Egwain pobídla bílou klisnu blíž k Jeade’enovi. Grošovaný hřebec se snažil otřít o Rosu a za jeho námahu se mu dostalo pěkného kousnutí. „Nedal jsi mi žádnou možnost si s tebou od Chladných skal promluvit, Rande.“ Rand neříkal nic. Byla z ní teď Aes Sedai, a nejen proto, že si tak říkala. Napadlo ho, jestli ho taky špehuje ve snech. Obličej měla strhaný, tmavé oči unavené. „Nebuď tak zabraný do sebe, Rande. Nebojuješ sám. Bojují za tebe i jiní.“
Rand se zamračil a snažil se na ni nedívat. Jeho první myšlenka patřila Emondově Roli a Perrinovi, ale netušil, jak by mohla vědět, kam se Perrin poděl. „Co tím myslíš?“ zeptal se nakonec.
„Já bojuji za tebe,“ prohlásila Moirain dřív, než Egwain stačila otevřít ústa, „stejně jako Egwain.“ Obě ženy si vyměnily rychlý pohled. „Bojují za tebe i lidé, kteří to nevědí, stejně jako ty neznáš je. Ty si neuvědomuješ, co to znamená, že si vynucuješ tvar krajky věků, viď? Vlnky, které se šíří kolem tvých činů, vlnky, které se šíří kolem tvé pouhé existence, se šíří vzorem, aby změnily tkanivo vláken života, o nichž si nikdy ani neuvědomíš, že tu jsou. Ta bitva ani zdaleka není tvoje. Ty však stojíš uprostřed této sítě ve vzoru. Jestli neuspěješ a padneš, neuspěje a padne všechno. A protože já nemohu vstoupit do Alcair Dalu, dovol, ať tě doprovází Lan. Pár očí navíc, které ti budou hlídat záda.“ Strážce se pootočil v sedle a zamračil se na ni. Když byli Shaidové zahalení k zabíjení, nebyl zvlášť ochotný ji tu nechat bez ochrany.
Rand si nemyslel, že si měl všimnout toho pohledu, který si vyměnily Egwain s Moirain. Takže před ním mají tajemství. Egwain měla oči Aes Sedai, tmavé a nečitelné. Vrátily se k němu Aviendha a Děvy. „Ať Lan zůstane s tebou, Moirain. Mou čest nesou Far Dareis Mai.“
Moirain se napjaly koutky úst, ale co se Děv týkalo, zřejmě to bylo právě to, co měl říci. Adelin a ostatní se zeširoka usmály.
Dole se Aielové tlačili kolem vozků, kteří začali vypřahat muly. Ne všichni však věnovali Aielům pozornost. Keille a Isendra se na sebe dívaly ze sousedních vozů. Natael naléhavě mluvil do jedné ženy a Kadere do druhé, až s tím soubojem očima konečně přestaly. Obě ženy se takhle chovaly už delší čas. Kdyby byly muži, Rand by čekal, že už dávno dojde na pěsti.
„Buď na stráži, Egwain,“ řekl Rand. „Vy všichni, buďte na stráži.“
„Aes Sedai nebudou obtěžovat dokonce ani Shaidové,“ prohlásila Amys, „stejně jako by neobtěžovali Bair nebo Melain nebo mne. Některé věci by nespáchal dokonce ani Shaido.“
„Jen buďte na stráži!“ Nechtěl, aby to znělo tak ostře. Dokonce i Rhuark se na něj podíval. Oni to nechápali a on se jim to neodvažoval říci. Zatím ne. Kdo do jejich pasti šlápne první? Musel riskovat je stejně jako sebe.
„A co já, Rande?“ ozval se náhle Mat, který si převaloval mezi prsty zlatou minci, jako by si to vůbec neuvědomoval. „Máš nějaký námitky, když půjdu s tebou?“
„Ty chceš jít? Myslel jsem, že radši zůstaneš s formany.“
Mat se zamračil na vozy dole a zadíval se na Shaidy seřazené před horským sedlem. „Nemyslím, že bude snadný se odsud dostat, když se necháš zabít. Ať shořím, jestli mě nestrčíš do kotle tak nebo tak... Dovienya,“ zamumlal – Rand ho to slyšel říkat už předtím. Lan tvrdil, že to ve starém jazyce znamená „štěstí“ – a vyhodil minci do vzduchu. Když se ji snažil zase chytit, odrazila se mu od konečků prstů a spadla na zem. Nějak, nepravděpodobně, peníz přistál na hraně a začal se kutálet dolů, odrážeje se cestou od prasklin v rozpukaném jílu, třpytil se ve slunci a kutálel se až dolů k vozům, kde konečně přepadl naplocho. „Ať shořím, Rande,“ zavrčel, „přál bych si, abys to nedělal.“
Isendra minci zvedla, narovnala se, prohlédla si ji a vzhlédla nahoru na kopec. Ostatní tam hleděli také. Kadere a Keille a Natael.
„Můžeš jít,“ řekl Rand. „Rhuarku, není už čas?“
Kmenový náčelník se ohlédl přes rameno. „Ano. Právě...“ Za ním začaly dudy hrát pomalou taneční melodii, „...teď.“
K dudám se přidal zpěv. Aielští chlapci přestávali až na zvláštní příležitosti zpívat, když dosáhli mužnosti. Aielan od chvíle, kdy se chopil oštěpu, zpíval pouze bojové písně a žalozpěvy za mrtvé. V harmonii jednotlivých částí byly určitě i hlasy Děv, ale hlubší mužské hlasy je pohltily.
O půl míle napravo se objevili Taardadové, běželi do rytmu písně ve dvojstupu, oštěpy měli připravené, tváře zahalené, zdánlivě nekonečný zástup se valil k horám.
V táborech kmenů a na jarmarku Aielové užasle zírali. Něco v jejich postoji Randovi prozradilo, že mlčí. Někteří vozkové stáli, jako by byli ohromeni. Ostatní nechali muly běhat a vrhli se pod vozy. A Keille a Isendra, Kadere a Natael pak pozorovali Randa.
„Půjdeme?“ Nečekal, až Rhuark kývne, než pobídl Jeade’ena dolů z kopce. Adelin a ostatní Děvy se zařadily za něj. Mat chvíli váhal, než pobídl Oka za nimi, ale Rhuark a taardadští klanoví náčelníci, každý se svými deseti muži, vykročili hned s grošákem. Jednou, v půli cesty ke stanům, se Rand ohlédl nahoru na kopec. Moirain a Egwain seděly na koních vedle Lana. Aviendha stála se třemi moudrými. Všichni ho pozorovali. Téměř zapomněl, jaké to je, když ho nikdo nepozoruje.
Když dojel na jarmark, vyšla mu vstříc delegace, deset dvanáct žen v sukních a halenách a spoustě zlata, stříbra a slonoviny, a stejně tolik mužů v šedých a hnědých cadin’sorech, ale neozbrojených, až na nože u pasu, a ty byly menší než zbraň s těžkou čepelí, jakou měl Rhuark. Přesto zaujali postavení, které Randa a ostatní přinutilo zastavit, a zdálo se, že si nevšímají zahalených Taardadů běžících na východ a na západ od nich.
„Tohle jsem od tebe nečekal, Rhuarku,“ prohlásil silný šedovlasý muž. Nebyl tlustý – Rand ještě nikdy neviděl tlustého Aiela – u něj to byly svaly. „Dokonce i od Shaidů to bylo překvapení, ale od tebe!“
„Čas změny, Mandhuine,“ opáčil náčelník kmene. „Jak dlouho tu Shaidové byli?“
„Dorazili za východu slunce. Proč putovali v noci, kdo může říct?“ Mandhuin se lehce zamračil na Randa a naklonil hlavu směrem k Matovi. „Zvláštní časy, opravdu, Rhuarku.“
„Kdo je tu kromě Shaidů?“ zeptal se Rhuark.
„My Goshienové jsme dorazili první. Pak Shaaradové.“ Silný muž se zamračil, když vyslovoval jméno svých pokrevních nepřátel, aniž by si přestal prohlížet oba mokřiňany. „Chareenové a Tomanelle přišli poslední. A nakonec Shaidové, jak jsem říkal. Sevanna přesvědčila náčelníky, aby šli, teprve nedávno. Bael neviděl důvod, proč se dneska scházet, ani někteří z dalších.“