Rhuark došel rovnou k římse, oštěpy, puklíř, luk a toulec předal svým Rudým štítům, a vyšplhal se nahoru. Rand podal otěže Matovi – jenž si obhlížel přítomné Aielany a jen zamumlaclass="underline" „Štěstí stůj při nás!“ – a přímo ze sedla vstoupil na římsu. Kaňonem se převalil šum překvapených hlasů.
„Co to děláš, Rhuarku?“ chtěl vědět Han a zlobně svraštil obočí, „přivést sem takhle tohoto mokřiňana? Když už ho nezabiješ, tak ho aspoň pošli dolů, pryč od náčelníků.“
„Tento muž, Rand al’Thor, sem přišel promluvit k náčelníkům kmenů. Copak od těch, co chodí ve snech, nevíte, že sem přijde se mnou?“ Rhuarkova slova vyvolala mezi posluchači silnější šum.
„Melain mi řekla spoustu věcí, Rhuarku,“ řekl Bael pomalu s podmračeným pohledem upřeným na Randa. „Že Ten, kdo přichází s úsvitem, vyšel z Rhuideanu. Nemůžeš mít na mysli, že tento muž...“ Nevěřícně se odmlčel.
„Jestli tu může promluvit tenhle mokřiňan,“ pospíšila si Sevanna, „tak může i Couladin.“ Mávla rychle rukou a Couladin se vyšplhal na římsu s tváří rudou vzteky.
Otočil se k němu Han. „Zůstaň dole, Couladine! Je už tak dost špatné, že Rhuark porušuje naše zvyky, natož ještě ty!“
„Je čas skončit se zastaralými zvyky!“ křičel Shaido s ohnivými vlasy a strhl si hnědošedý kabátec. Nebylo nutné, aby křičel – jeho slova se odrážela po celém kaňonu – ale on hlas nesnížil. „Já jsem Ten, kdo přichází s úsvitem!“ – Vyhrnul si rukávy nad lokty a zvedl pěsti do vzduchu. Kolem obou předloktí se mu vinul hadovitý tvor s karmínovými a zlatými šupinami, kovově se třpytícíma nohama zakončenýma pěti zlatými drápy, a na zápěstích mu spočívaly hlavy se zlatou hřívou. Dva dokonalí draci. „Já jsem Car’a’carn!“ Řev se valil údolím jako hřmění. Aielové vyskakovali na nohy a radostně křičeli. Klanoví náčelníci už taky stáli na nohou, taardadští se ustaraně tlačili k sobě, ostatní křičeli stejně hlasitě jako ostatní.
Kmenoví náčelníci vypadali ohromeně, dokonce i Rhuark. Adelin a devět Děv potěžkávaly oštěpy, jako by čekaly, že je budou muset každou chvíli použít. Mat si pozorně prohlížel průrvu vedoucí ven, stáhl si klobouk hlouběji do čela, navedl oba koně blíž k římse a kradmo kývl na Randa, aby se vrátil do sedla.
Sevanna se samolibě usmála a upravovala si pak šátek, zatímco Couladin, s rukama vzpaženýma, kráčel k okraji římsy. „Já přináším změnu!“ křičel. „Podle proroctví já přináším nový den! Znovu překročíme Dračí stěnu a vezmeme si zpátky, co bylo naše! Mokřiňané jsou měkcí, ale bohatí! Pamatujete se na bohatství, které jsme přinesli, když jsme se naposledy vydali do mokřin! Tentokrát si to vezmeme všechno! Tentokrát...!“
Rand nechal Couladinovu tirádu plynout. Ze všech možných věcí tohle ho nikdy ani nenapadlo. Jak? To slovo mu neustále táhlo hlavou, a přesto nedokázal uvěřit tomu, jak je vlastně klidný. Pomalu si sundal kabátec a chvíli váhal, než z kapsy vylovil angrial. Zasunul si ho za pásek spodků, pak pustil kabátec a došel dopředu, přičemž si klidně rozvazoval tkanice rukávů. Ty mu pak sklouzly dolů, když zvedl ruce nad hlavu.
Shromážděným Aielům chvíli trvalo, než si všimli, že má předloktí také ovinutá draky, lesknoucími se ve světle. Ticho narůstalo postupně, ale pak bylo naprosté. Sevanně spadla brada. O tomhle nevěděla. Couladin si očividně nemyslel, že Rand dorazí tak rychle, a neřekl jí, že znamení nosí i jiný. Jak? Ten muž musel věřit, že bude mít dost času. Jakmile by se ustanovil, Randa by bylo možné pominout jako podvodníka. Světlo, jak? Byla-li teď správkyně střechy Držby Comarda ohromená, tak byli i náčelníci kmenů. Až na Rhuarka. Dva muži označení tak, jak se v proroctví pravilo, že může být jenom jeden.
Couladin řečnil dál a mával rukama, aby to všichni určitě viděli, „...nezastavíme se v zemích křivopřísežníků! Vezmeme si všechny země až k Arythskému oceánu! Mokřiňané se nemůžou postavit –“ Náhle si uvědomil mlčení místo dychtivého křiku. Věděl, co ho způsobilo. Bez ohlédnutí na Randa zařvaclass="underline" „Mokřiňan! Podívejte se na jeho šaty! Mokřiňan!“
„Mokřiňan!“ souhlasil Rand. Nezvedl hlas, ale kaňon jeho slovo donesl ke každému. Shaido chvíli vypadal překvapeně a pak se vítězoslavně zazubil – dokud Rand nepokračoval. „Co říká rhuideanské proroctví? ‚Zrozený z krve.‘ Moje matka byla Shaiel, Děva Chumai Taardadů.“ Kdo byla doopravdy? Odkud pocházela? „Můj otec byl Janduin z klanu Železná hora, kmenový náčelník Taardadů.“ Můj otec je Tam al’Thor. Našel mě, vychoval mě, miloval mě. Přál bych si, abych tě byl poznal, Janduine, ale Tam je můj otec. „‚Zrozený z krve, ale vychovaný těmi, co z krve nejsou.‘ – Kam moudré poslaly bojovníky, aby po mně pátrali? Do držeb Trojí země? Poslaly je za Dračí stěnu, kde jsem byl vychován. Podle proroctví.“
Bael a ostatní tři pomalu kývali, ale váhavě. Pořád tu byla ta otázka, že měl Couladin také draky, a nepochybně by měli radši jednoho ze svých. Sevanna měla tvář jako z kamene. Bez ohledu na to, kdo měl skutečná znamení, nebylo pochyb o tom, koho podporuje.
Couladinova sebedůvěra se ani na chvíli nezachvěla. Otevřeně se Randovi poškleboval, když se na něj vůbec poprvé podíval. „Jak je to dlouho, co bylo rhuideanské proroctví poprvé vysloveno?“ Zřejmě si pořád myslel, že musí křičet. „Kdo může říct, kolik slov bylo změněno? Moje matka byla Far Dareis Mai, než se vzdala oštěpu. Jak moc se změnilo to ostatní? Nebo bylo změněno! Říká se, že jsme kdysi sloužili Aes Sedai. Já říkám, že nás k sobě chtějí znovu připoutat! Tenhle mokřiňan byl vybrán, protože nás připomíná! Není naší krve! Přišel s Aes Sedai, které ho vodí na vodítku! A moudré je přivítaly, jako by byly první sestry!
Všichni jste slyšeli o moudrých, které dokážou neuvěřitelné věci. Ty, co chodí ve snech, použily jedinou sílu k tomu, aby mě udržely pryč od tohoto mokřiňana! Použily jedinou sílu, jako se to vypráví o Aes Sedai! To Aes Sedai sem přivedly tohoto mokřiňana, aby nás podvodně spoutaly! A ty, co chodí ve snech, jim v tom pomáhají!“
„Tohle je šílenství!“ Rhuark se postavil vedle Randa a zahleděl se na stále mlčící shromáždění. „Couladin nikdy nevstoupil do Rhuideanu. Slyšel jsem, jak mu to moudré odmítly. Rand al’Thor tam šel. Viděl jsem ho opouštět Chaendaer a viděl jsem ho, když se vrátil takto označený.“
„A proč mě odmítly?“ prskal Couladin. „Protože jim to Aes Sedai nařídily! Rhuark vám neřekl, že jedna z Aes Sedai šla dolů z Chaendaeru s tímto mokřiňanem! Tak se vrátil s draky! Díky čarám Aes Sedai! Můj bratr Muradin zemřel pod Chaendaerem, zavražděný tímto mokřiňanem a Aes Sedai Moirain, a moudré, které konaly na příkaz Aes Sedai, je nechaly jít! Když padla tma, šel jsem do Rhuideanu. Neodhalil jsem se do této chvíle, protože toto je správné místo, kde se má Car’a’carn prokázat! Já jsem Car’a’carn!“
Lži s kapičkou pravdy. Ten muž byl ztělesněná sebedůvěra vítěze, určitě měl odpověď na všechno.