, ani žádného jiného ze Zaprodanců.
„Takže je jeden z nich tady. Ve městě.“ Rand sklonil hlavu na zápěstí, ale okamžitě se narovnal a zamračil se na přítomné. „Nenechám se zase vyhnat. Teď budu já honicí pes. Já ho – nebo ji – najdu a –“
„To nebyl nikdo ze Zaprodanců,“ zarazila ho Moirain. „Aspoň si to myslím. Bylo to příliš prosté. A příliš složité.“
Rand promluvil ovládaným hlasem. „Už žádné hádanky, Moirain. Jestli to nebyl Zaprodanec, tak kdo? Nebo co?“
Tvář Aes Sedai klidně mohla být kovadlinou, tak tvrdý měla výraz, ale teď přece jen zaváhala. Nedalo se poznat, zda si není jistá odpovědí, nebo zda se rozhoduje, kolik toho prozradit.
„Jak zámky držící Temného ve věznici povolují,“ – začala po chvíli, „může být nevyhnutelné, že unikne jeho... nakažlivina... i když je on sám stále zavřený. Jako když z něčeho, co hnije na dně rybníka, unikají bubliny. Ale tyhle bubliny proplouvají vzorem, až se napojí k nějakému vláknu a prasknou.“
„Světlo!“ Perrinovi to uniklo dřív, než stačil zavřít ústa. Moirain se na něj podívala. „Chceš říct, že to, co se stalo... stalo Randovi, se teď bude stávat každýmu?“
„Každému ne. Aspoň prozatím. Zpočátku to, myslím, bude jenom tu a tam nějaká bublina, která proklouzne prasklinami, k nimž se Temný dostane. Ale později, kdo ví? A právě tak jako ta’veren ohýbají ostatní vlákna ve vzoru kolem sebe, tak myslím, že právě ta’veren budou přitahovat tyhle bubliny silněji než ostatní.“ Z jejího výrazu bylo patrné, že Rand není jediný, kdo může čekat oživlé noční můry. Krátce se usmála, ale ten úsměv zmizel příliš brzy, aby si byl Perrin jist, že jej opravdu viděl, ale naznačoval, že jestli Perrin si přeje, může si svá tajemství nechat pro sebe. Moirain však věděla. „Ale bojím se, že v následujících měsících – letech, pokud budeme mít štěstí a vydrží tak dlouho – uvidí hodně lidí věci, z nichž jim zbělejí vlasy, pokud je přežijí.“
„Mat,“ řekl Rand. „Nevíš, jestli je...? Je...?“
„Brzy to poznám,“ opáčila Moirain klidně. „Co se stalo nelze odestát, ale můžeme doufat.“ I přes její vyrovnaný tón z ní bylo cítit znepokojení, dokud nepromluvil Rhuark.
„Je jistě naprosto v pořádku. Aspoň byl. Zahlédl jsem ho cestou sem.“
„A kam šel?“ zeptala se Moirain břitce.
„Zřejmě mířil do obydlí sloužících,“ sdělil jí Aielan. Věděl, že oni tři jsou ta’veren, i když toho jinak možná nevěděl tolik, kolik si myslel, že ví, a Mata znal dost dobře, aby připojiclass="underline" „Ne do stájí, Aes Sedai. Na druhou stranu, k řece. A v přístavišti Kamene nekotví žádné čluny.“ U slov jako „přístaviště“ a „čluny“ ani neškobrtl, jako to činila většina Aielů, i když v Pustině takové věci existovaly pouze ve vyprávění.
Moirain kývla, jako by nic jiného nečekala. Perrin potřásl hlavou. Byla tak zvyklá skrývat myšlenky, že to zjevně dělala už jen ze zvyku.
Náhle se rozlétly dveře a do místnosti vklouzly Bain a Chiad, avšak bez oštěpů. Bain nesla velkou bílou mísu a baňatý džbán, z něhož stoupala rozplývající se pára. Chiad měla pod rukou složené ručníky.
„Proč to nesete vy?“ chtěla vědět Moirain.
Chiad pokrčila rameny. „Ona sem odmítá vstoupit.“
Rand vyprskl smíchy. „Dokonce i sloužící jsou natolik chytří, aby se ode mě drželi dál. Někam to položte.“
„Ubíhá ti čas, Rande,“ řekla Moirain. „Tairenové si na tebe jistým způsobem začínají zvykat, a toho, co je ti známé, se nikdy nebojíš tolik jako neznámého. Kolik týdnů, či dní, potrvá, než se tě někdo pokusí střelit šípem do zad, nebo ti otrávit jídlo? Jak dlouho potrvá, než udeří některý ze Zaprodanců, nebo než vzorem proklouzne další bublina?“
„Nesnaž se mě popohánět, Moirain.“ Byl celý umazaný od krve, polonahý, a jenom aby se udržel vsedě, se musel opírat o Callandor, ale do těch slov se mu podařilo vpravit velitelský tón. „Ani kvůli tobě nebudu běhat.“