Mlčky se dívali, až to Perrina začalo zneklidňovat. Proč někdo něco neřekne? Proč na mě tak civí?
Objevili se bělokabátníci, pomalu přijížděli od vesnice, v dlouhém blyštícím se čtyřstupu. Dain Bornhald jel v jejich čele s Jaretem Byarem. Každý bílý plášť zářil, jako by byl čerstvě vypraný. Všechna kopí se skláněla v přesně stejném úhlu. Ozvalo se mrzuté reptání, ale lidé ustupovali, aby je pustili doprostřed.
Bornhald zvedl ruku v okované rukavici, aby zástup zastavil. Ozvalo se zvonění udidel a vrzání sedel. Bornhald se postavil před Perrina. „Je po všem, zplozenče Stínu.“ Byarovi se chvěly rty, jen jen je ohrnout, ale Bornhaldův výraz se vůbec neměnil, ani nezvýšil hlas. „Trolloci jsou tady vyřízení. Jak jsme se dohodli, zatýkám tě teď jako temného druha a vraha.“
„Ne!“ Faile se otočila v sedle a s rozzlobeným výrazem vzhlédla k Perrinovi. „Co tím myslí, jak jste se dohodli!“
Její slova téměř utonula v křiku ze všech stran. „Ne! Ne!“ a „Ty nám ho nevezmeš!“ a „Zlatooký!“
Perrin, s pohledem upřeným na Bornhalda, zvedl ruku a pomalu nastalo ticho. Když všichni umlkli, řekclass="underline" „Řekl jsem, že nebudu odporovat, jestli nám pomůžete.“ Překvapilo ho, jak má klidný hlas, ačkoliv ho uvnitř pomaloučku zaplavoval ledový hněv. „Jestli nám pomůžete, bělokabátníku. Kde jste byli?“ Muž neodpověděl.
Z kroužku kolem Wita vystoupila Daisa Congarová. Wit se jí držel, jako by ji už nikdy nehodlal pustit. Ona zas držela manžela kolem ramen úplně stejným způsobem. Vypadali zvláštně, kdy ona pevně svírala své upravené vidle, byla o hlavu vyšší než její manžel, a držela ho, jako by ho chtěla chránit. „Byli na Trávníku,“ oznámila hlasitě, „hezky seřazení, a seděli na koních pěkně jako děvčata, seřazený o Letnicích k tanci. Ani nemrkli. Kvůli tomu jsme sem nakonec přišly...“ Ženy začaly hněvivě mručet na souhlas, „...když jsme viděly, že vás už skoro přemohli. A oni tam jenom seděli jako choroše na pařezu!“
Bornhald ani na okamžik neodtrhl oči od Perrina, ani nemrkl. „Snad sis nemyslel, že ti uvěřím?“ ohrnul rty. „Tvůj plán neuspěl jenom proto, že dorazili ostatní – že ano? – a ty s tím nemáš nic společného.“ Faile se posunula. Perrin, aniž uhnul očima od bělokabátníka, jí položil prst na rty ve chvíli, kdy otevřela ústa. Ona ho kousla – tvrdě – ale neřekla nic. Bornhald konečně začal zesilovat hlas. „Zařídím, abys visel, zplozenče Stínu. Zařídím, abys visel, ať to stojí, co to stojí! Zařídím, abys chcípl, i kdyby hořel celý svět!“ Poslední slova už křičel. Byar vytáhl meč na dlaň z pochvy. Mohutný bělokabátník za ním – Perrin měl dojem, že se jmenuje Farran – svůj tasil úplně a s potěšeným úsměvem, kde Byar cenil zuby.
Ztuhli, protože se ozvalo chřestění, jak muži z toulců vytahovali šípy a všude kolem zvedali luky, natahovali opeření šípů až k uším a každá široká hlavice byla namířená na jednoho bělokabátníka. Podél celého zástupu vrzala sedla s vysokými rozsochami, jak si muži znepokojeně poposedali. Bornhald však nedával najevo strach, a ten z něj ani nebyl cítit. Přicházela od něj jedině nenávist. Téměř horečnatýma očima přelétl Dvouříčany obklopující jeho muže a pak se vrátil pohledem, stejně rozpáleným a plným nenávisti, k Perrinovi.
Perrin kývl a napjaté tětivy byly váhavě povolovány, luky se pomalu skláněly dolů. „Vy jste nám nepomohli.“ Hlas měl studený jako železo a tvrdý jako kovadlina. „Od chvíle, kdy jste dorazili do Dvouříčí, pomoc, kterou jste poskytli, byla většinou náhodná. Nikdy vám nezáleželo na tom, jestli někoho zabijí nebo vypálí, jen když jste si našli někoho, koho jste mohli nazvat temným druhem.“ Bornhald se zachvěl, ale oči mu stále hořely. „Teď je čas, abyste odešli. Ne jenom z Emondovy Role. Je čas, aby sis sebral ty svoje bělokabátníky a vypadl z Dvouříčí. Hned, Bornhalde. Odcházíte hned teď.“
„Jednou tě uvidím viset,“ řekl Bornhald tiše. Trhl rukou, aby ho jeho muži následovali, a pobídl koně kupředu, jako by chtěl přes Perrina přejet.
Perrin odvedl Tanečníka stranou. Chtěl, aby tihle muži odešli, nechtěl další zabíjení. Ať si ten muž má poslední gesto vzdoru.
Bornhald hlavu neotočil, ale Byar, s vpadlými tvářemi, za Perrinem svůj nenávistný pohled obrátil. Farran se na něj pro změnu díval s lítostí, kdo ví proč. Ostatní upírali oči před sebe, jak kolem projížděli za zvonění postrojů a klapotu kopyt. Kruh se mlčky otevřel, aby mohli projet na sever.
K Perrinovi přistoupil hlouček deseti dvanácti opěšalých mužů, někteří měli neladící kousky staré zbroje a všichni se nejistě zubili, jak kolem projížděli poslední bělokabátníci. Žádného z nich nepoznal. Chlapík s tváří jako z vydělané kůže se širokým nosem vypadal jako jejich vůdce. Bílé vlasy měl nepokryté, ale až ke kolenům mu visela kroužková košile, i když mu kolem krku vykukoval límec sedláckého kabátce. Neohrabaně se uklonil přes svůj luk. „Jerinvar Barstere, můj pane Perrine. Jer, tak mi říkaj.“ Mluvil rychle, jako by se bál, že mu někdo skočí do řeči. „Odpusť, že tě otravuju. Pár chlapů ty bělokabátníky vyprovodí, jestli je to v pořádku. Spousta jich chce jít domů, i když se tam do tmy nedostaneme. V Hlídce je jednou tolik bělokabátníků, ale ti nepůjdou. Mají rozkazy se udržet, říkali. Banda hlupáků, jestli chceš znát můj názor, a nám už pěkně leze krkem, jak lidem strkají nosy do domů a snaží se tě donutit, abys z něčeho obvinil svýho souseda. Vyprovodíme je, jestli je to v pořádku.“ Rozpačitě se podíval na Faile a sklonil hlavu se širokou bradou, ale proud slov se nezpomalil. „Odpusť, má paní Faile. Nechtěl jsem tě otravovat, ani tvýho pána. Jen jsem chtěl, aby určitě věděl, že stojíme za ním. Máš to skvělou ženskou, můj pane. Skvělou ženskou. Bez urážky, má paní. No, ještě svítí slunko a mluvením se ovce neostřihaj. Odpusť, že jsem otravoval, můj pane Perrine. Odpusť, má paní Faile.“ Znovu se uklonil, ostatní ho napodobili a spěchali, jak je poháněl, a tiše jim říkaclass="underline" „Není čas, abychom otravovali vzácnýho pána a tuhle paní. Ještě máme práci.“
„Co to bylo?“ divil se Perrin trochu ohromený tím proudem slov. Daisa a Cenn toho dohromady tolik namluvit nedokázali. „Ty ho znáš, Faile? Z Hlídky?“
„Pantáta Barstere je starosta Hlídky a ostatní jsou vesnická rada. Hlídečský ženský kroužek pošle dolů delegaci s jejich vědmou, jakmile bude jistý, že je to bezpečný. Aby viděli, jestli je ‚tenhle pán Perrin‘ správný pro Dvouříčí, říkaly, ale celou dobu chtěly, abych jim ukázala, jak se správně klanět, a vědma, Edelle Gaelinová, ti přinese taštičky s křížalama.“
„Ó, ať shořím!“ vydechl Perrin. Šířilo se to. Věděl, že to měl udusit hned na začátku. „Neříkejte mi tak!“ zařval za odcházejícími muži. „Já jsem kovář! Slyšíte mě? Kovář!“ Jer Barstere se obrátil, zamával mu a kývl, než popohnal své muže dál.
Faile, dusíc se, ho zatahala za vousy. „Ty jsi tak sladký hlupáček, můj pane Kováři. Teď už je pozdě to zastavit.“ Náhle byl její úsměv opravdu zlomyslný. „Manželi, je tu nějaká naděje, že budeš brzy moct strávit chvíli se svou ženou o samotě? Svatba ze mě zřejmě udělala stejně drzou holku jako jsou Domani! Vím, že musíš být unavený, ale –“ S vyjeknutím se zarazila a chytila se ho za kabátec, jak Perrin pobodl Tanečníka do cvalu směrem k hostinci U Vinného střiku. Pro jednou mu provolávání slávy, které se za ním neslo, vůbec nevadilo. „Zlatooký! Pán Perrin! Zlatooký!“