Žena se širokou tváří ve středních letech, s vlasy žlutějšími než měla Adelin, si dala pěsti v bok, až slonové a zlaté náramky zachřestily. Měla jich tolik, kolik náhrdelníků, jako Amys a její sestra-žena dohromady. „Slyšeli jsme, že Ten, kdo přichází s úsvitem, vyšel z Rhuideanu, Rhuarku.“ Mračila se na Randa a Mata. Vlastně se na ně mračila celá delegace. „Slyšeli jsme, že dnes bude ohlášen Car’a’carn. Dřív než dorazí všechny kmeny.“
„Tak vám někdo vykládal proroctví,“ řekl Rand. Pobídl grošáka a delegace mu ustoupila z cesty.
„Dovienya,“ zamumlal Mat. „Mia dovienya nesodhin soende.“ Ať to znamenalo cokoliv, znělo to jako toužebné přání.
Zástupy Taardadů již dorazily k Shaidům a Rhuarkovi válečníci se k nim obrátili čelem na několik set kroků, stále zahalení, stále zpívající. Neudělali jediný pohyb, který by mohl vypadat výhružně, opravdu, jen tam tak stáli, patnáct nebo dvacetkrát víc než Shaidů, a zpívali, jejich hlasy duněly v proplétající se melodii.
Rand dojel blízko k černě zahaleným Shaidům a viděl, jak Rhuark zvedá ruku ke svému závoji. „Ne, Rhuarku. Nejsme tu, abychom s nimi bojovali.“ Chtěl tím říci, že doufá, že až na to nedojde, ale Aielan to vzal jinak.
„Máš pravdu, Rande al’Thore. Žádná čest pro Shaidy.“ Nechal závoj viset dole a zesílil hlas. „Žádná čest pro Shaidy.“
Rand ani neobrátil hlavu, aby se podíval, ale cítil, jak válečníci za ním snímají černé závoje.
„Ó, krev a popel!“ zavrčel Mat. „Krev a zatracenej popel!“
Shaidové začali dost znepokojeně přešlapovat. Ať už jim Couladin nebo Sevanna řekli cokoliv, uměli počítat. Tančit s oštěpy s Rhuarkem a těmi, kdo byli s ním, byla jedna věc, i kdyby to bylo proti všem zvyklostem. Avšak čelit tolika Taardadům, kteří by je mohli jednoduše smést, bylo něco zcela jiného. Pomalu se rozestoupili a ustupovali dozadu, aby mohl Rand projet, ustupovali stále dál, aby udělali širší průchod.
Rand si zhluboka vydechl úlevou. Adelin a ostatní Děvy, aspoň, kráčely s pohledem upřeným přímo před sebe, jako by Shaidové neexistovali.
Zpěv zeslábl do mumlání, které se za nimi neslo, když projížděli širokou roklí s kolmými stěnami, hlubokou a zastíněnou, jak se zarývala do hory. Celé minuty byl nejsilnějším zvukem klapot kopyt na kameni a šustot měkkých aielských bot. Průsmyk se náhle rozšířil do Alcair Dalu.
Rand pochopil, proč se kaňon jmenuje mísa, i když na něm nebylo nic zlatého. Byl skoro dokonale kulatý. Jeho šedé stěny se pozvolna zvedaly kolem dokola, až na protější konec, kde se stáčely dovnitř jako lámající se vlna. Na svazích byly vidět hloučky Aielů, s hlavami i tvářemi obnaženými, mnohem víc hloučků, než tu bylo kmenů. Taardadové, kteří přišli s klanovými náčelníky, se rozešli k různým skupinkám. Podle Rhuarka pomáhalo to, že se Aielové rozdělovali podle válečných společenstev, a ne podle klanů, udržovat mír. Jen Rudé štíty a Děvy pokračovaly dál s Randem a taardadským náčelníkem.
Klanoví náčelníci ostatních kmenů seděli podle svých kmenů se zkříženýma nohama před římsou hluboko zaříznutou do skály pod převisem. Šest malých hloučků, jeden patřil Děvám, stálo mezi klanovými náčelníky a římsou. Tohle měli být Aielové, kteří přišli na počest kmenových náčelníků. Šest, ačkoliv tu bylo přítomno pět kmenů. Sevanna bude mít Děvy – i když Aviendha rychle poukázala na to, že ona nikdy nebyla Far Dareis Mai – ale ten navíc... Tam stálo jedenáct mužů, ne deset. I když Rand viděl hlavu s ohnivými vlasy jen zezadu, byl si jist, že je to Couladin.
Na římse samotné stála zlatovlasá žena s tolika šperky, jako měla žena na jarmarku, a kolem ramen šedou loktuši – Sevanna, samozřejmě – a čtyři klanoví náčelníci, ani jeden ozbrojený, až na dlouhý nůž u pasu, a jeden z nejvyšších mužů, jaké kdy Rand viděl. Bael z Goshien Aielů, podle popisu, který mu dal Rhuark. Sevanna mluvila a díky nějakému triku kaňonu se její slova jasně nesla po celém prostranství.
„...dovolit mu promluvit!“ Hlas měla napjatý a rozzlobený. Hlavu měla vysoko zdviženou a záda rovná, jak se snažila ovládnout římsu pouhou silou vůle. „Žádám to jako své právo! Dokud nebude vybrán nový náčelník, stojím tu za Suladrika a Shaidy. Žádám svá práva!“
„Ty stojíš za Suladrika, dokud nebude vybrán nový náčelník, správkyně střechy.“ Bělovlasý muž, který promluvil zlostným tónem, byl Han, náčelník kmene Tomanelle. S obličejem jako z tmavě vydělané svraštělé kůže, byl vyšší než průměrný Dvouříčan. Na Aiela však byl malý, i když zavalitý. „Nepochybuji o tom, že znáš dobře práva správkyně střechy, ale práva kmenového náčelníka možná už tak dobře ne. Jenom ten, kdo vstoupil do Rhuideanu, má právo tady promluvit – a ty, která stojíš na Suladrikově místě –“ Han z toho očividně nebyl šťastný, ale znělo to také, jako by byl zřídkakdy šťastný – „ale od těch, co chodí ve snech, se naše moudré dozvěděly, že Couladinovi bylo právo vstoupit do Rhuideanu odepřeno.“
Couladin cosi zařval, rozhodně zuřil, i když mu nebylo rozumět – trik kaňonu zřejmě fungoval pouze z římsy – ale Erim z Chareenů, jenž měl nejméně polovinu ryšavých vlasů bílou, ho ostře uťal. „Copak nemáš žádnou úctu pro zvyky a právo, Shaido? Copak nemáš žádnou čest? Stůj tu a mlč.“
Pár očí na svazích se otočilo, aby vidělo, kdo jsou nově příchozí. Když bojovníci spatřili dva mokřiňany na koních v čele klanových náčelníků, kdy jeden z jezdců byl jasně následován Děvami, začali šťouchat do svých druhů. Kolik Aielů teď na něj shlíží, uvažoval Rand. Tři tisíce? Čtyři? Víc? Nikdo nevydal ani hlásku.
„Sešli jsme se tu, abychom slyšeli velké oznámení,“ řekl Bael, „až dorazí všechny kmeny.“ Tmavě rudé vlasy mu také šedivěly. Mezi náčelníky kmenů nebyl žádný mladík. Jeho výška a dunivý hlas k němu přitáhly pozornost. „Až tu budou všechny kmeny. Jestli si Sevanna přeje hovořit pouze o tom, aby bylo Couladinovi dovoleno promluvit, tak já se vracím do svého stanu a budu čekat.“
Jheran ze Shaaradů, pokrevní nepřítel Baelových Goshienů, byl štíhlý muž se světle hnědými vlasy již silně prošedivělými. Štíhlý, ale tak, jako je štíhlá ocelová čepel, promluvil, aniž oslovil některého z náčelníků přímo. „Já říkám, že my se do stanů nevrátíme. Když už nás sem Sevanna přivedla, tak si promluvíme o tom, co je jen o málo méně důležité než velké oznámení. O vodě. Rád bych probral vodu u Stojny Dlouhý hřbet.“ Bael se k němu výhružně obrátil.
„Hlupáci!“ vyštěkla Sevanna. „Já jsem už skončila s čekáním! Já-“
Právě v té chvíli si ti na římse uvědomili nově přišedší. V naprostém tichu se dívali, jak se blíží, a kmenoví náčelníci se mračili, Sevanna nazlobeně vraštila obočí. Byla to hezká žena, za chvíli přijde do středních let – a vypadala o to mladší, že stála mezi muži, kteří již měli svá nejlepší léta dávno za sebou – ale měla chamtivá ústa. Náčelníci kmenů byli důstojní, dokonce i Han s mrzutými ústy. Ona měla ve světle zelených očích vypočítavý pohled. Na rozdíl ode všech Aielanek, které kdy Rand viděl, měla bílou halenu rozepnutou tak, že jí ve výstřihu bylo vidět značný kus opálené kůže, pokrytý spoustou náhrdelníků. Náčelníky kmenů by byl Rand poznal podle jejich chování. Byla-li Sevanna správkyní střechy, Lian se ani zdaleka nepodobala.