„Musíš se rozhodnout brzy,“ řekla mu. „A tentokrát mi sděl, co hodláš dělat. Nemohu ti být nápomocna svými vědomostmi, když odmítáš přijmout moji pomoc.“
„Tvoji pomoc?“ ucedil Rand unaveně. „Já tvou pomoc přijmu. Ale rozhodnu o tom já, ne ty.“ Podíval se na Perrina, jako by se mu snažil něco sdělit beze slov, něco, co nechtěl, aby zaslechli ostatní. Perrin však neměl ponětí, co to mohlo být. Po chvíli si Rand povzdechl a svaly mu trochu povolily. „Chci se vyspat. Prosím, odejděte. Prosím. Promluvíme si zítra.“ Znovu mrkl na Perrina, jako by ta slova pro něj zvlášť podtrhoval.
Moirain zamířila k Bain a Chiad a Aielanky se naklonily blíž, aby slyšely, co bylo určeno jen pro jejich uši. Perrin slyšel jen bzučení a uvažoval, zda Moirain použila jedinou sílu, aby mu zabránila její slova vyslechnout. Aes Sedai věděla, jak dobrý má sluch. Byl si tím jist, když Bain odpověděla, a on stále nic neslyšel. Aes Sedai však neprovedla nic s jeho čichem. Aielanky se při hovoru dívaly na Randa a byla z nich cítit ostražitost. Nebály se, ale bylo to, jako by Rand byl velké zvíře, které by mohlo být nebezpečné, pokud udělají chybný krok.
Aes Sedai se po chvíli obrátila zpátky k Randovi. „My si promluvíme zítra. Nemůžeš tu sedět jako křepelka a čekat na lovcovu síť.“ Než Rand stačil odpovědět, už kráčela ke dveřím. Lan se na Randa podíval, jako by chtěl něco říci, ale pak ji beze slova následoval.
„Rande?“ řekl Perrin.
„Děláme, co musíme.“ – Rand nevzhlédl od průsvitného jílce, jejž třímal v rukou. „Všichni děláme, co musíme.“ Byl z něho cítit strach.
Perrin kývl a následoval Rhuarka z místnosti. Moirain s Lanem už nebyli nikde v dohledu. Tairenský důstojník zíral na dveře ze vzdálenosti pěti sáhů a snažil se předstírat, že se rozhodl stát tak daleko sám, že to nemá nic společného se čtyřmi aielskými ženami, které na něj upíraly oči. Perrin si uvědomil, že druhé dvě Děvy jsou stále ještě v ložnici. Slyšel z místnosti hlasy.
„Jděte pryč,“ říkal unaveně Rand. „Prostě to někam postavte a běžte pryč.“
„Jestli se dokážeš postavit,“ prohlásila srdečně Chiad, „tak půjdeme. Jenom se postav.“
Ozvalo se šplouchání vody nalévané do mísy. „Už jsme o raněné pečovaly,“ mluvila Bain uklidňujícím hlasem. „A já jsem umývala bratříčky, když byli malí.“
Rhuark zavřel dveře, takže už nebylo slyšet nic.
„Nechováte se k němu jako Tairenové,“ podotkl Perrin docela tiše. „Žádný klanění a tak. Myslím, že jsem ani neslyšel, že by ho někdo z vás oslovil pán Drak.“
„Drak Znovuzrozený je proroctví lidí z mokřin,“ odtušil Rhuark. „Pro nás je Tím, kdo přichází s úsvitem.“
„Myslel jsem, že to je to samý. Proč byste jinak chodili do Kamene? Ať shořím, Rhuarku, vy Aielové jste Lid Draka, jak bylo předpovězeno v Dračích proroctvích. Klidně to můžete přiznat, i když to neřeknete nahlas.“
Rhuark si posledních slov nevšímal. „V těch vašich Dračích proroctvích pád Kamene a uchopení Callandoru předpovídají, že se Drak znovu zrodil. V našem proroctví stojí jen, že Kámen musí padnout, než se objeví Ten, kdo přichází s úsvitem, aby nám vrátil bývalou slávu. To by mohl být jeden muž, ale já pochybuji, že by to dokonce i moudré mohly říci s jistotou. Je-li tím mužem Rand, tak je ještě několik věcí, které musí dokázat.“
„A co?“ chtěl vědět Perrin.
„Jestli je on tím mužem, tak to pozná a vykoná. Pokud není, bude naše pátrání pokračovat dál.“
Cosi nepoznatelného v Aielově hlase způsobilo, že Perrin nastražil uši. „A jestli není tím, po kom pátráte? Co pak, Rhuarku?“
„Spi sladce a v bezpečí, Perrine.“ Rhuarkovy měkké boty na černém mramoru nevydávaly žádné zvuky, když Aielan odcházel.
Tairenský důstojník stále hleděl na Děvy. – Byl cítit strachem a příliš se mu nedařilo zakrýt hněv a nenávist, které pociťoval. Pokud Aielové usoudí, že Rand není Tím, kdo přichází s úsvitem... Perrin si prohlížel tvář tairenského důstojníka a pomyslel na to, co by se stalo, kdyby tu Děvy nebyly, kdyby Aielové Kámen opustili, a zachvěl se. Určitě musí Faile přesvědčit, aby odešla. Nic jiného se dělat nedalo. Musí odejít, a bez něj.
4
Provázky
Tom Merrilin nasypal písek na to, co právě napsal, aby vysušil inkoust, a pak písek zase opatrně nasypal zpátky do nádobky a zavřel víčko. Prohrabal se papíry naskládanými v neuspořádaných hromádkách po stole – šest lojovic sice zvyšovalo nebezpečí požáru, ale on potřeboval světlo – a vybral pomačkanou stránku pokaženou kaňkou. Pečlivě srovnal to, co napsal, a pak si palcem spokojeně pohladil dlouhý bílý knír a dopřál si úsměv. Vznešený pán Caerlon sám by to považoval za vlastní ruku.
Pozor. Manžel má podezření.
Jen tato slova a bez podpisu. Teď jen pokud dokáže zařídit, aby to vznešený pán Tedosian našel tam, kde by to mohla jeho žena, paní Altemia, neopatrně zanechat...
Ozvalo se zaklepání na dveře a Tom nadskočil. V tuto noční hodinu ho nikdo navštěvovat nechodil.
„Okamžíček,“ zavolal a spěšně nacpal brky a kalamáře i vybrané papíry do otlučené truhličky na dokumenty. „Hned, jen co si natáhnu košili.“
Truhličku zamkl, zasunul ji potom pod stůl, kde by mohla uniknout zběžnému pohledu, a přelétl zrakem svůj maličký pokojík bez oken, aby se ujistil, že tu nenechal nic, co by neměl nikdo cizí spatřit. Obruče a míčky k žonglování se válely na úzké, neustlané posteli i mezi potřebami na holení na jediné poličce, kde byly i ohnivé tyče a věci pro provádění kouzelnických triků. Na kolíčku na stěně visel jeho kejklířský plášť, pokrytý volnými záplatami ve stovce barev, vedle náhradního oblečení a pouzder z tvrdé kůže s harfou a flétnou. Kolem řemínku na pouzdře s harfou byl ovázán průsvitný ženský šátek z červeného hedvábí, ale ten mohl patřit komukoliv.
Tom si ani nebyl jist, kdo ho tam uvázal. Snažil se nevěnovat jedné ženě větší pozornost než jiné, a bavil se s nimi s lehkým srdcem a se smíchem. Rozesmát je, dokonce je občas nechat vzdychat, ale vyhýbat se závazkům, to bylo jeho heslo. Na vážnou známost prostě neměl čas. Tak si to aspoň namlouval.
„Už jdu.“ Podrážděně kulhal ke dveřím. Kdysi lidé vzdychali obdivem, protože prostě nemohli uvěřit, i když to viděli na vlastní oči, že ten vyhublý bělovlasý stařík dokáže udělat salto nazad, stojku i přemet, pružně a rychle jako chlapec. Kulhání mu v tom však zabránilo, a on to nenáviděl. Noha ho bolela nejvíc, když byl unavený. Teď prudce otevřel dveře a překvapeně zamrkal. „Ale. Pojď dál, Mate. Myslel jsem, že máš plno práce s tím, jak odlehčit měšcům urozených panáčků.“
„Oni už dneska nechtějí hrát,“ zavrčel Mat kysele a usadil se na třínožku, která sloužila jako druhá židle. Kabátec měl rozepjatý a vlasy rozcuchané. Očima házel sem a tam, ani na chvíli nespočinul pohledem na jednom místě, ale dnes mu v očích chyběl obvyklý lesk, který naznačoval, že mládenec vidí něco směšného i tam, kde to nikdo jiný neviděl.
Tom se na něj zamračil a zamyslel se. Mat ještě nikdy nepřekročil jeho práh, aby nepronesl nějakou jedovatůstku o podřadném pokoji. Přijal Tomovo vysvětlení, že bude-li spát vedle sloužících, lidé snáze zapomenou na to, že dorazil ve stínu Aes Sedai, ale Mat si zřídkakdy nechal ujít příležitost ke šprýmu. Pokud si uvědomil, že takovýto pokoj také zajišťoval, že nikoho ani nenapadne, že je Tom nějak ve spojení s Drakem Znovuzrozeným, tak to Mat, jaký už byl, nejspíš považoval za rozumné přání. Tomovi stačily dvě věty, vypovězené ve chvatu v té vzácné chvíli, kdy se nikdo nedíval, aby Rand pochopil skutečný smysl. Kejklíři všichni naslouchali, všichni se na něj pozorně dívali, ale nikdo ho doopravdy neviděl, ani si nepamatoval, s kým mluvil, pokud to byl jenom kejklíř se svým venkovským obveselením vhodným pro venkovany a sloužící a možná i pro pobavení urozené dámy. Tak to viděli Tairenové. Koneckonců, už nebyl bardem.