Tanečník pokročil dopředu a Perrin si uvědomil, že ho musel pobídnout. Jásající lidé šedákovi ustupovali z cesty, ale on je skoro neslyšel. Mezi kůly byly veliké mezery tam, kde je trolloci prorazili čirou váhou. Perrin jednou mezerou projel přes hromadu mrtvých trolloků a ani si toho nevšiml. Na otevřeném prostranství byl hotový koberec trolloků ježících se šípy a tu a tam se zmítal a mlátil sebou jehelníček připomínající mizelce. Perrin však měl oči jen pro jednu věc. Faile.
Ta vyrazila od řady hlídečských mužů, zastavila se, aby Bain zabránila jít za ní, a pak mu jela vstříc. Jela tak půvabně, jako by černá klisna byla její součástí, štíhlá a vzpřímená, navádějíc Vlaštovku spíš koleny než otěžemi, které ledabyle držela v jedné ruce. Ve vlasech měla stále vpletenou červenou svatební stuhu, jejíž konce jí visely na ramena. Musí jí najít nějaké květiny.
Ty zešikmené oči si ho chvíli prohlížely, její ústa... Určitě si musela být jistá, ale byla z ní cítit nejistota. „Říkala jsem, že půjdu,“ řekla nakonec s hlavou vysoko zdviženou. Vlaštovka zatančila do strany s vyklenutým krkem a Faile klisnu zvládla, aniž by si to zřejmě uvědomovala. „Neřekla jsem, jak daleko. Nemůžeš tvrdit, že jsem to řekla.“
Perrin ze sebe nedokázal vypravit ani slovo. Byla nádherná. Jen se na ni chtěl dívat, vidět ji, krásnou a živou, po svém boku. Byla cítit čistým potem jen se slabým náznakem bylinkového mýdla. Nebyl si jist, jestli je mu do smíchu nebo do pláče. Možná obojí. Chtěl tu vůni natáhnout až do plic.
Faile zamračeně pokračovala. „Oni byli připravení, Perrine. Opravdu byli. Skoro jsem nemusela nic říkat, abych je přesvědčila, že mají přijít sem. Trolloci je sice skoro neobtěžovali, ale oni viděli kouř. Putovaly jsme rychle, Bain a já, a do Hlídky jsme se dostaly, než začalo svítat. Zpátky jsme pak vyrazili, jakmile vyšlo slunce.“ Zamračení se změnilo v široký úsměv, dychtivý a pyšný. Takový nádherný úsměv. V tmavých očích jí jiskřilo. „Oni šli za mnou, Perrine. Šli za mnou! Dokonce ani Tenobie nikdy nevedla muže do bitvy. Jednou chtěla, když mi bylo osm, ale otec si s ní promluvil o samotě v jejích komnatách, a když vyjel do Morny, ona zůstala v paláci.“ S lítostivým úsměvem potom ještě dodala: „Myslím, že vy oba občas používáte stejný metody. Tenobie ho poslala do vyhnanství, ale bylo jí teprve šestnáct a sněmovně pánů se za pár týdnů podařilo změnit její názor. Zezelená závistí, až jí to povím.“
Znovu se odmlčela, tentokrát aby nabrala dech, a dala si pěst v bok. „To tu budeš jen tak sedět jako chlupatá hromádka neštěstí? Neřekla jsem, že odjedu z Dvouříčí. Tos řekl ty, ne já. Nemáš právo se zlobit, protože jsem neudělala, co jsem nikdy neslíbila!
A ty ses mě snažil poslat pryč, protože sis myslel, že tady umřeš! Vrátila jsem se, abych –“
„Miluju tě.“ Nic jiného říci nedokázal, ale kupodivu to stačilo. Ta slova mu ještě málem nevyšla z úst, když ona pobídla Vlaštovku dost blízko, aby ho mohla obejmout a přitisknout si mu hlavu na prsa. Zřejmě se ho snažila rozmáčknout. Perrin ji jemně hladil po vlasech, jen aby cítil jejich hedvábnou hebkost, jen aby ji cítil.
„Tolik jsem se bála, že přijdeme pozdě,“ říkala mu do kabátce. „Hlídečtí chlapi pochodovali, jak nerychleji dokázali, ale když jsme sem dorazili, viděla jsem trolloky, jak bojují přímo mezi domy, bylo jich tolik, jako by na vesnici spadla lavina, a vůbec jsem tě neviděla...“ Roztřeseně se nadechla a pomalu vydechla. Když znovu promluvila, měla hlas klidnější. „Dorazili i muži z Devenskýho Průseku?“
Perrin sebou trhl a přestal ji hladit. „Ano, dorazili. Tos taky zařídila ty?“ Začala se třást a jemu chvíli trvalo, než pochopil, že se směje.
„Ne, srdce moje, i když bych to udělala, kdybych mohla. Když dorazil ten muž se zprávou – ‚Přicházíme‘ – myslela jsem – doufala jsem – že to znamená právě tohle.“ Trochu se odtáhla a vážně se mu podívala do očí. „Nemohla jsem ti to říct, Perrine. Nemohla jsem v tobě vzbudit naději, když jsem to jenom tušila. Bylo by to moc krutý, kdyby... Nezlob se na mě, Perrine.“
Perrin ji se smíchem zvedl ze sedla a bokem si ji posadil před sebe. Ona se smála na protest a natáhla se přes vysokou hrušku, aby ho mohla obejmout oběma rukama. „Já se na tebe nikdy nebudu zlobit, př –“ Ona ho umlčela, když mu položila dlaň na ústa.
„Matka říká, že to nejhorší, co otec kdy udělal, bylo, když přísahal, že se na ni nikdy nebude zlobit. Trvalo jí rok, než ho přinutila, aby to vzal zpátky, a říká, že jak tu přísahu dodržoval, skoro se s ním nedalo žít. Ty se na mě budeš zlobit, Perrine, a já na tebe. Jestli mi chceš složit další svatební přísahu, tak přísahej, že to přede mnou nikdy nebudeš skrývat. Nemůžu vyřešit to, co mi nedovolíš vidět, manželi můj. Manželi můj,“ zopakovala spokojeným tónem a přitiskla se k němu. „Líbí se mi, jak to zní.“
Všiml si, že neřekla, že mu vždycky řekne, když se ona bude zlobit na něj. Z minulých zkušeností věděl, že to bude muset nejméně v polovině případů zjišťovat tím horším způsobem. A taky neslíbila, že před ním už nikdy nebude mít žádná tajemství. V té chvíli mu na tom však nezáleželo, jen když byla s ním. „Řeknu ti, když se na tebe budu zlobit, ženo moje,“ sliboval. Úkosem se na něj podívala, jako by si nebyla jistá, jak to má brát. Nikdy jim nebudeš ani zdaleka rozumět, bratránku Jaime, ale bude ti to úplně jedno.
Náhle si uvědomil mrtvé trolloky všude kolem sebe, jako černé pole plné opeřeného plevele, a svíjející se myrddraaly, kteří stále odmítali umřít. Pomalu obrátil Tanečníka. Jateční dvůr a všude pobití trolloci. Po zemi již poskakovaly vrány a supi kroužili jako velký přelévající se mrak. Ale žádní krkavci. A stejně to vypadalo na jihu, aspoň podle Jaima. Perrin viděl supy kroužit za vesnicí na důkaz. Nebylo to dost, aby to zaplatilo za Deselle, Adoru nebo malého Paeta a... Nebylo to dost. Objal Faile, dost pevně, až zachrčela, ale když ji chtěl pustit, položila ruce na jeho a pevně je přitiskla tam, kde byly. Ona byla dost.
Z Emondovy Role se hrnuli lidé. Bran kulhal a oštěp používal jako hůl, Marin se usmívala s rukou kolem jeho ramen, Daisu objímal její manžel Wit, a Gaul a Chiad kráčeli ruku v ruce, se závoji staženými dolů. Loial unaveně klopil uši a Tam měl na tváři krev. Flann Lewin stál jenom s pomocí své manželky Adiny. Skoro všichni byli od krve a většina měla obvazy. Ale vycházeli v houstnoucím zástupu, Elam a Dav, Ewin a Aram, Eward Candwin a Buel Dowtry, Hu a Tad, podomci z hostince U Vinného střiku, Ban a Tell a rytíři stále jedoucí pod tou vlkohlavou zástavou. Tentokrát neviděl chybějící tváře, jen ty, které byly tady. Verin a Alanna seděly na koních a Tomas a Ihvon jeli těsně za nimi. Starý Bili Congar mával džbánkem, jenž zcela jistě obsahoval pivo, nebo spíš pálenku, a Cenn Buie, stejně pokroucený jako vždy, i když pohmožděný, a Jac al’Seen s rukou kolem své ženy, a jeho synové a dcery se tlačili kolem nich se svými manželkami a manžely. Raen a Ila stále s dětmi na zádech. Tváře, které vůbec neznal. Muži, kteří museli pocházet z Devenského Průseku a statků na jihu. Chlapci a děvčata se smíchem pobíhali mezi nimi.
Rozestoupili se do stran, takže vytvořili velký kruh spolu s hlídečskými muži, s Faile a jím uprostřed. Všichni se vyhýbali umírajícím mizelcům, ale bylo to, jako by všude kolem ležící zplozence Stínu ani neviděli, dívali se jen na dvojici na Tanečníkovi.