Ze silné větve hustě olistěného dubu na okraji Západního polesí sledoval Ordeith Emondovu Roli o míli dál na jih. Bylo to nemožné. Zbičovat je. Stáhnout z kůže. Všechno šlo podle plánu. Dokonce i Isam mu hrál do rukou. Proč ten hlupák přestal přivádět trolloky? Měl jich přivést dost, aby se jimi celé Dvouříčí jen černalo! Ze rtů mu stékaly sliny, ale on si toho nevšímal, stejně jako si nevšímal toho, jak si jeho ruce pohrávají s opaskem. Hnát je, až jim pukne srdce! S křikem je přivést do hrobu! Všechno bylo naplánováno, aby to k němu přivedlo Randa al’Thora, a takhle to skončilo! Dvouříčí nemělo skoro škrábnutí. Pár vypálených statků se nepočítalo, ani pár sedláků zaživa naporcovaných do trolločích kotlů. Chci, aby Dvouříčí shořelo. Aby shořelo a ten oheň žil ve vzpomínkách lidí tisíc let!
Prohlížel si praporec vlající nad vesnicí a ten, co byl kousek pod ním. Šarlatová vlčí hlava na šarlatově lemovaném bílém poli, a rudý orel. Rudá pro krev, kterou musí Dvouříčí prolít, aby to přimělo Randa al’Thora výt. Manetheren. To má být asi prapor Manetherenu. Někdo jim vyprávěl o Manetherenu, že? Co tihle hlupáci vědí o slávě Manetherenu? Manetheren. Ano. Existovalo víc způsobů, jak je potrápit. Zasmál se tak silně, až málem spadl z dubu, než si uvědomil, že se nedrží oběma rukama, protože jednu měl zaťatou do opasku na místě, kde by měla být dýka. Smích se změnil ve škleb, když se na ruku zadíval. Bílá věž měla to, co mu bylo ukradeno. To, nač měl právo staré jako trolločí války.
Nechal se spustit až na zem a vyškrábal se na koně, než se podíval na své společníky. Na své psy. Asi třicet zbývajících bělokabátníků už své bílé pláště samozřejmě nenosilo. Matnou plátovou i kroužkovou zbroj měli pokrytou rzí a Bornhald by nikdy nepoznal ty mrzuté, podezíravé tváře, špinavé a neoholené. Lidé pozorovali Ordeitha, nedůvěřiví, a přesto ustrašení, a na myrddraala ve svém středu, s bezokou tváří bledou jako červ a stejně sklíčenou, jako měli oni, se ani nepodívali. Půlčlověk se bál, že to Isam zjistí. Isama nijak nepotěšilo, když při nájezdu na Tarenský Přívoz tolik lidí uniklo, aby roznesli zprávu o tom, co se děje ve Dvouříčí. Ordeith se při pomyšlení na Isamovo znepokojení zahihňal. Ten chlap byl problém na jindy, jestli přežije.
„Pojedeme do Tar Valonu,“ štěkl. Rychlá jízda, aby předběhli Bornhalda u přívozu. Manetherenská zástava zvednutá ve Dvouříčí znovu po všech těch staletích. Jak ho Rudý orel sužoval v těch dávných dobách. „Ale nejdřív Caemlyn!“ Zbičovat je a stáhnout z kůže! Ať nejdřív zaplatí Dvouříčí a Rand al’Thor, a pak...
Se smíchem odcválal lesem k severu a ani se neohlédl, jestli ho ostatní následují. Budou ho následovat. Teď neměli kam jít.
57
Rozkol v Trojí zemi
Pustinu spalovalo roztavené odpolední slunce vrhající stín přes hory na severu, nyní těsně vepředu. Vyprahlé kopce ubíhaly Jeade’enovi pod kopyty, vysoké i nízké jako vlny v oceánu z rozpukaného jílu, míle vlnící se za nimi. Hory upoutávaly Randovu pozornost od chvíle, kdy mu na ně předešlý den padl zrak. Neměly sněhové čepičky, neboť nebyly tak vysoké jako pohoří Oparů, natož Páteř světa, byly to spíš zubaté tabule hnědého a šedého kamene, na několika místech se žlutými či červenými pruhy nebo pásy třpytících se vloček, popadaných tak, že člověka by spíš napadlo přejít pěšky Dračí stěnu. Rand si povzdechl, poposedl si v sedle a upravil si šufu, kterou nosil přes červený kabátec. V těch horách ležel Alcair Dal. Brzy bude něčemu konec, nebo začátek. Možná obojí. Brzy, možná.
Žlutovlasá Adelin snadno držela krok před grošákem a devět dalších sluncem osmahlých Far Dareis Mai kolem něj vytvářelo široký kruh, všechny s puklíři a oštěpy v rukou, luky v pouzdrech měly na zádech a černé závoje jim visely na prsou, připraveny k okamžitému použití. Randova čestná stráž. Aielové to tak sice nenazývali, ale Děvy šly k Alcair Dalu na Randovu počest. Tolik rozdílů, a on u poloviny z nich nevěděl, co znamenají i když je viděl.
Například Aviendžino chování k Děvám a jejich k ní. Většinu času, jako třeba teď, kráčela vedle jeho koně s rukama složenýma, s loktuší na ramenou, zelené oči pod tmavým šátkem upřené na hory před sebou, s Děvami promluvila jen zřídka, a i tak jen pár slůvek, ale na tom nic divného nebylo. Její zkřížené paže, to bylo jádro problému. Děvy věděly, že nosí slonovinový náramek, ale zřejmě předstíraly, že to nevidí. Ona ho sice odmítala sundat, ale přesto skrývala zápěstí pokaždé, když si myslela, že se některá dívá.
Nemáš žádné společenstvo, řekla mu Adelin, když navrhl, že by ho mohl doprovázet někdo jiný než Děvy oštěpu. Každého náčelníka, ať kmene či klanu, budou doprovázet muži ze společenstva, k němuž patřil, než se stal náčelníkem. Nemáš žádné společenstvo, ale tvoje matka byla Děva. Žlutovlasá žena a ostatních devět se na Aviendhu ani nepodívaly, když stála pár kroků před vstupní halou pod Lianinu střechu. Nedívaly se schválně. Po nespočetná léta Děvy, které se nevzdaly oštěpu, odevzdávaly své děti moudrým, aby je ty předaly jiným ženám, aniž by samy věděly, kam dítě jde, ani je-li to chlapec, či holčička. Teď se syn Děvy vrátil k nám a my ho známe. Půjdeme do Alcair Dalu na tvou počest, synu Shaiel, Děvy Chumai Taardadů. Měla tak kamenný výraz – vlastně takový výraz měly všechny včetně Aviendhy – až si pomyslel, že by ho mohly vyzvat k tanci s oštěpy, kdyby odmítl.
Když přijal, nechaly ho znovu projít tím obřadem „pamatuj na čest", tentokrát s nějakým pitím, co se jmenovalo oosquai, vyrobeným ze zemai, a s každou musel vypít maličký stříbrný šálek až do dna. Deset Děv, deset maličkých šálků. Ta tekutina vypadala jako lehce dohněda zabarvená voda a chutnala skoro stejně – a byla silnější než dvakrát přepálená pálenka. Pak nedokázal jít rovně a ony ho musely doprovodit do postele. Smály se mu a nijak se neohlížely na jeho námitky, tedy na ty, na které se zmohl, jelikož ho pořád lechtaly, až skoro nemohl popadnout dech, jak se smál sám. Všechny až na Aviendhu. Ne že by odešla, zůstala a celou věc sledovala s tváří tak nehybnou, jako by ji měla z kamene. Když ho Adelin a ostatní konečně dostaly do pokrývek a odešly, Aviendha se posadila ke dveřím, rozložila si těžké tmavé sukně a s tím kamenným výrazem ho pozorovala, dokud neusnul. Když se probudil, byla pořád tam a pořád ho pozorovala. A odmítala se bavit o Děvách, o oosquai, prostě o čemkoliv z toho. Co se jí týkalo, nic z toho se nestalo. Byly-li Děvy stejně nesdílné, to nevěděl. Jak jste se mohli podívat deseti ženám do tváře a zeptat se jich, proč opily a hrály s vámi hru, při níž vám svlékly šaty a uložily vás do postele?
Tolik rozdílů, tak málo jich dávalo aspoň trochu smysl, který by viděl, a nedalo se vůbec poznat, o který by mohl klopýtnout a zničit tak veškeré své plány. Přesto si nemohl dovolit čekat. Ohlédl se přes rameno. Co se stalo, stalo se. A kdo může říci, co se ještě stane?
Z dost velké vzdálenosti ho následovali Taardadové. Ne jen z klanu Devět údolí a Jindo, ale také klany Miadi a Čtyři kameny, Chumai a Krvavá voda a víc, široké zástupy obklopující hrkotající formanské povozy a oddíl moudrých, táhnoucí se na dvě míle dozadu v mihotajícím se rozpáleném vzduchu, lemované zvědy a běžci. S každým dnem přicházeli další a další v odpověď na běžce, které vyslal Rhuark onoho prvního dne, stovka mužů a Děv tady, tři stovky támhle, pět set, podle velikosti klanu a podle toho, co každá držba potřebovala na ochranu.