„Ty říkáš, žes vstoupil do Rhuideanu bez svolení moudrých?“ chtěl vědět Han a zamračil se. Vysokánský Bael se tvářil stejně nesouhlasně s rukama zkříženýma na prsou, a Erim a Jheran jen o málo méně. Přinejmenším kmenoví náčelníci stále váhali. Sevanna popadla nůž a zlobně se zadívala na Hana, jako by mu ho chtěla vrazit do zad.
Couladin však měl odpověď i na tohle. „Ano, bez svolení! Ten, kdo přichází s úsvitem, přináší změnu! Tak to stojí v proroctví. Neužitečné způsoby se musejí změnit, a já je změním! Copak jsem sem nedorazil s úsvitem?“
Kmenoví náčelníci teď balancovali na hraně, stejně jako všichni přihlížející Aielové, kteří teď stáli, mlčky přihlíželi a čekali v celých tisících. Jestli je Rand nedokáže přesvědčit, nejspíš neopustí Alcair Dal živý. Mat znovu kývl k Jeade’enovu sedlu. Rand se ani nenamáhal zavrtět hlavou. Byly tu problémy větší než dostat se odsud živý. On tyhle lidi potřeboval, potřeboval jejich věrnost.
Musel získat tyhle lidi, aby ho následovali, protože mu věří, ne aby ho využili, nebo kvůli tomu, co jim mohl dát. Musel.
„Rhuidean,“ řekl. To slovo jako by naplnilo celý kaňon. „Ty tvrdíš, že jsi šel do Rhuideanu, Couladine. Cos tam viděl?“
„Všichni vědí, že o Rhuideanu se nesmí mluvit,“ odsekl Couladin.
„Můžeme odejít stranou,“ navrhl Erim, „a promluvit si v soukromí, abys nám mohl povědět –“ Shaido ho uťal s tváří vzteky ruměnou.
„Já se s nikým bavit nebudu. Rhuidean je svaté místo, a co jsem viděl, bylo svaté. Já jsem svatý!“ Znovu zvedl draky na rukou. „Tohle ze mě dělá svatého!“
„Já prošel mezi skleněnými sloupy vedle avendesory.“ Rand mluvil tiše, ale jeho slova se nesla po celém kaňonu. „Viděl jsem dějiny Aielů očima svých předků. Cos viděl ty, Couladine? Já se o tom nebojím mluvit. Ty ano?“ Shaido se třásl nepříčetným vztekem, jeho tvář teď měla téměř barvu jeho vlasů.
Bael a Erim, Jheran a Han si vyměnili nejisté pohledy. „Na tohle musíme jít stranou,“ zamumlal Han.
Couladin si zřejmě neuvědomil, že u těch čtyř ztratil výhodu, ale Sevanna ano. „Rhuark mu to řekl,“ plivala. „Jedna z Rhuarkových žen chodí ve snech, jedna z těch, co pomáhají Aes Sedai! Rhuark mu to řekl!“
„Rhuark by to nikdy neudělal,“ vyštěkl na ni Han. „Je to náčelník kmene a čestný muž. Nemluv o tom, o čem nic nevíš, Sevanno!“
„Já se nebojím!“ hulákal Couladin. „Nikdo nebude říkat, že se bojím! Já jsem taky viděl očima předků! Viděl jsem náš příchod do Trojí země! Viděl jsem naši slávu! Slávu, kterou nám přinesu zpátky!“
„Já viděl věk pověstí,“ ohlásil Rand, „a začátek cesty Aielů do Trojí země.“ Rhuark ho chytil za ruku, ale on kmenového náčelníka setřásl. Tato chvíle byla předurčena dávno předtím, než se Aielové poprvé shromáždili před Rhuideanem. „Viděl jsem Aiely, když si říkali Da’shain Aiel a řídili se Cestou listu.“
„Ne!“ Kaňonem se rozlehl řev a stále sílil. „Ne! Ne!“ Z tisíců hrdel. Oštěpy se třpytily ve světle, jak jimi všichni třásli. Dokonce i někteří z taardadských klanových náčelníků teď křičeli. Adelin k Randovi vzhlížela zcela ohromená. Mat na něj cosi křičel, což se ale ztratilo v tom dunění, a naléhavě na něj mával, aby nasedl na koně.
„Lháři!“ Tvar kaňonu nesl Couladinův řev, hněv smíšený s vítězoslávou, hlasitěji než křik shromáždění. Sevanna zoufale vrtěla hlavou a natáhla k němu ruku. Teď už musela aspoň tušit, že je podvodník, ale kdyby ho dokázala umlčet, mohli by se z toho ještě dostat. Jak Rand doufal, Couladin ji odstrčil. Ten muž věděl, že Rand byl v Rhuideanu – nemohl přece věřit ani polovině toho, co sám vykládal – ale tomuhle nedokázal uvěřit ani on. „Teď se sám usvědčil, že je podvodník, vlastními ústy! My jsme vždycky byli válečníci! Vždycky! Od počátku času!“
Řev sílil, oštěpy se míhaly, ale Bael, Erim, Jheran a Han stáli v kamenném tichu. Teď věděli. Couladin, neuvědomiv si jejich pohledy, mával draky omotanýma rukama na shromážděné Aiely a jásal nad jejich patolízalstvím.
„Proč?“ zeptal se Rhuark tiše vedle Randa. „Copak jsi nepochopil, proč o Rhuideanu nemluvíme? Čelit tomu, že jsme kdysi byli úplně opační než vše, v co věříme, že jsme byli stejní jako opovrhovaní Ztracení, které vy nazýváte Tuatha’any. Rhuidean zabije ty, kteří tomu nedokážou čelit. Ne víc než jeden muž ze tří z Rhuideanu vyjde živý. A ty o tom teď mluvíš, aby to všichni slyšeli. Tady se to nezastaví, Rande al’Thore. Bude se to šířit. Kolik Aielů bude dost silných, aby to unesli?“
Odvede vás zpátky a zničí vás. „Já přináším změnu,“ řekl Rand smutně. „Ne mír, ale vřavu!“ V mých stopách všude přichází zkáza. Najde se nějaké místo, které nerozervu? „Co se má stát, stane se, Rhuarku. To změnit nemůžu.“
„Co se má stát, stane se,“ zamumlal Aielan po chvíli.
Couladin stále přecházel sem a tam a křičel na Aiely o slávě a dobývání, aniž si uvědomoval, že mu náčelníci stále hledí na záda. Sevanna se na Couladina nedívala vůbec. Světle zelené oči upírala na kmenové náčelníky, rty měla ohrnuté v úšklebku a ňadra se jí zdvíhala, jak nervózně funěla. Musela vědět, co jejich mlčenlivý pohled znamená.
„Rand al’Thor,“ řekl Bael nahlas, a to jméno se zařízlo do Couladinova řvaní, přičemž odřízlo křik davu jako čepel. Náčelník se zarazil, odkašlal si a otáčel hlavou, jako by hledal cestu ven. Couladin se obrátil a sebevědomě si založil ruce na prsou. Nepochybně čekal rozsudek smrti pro mokřiňana. Velmi vysoký náčelník kmene se zhluboka nadechl. „Rand al’Thor je Car’a’carn. Rand al’Thor je Ten, kdo přichází s úsvitem.“ Couladinovi se rozšířily oči nepříčetným vztekem, jak tomu nedokázal uvěřit.
„Rand al’Thor je Ten, kdo přichází s úsvitem,“ oznámil Hal s tváří jako z vydělané kůže stejně váhavě.
„Rand al’Thor je Ten, kdo přichází s úsvitem.“ Tohle byl dost zachmuřený Heran a Erim: „Rand al’Thor je Ten, kdo přichází s úsvitem.“
„Rand al’Thor,“ řekl Rhuark, „je Ten, kdo přichází s úsvitem.“ A hlasem příliš tichým, aby ho bylo slyšet i z římsy, dodaclass="underline" „A Světlo se nad námi smiluj.“
Nastalo dlouhé, předlouhé ticho. Potom Couladin s prskáním seskočil z římsy, sebral jednomu ze Seia Doon oštěp a hodil ho přímo na Randa. Ale ve chvíli, kdy se pohnul, vyskočila Adelin. Jeho oštěp prorazil vrstvami kůže jejího napřaženého puklíře a otočil ji.
V kaňonu vypukla divoká vřava, muži křičeli a strkali se. Ostatní jindské Děvy vyskočily k Adelin, čímž před Randem vytvořily stěnu. Sevanna slezla dolů, naléhavě křičela na Couladina a věšela se mu na ruce, když se snažil vést své shaidské Černé oči proti Děvám mezi ním a Randem. Heirn a tucet dalších taardadských klanových náčelníků se s připravenými oštěpy připojili k Adelin, ale ostatní hlasitě křičeli. Mat se taky vyškrábal nahoru, pevně svíral oštěp s černým ratištěm a krkavci označeným hrotem meče a vykřikoval něco, co musely být kletby ve starém jazyce. Rhuark a ostatní kmenoví náčelníci zvýšili hlas v marné snaze znovu nastolit pořádek. V kaňonu to vřelo jako v kotli. Rand viděl, jak zvedají závoje. Zablýskl se oštěp, někdo bodl. A další. Musel to zastavit.
Natáhl se pro saidín a ten ho zaplavil, až měl dojem, že praskne, jestli dřív neshoří. Špína skvrny, která se jím šířila, mu srážela kosti jako ocet mléko. Mimo prázdnotu se vznášela myšlenka, chladná myšlenka. Voda. Tady, kde byla voda tak vzácná, Aielové vždycky mluvili o vodě. Dokonce i v tak suchém vzduchu však byla trocha vody. Usměrnil, aniž by skutečně věděl, co vlastně dělá, jen slepě sáhl.