Tmavovlasý muž stál klidně s jednou rukou v bok a zamyšleně se hladil prstem po bradě. Z výstřihu se mu sypala bílá krajka a další mu zpola zakrývaly ruce. Látka na jeho červeném kabátci s vysokým límcem vypadal lesklejší než hedvábný satén a kabátec sám měl zvláštní střih, se šosy visícími muži téměř ke kolenům. Od muže vedlo něco, co vypadalo jako černá vlákna, jako tenké ocelové drátky, a mizelo to v okolní temnotě. Tohle Rand už určitě viděl dřív.
Asmodean otočil hlavu a Rand zalapal po dechu. Zaprodanci si mohli měnit tváře – nebo vás aspoň přiměli, že jste viděli jinou tvář, viděl to dělat Lanfear – ale tohle byly rysy Jasina Nataela, kejklíře. Rand si byl jist, že to bude Kadere, s těma dravčíma očima, které se nikdy neměnily.
Asmodean ho zahlédl v té samé chvíli a trhl sebou. Zaprodancův stříbrný hřad se vrhl dopředu – a náhle se proti Randovi vrhla obrovská stěna plamenů, jako tenký plát nesmírného ohně, míli vysoká a míli široká.
Rand proti ní zoufale usměrnil, právě když ho stěna už už zasáhla, a ta se náhle roztříštila na kousky, které se rozlétly do všech stran a náhle zmizely. Ale ve chvíli, kdy ohnivý závěs zmizel, objevil se za ním další, a také se hnal na něj. Roztříštil jej a objevil se další, rozbil třetí a objevil se čtvrtý. Asmodean mu unikal, Rand si tím byl jist. Přes ty plameny Zaprodance vůbec neviděl. Po povrchu prázdnoty sklouzl hněv a Rand usměrnil.
Karmínový závěs ženoucí se k němu obklopila vlna ohně a valila se dál, odnášela clonu pryč, ne tenká stěna, ale divoká vzdouvající se záplava, kterou jako by bičovala vichřice. Rand se chvěl, jak jím cloumala jediná síla. Do povrchu prázdnoty se zaryl hněv na Asmodeana. V ohnivém povrchu se objevila díra. Tedy ne přesně díra. Uprostřed stál na své lesklé plošině Asmodean, ale jak se přes něj planoucí vlna převalila, za ním se zase spojila. Zaprodanec si kolem sebe vystavěl nějaký štít.
Rand si nevšímal vzdáleného hněvu mimo prázdnotu. Pouze v chladném klidu se mohl dotýkat saidínu. Přiznat si hněv by jeho prázdnotu roztříštilo. Vlny ohně přestaly existovat, když Rand přestal usměrňovat. Musí toho muže chytit, ne zabít.
Kamenný schod klouzal prázdnotou stále rychleji. Asmodean se blížil.
Zaprodancova plošina se náhle zastavila. Před ním se objevil jasný otvor. Stříbrná plošina zmizela a dveře se začaly zavírat.
Rand divoce udeřil jedinou silou. Musel udržet dveře otevřené. Jakmile se jednou zavřou, nebude vědět, kam Asmodean uprchl. Otvor se přestal zmenšovat. Čtverec ostrého slunečního světla, dost velký, aby jím mohl projít. Musel to udržet otevřené a dorazit tam dřív, než se Asmodean dostane příliš daleko...
Jen pomyslel na zastavení, schod zamrzl na místě. Tedy schod se zastavil, ale jím to mrštilo dopředu a on proletěl dveřmi po hlavě. Něco ho zatahalo za boty, a pak už se kutálel po tvrdé půdě, až nakonec přistál a vyrazil si dech.
Bojoval, aby dostal vzduch do plic, a zvedl se na nohy, neboť se neodvažoval zůstat ani na chvíli bezmocný. Jediná síla jej stále plnila životem a hnusem. Pohmožděniny mu připadaly vzdálené stejně jako zápas o dech, vzdálené jako žlutý prach, který mu pokrýval šaty, který ho pokrýval celého. A přesto si zároveň uvědomoval každičký závan vzduchu, každé zrnko prachu, každou maličkou prasklinu ve spáleném jílu. Slunce už vysálo všechnu vlhkost, vycuclo mu ji z košile i spodků. Byl v Pustině v údolí pod Chaendaerem, ani ne padesát kroků od mlhou obklopeného Rhuideanu. Dveře byly pryč.
Udělal ještě jeden opatrný krok k mlžné stěně a zastavil se se zvednutou levou nohou. Podpatek měl hladce odříznutý. To zatahání, které cítil. Zavírající se dveře. Pouze nejasně si uvědomoval, že se i přes panující horko jaksi chvěje. Nevěděl, že je to tak nebezpečné. Zaprodanci měli všechny znalosti. Asmodean mu neunikne.
Zachmuřeně si upravil šaty a pak zastrčil vyřezávaného mužíčka i meč pevně na místo, načež se rozběhl do mlhy. Obklopila ho oslepující šeď. Síla, která ho naplňovala, mu nijak nevylepšila zrak. Běžel poslepu.
Náhle se vrhl na zem a z posledního kroku se překulil, čímž se dostal z mlhy na drsné dlažební kameny. Ležel tam a hleděl nahoru na tři jasné stuhy, ve zvláštním světle Rhuideanu modrostříbrné, táhnoucí se napravo a nalevo, vznášející se ve vzduchu. Když vstal, byly v úrovni jeho pasu, hrudi a krku, a tak tenké, že z boku vůbec nebyly vidět. Viděl, jak byly udělány a zavěšeny, i když tomu nerozuměl. Tvrdé jako ocel, dost ostré, aby vedle nich břitva vypadala měkká. Kdyby do nich byl naběhl, prořízly by ho skrz naskrz. Tenký pramínek síly, a stříbrné stuhy spadly do špinavého prachu. Chladný hněv, mimo prázdnotu. Uvnitř, chladná cílevědomost a jediná síla.
Namodralá záře mlžné kupole vrhala světlo beze stínů na zpola dokončené paláce z mramorových desek, křišťálu a řezaného skla, do mraků pronikající věže, tenké a spirálové. A po široké ulici před ním běžel Asmodean, kolem vyschlých kašen, k velkému náměstí ve středu města.
Rand usměrnil – přišlo mu to zvláštně složité. Zatáhl ze saidínu, mačkal ho, až jím zuřil proud – usměrnil a z oblačné kupole vyšlehly silné klikaté blesky. Ne do Asmodeana, jen blyštivé sloupy červeni a běli, před deset sáhů silné a sto kroků vysoké, staletí staré, před Zaprodancem vybuchly a překotily se, takže zavalily ulici troskami a oblaky prachu.
Z velikých oken z malovaných skel na Randa vyčítavě shlížely obrazy majestátně vážných mužů a žen. „Musím ho zastavit,“ řekl jim. Jeho hlas mu zněl ve vlastních uších ozvěnou.
Asmodean se zastavil a couval před padajícím zdivem. Prach, nesoucí se k němu, se jeho lesklého červeného kabátce ani nedotkl. Rozdělil se před ním a zůstal jen čistý vzduch.
Kolem Randa vzplál oheň, obalil ho, jak se samotný vzduch stal plamenem – a zmizel dřív, než si uvědomil, jak to udělal. Šaty měl suché a horké. Měl pocit, že má ožehnuté vlasy, a jak se rozběhl dál, při každém kroku z něj opadával spečený prach. Asmodean se škrábal přes spadané kamení v ulici. Znovu se zablýsklo, až před Zaprodancem do vzduchu vylétly dlažební kameny, a blesk rozerval i stěny křišťálového paláce, které se sesypaly do ulice.
Zaprodanec však nezpomalil, a jak zmizel, blesky slétly ze zářících mraků k Randovi, sice naslepo, ale měly ho zabít. Rand kolem sebe v běhu spletl štít. Odrážely se od něj kousky kamení, jak se vyhýbal práskajícím modrým střelám a přeskakoval díry, které blesky vyrývaly v dláždění. Sám vzduch jiskřil. Randovi se ježily chloupky na pažích i vlasy na hlavě.
Do přehrady roztřískaného kamení bylo cosi vpleteno. Rand kolem sebe vytvrdil štít. Velké povalené kvádry červeného a bílého kamene vybuchly, když začal šplhat nahoru, ve výtrysku čistého světla a létajícího kamení. Bezpečný ve své bublině proběhl skrz a jen matně si uvědomoval rachot padajících domů. Musel Asmodeana zastavit. Napjal se – chtělo to sílu – a vrhl dopředu blesk. Z dláždění vyskočily ohnivé koule, cokoliv, jen aby to muže v červeném kabátci zpomalilo. Už ho doháněl. Na náměstí se dostal jen o tucet kroků pozadu. Ve snaze zvýšit rychlost, zdvojnásobil úsilí na zpomalení Asmodeana, a prchající Asmodean se jej, na oplátku, snažil zabít.
Ter’angrial a ostatní drahocenné předměty, kvůli kterým Aielové obětovali život, aby je sem dostali, vyletovaly v záblescích do vzduchu a odpadávaly, jak jimi pohazovaly divoce kroužící ohnivé víry, konstrukce ze stříbra a křišťálu se tříštily a zvláštní kovové předměty padaly, jak se země vlnila a rozevírala v širokých puklinách.