Zoufale hledaje Asmodeana se hnal dál. A vrhl se k tomu, co mezi troskami vypadalo nejméně významně. Byla to vyřezávaná soška z bílého kamene, asi půl sáhu dlouhá, ležící na zádech. Muž držící v natažené ruce křišťálovou kouli. Asmodean kolem ní sevřel ruce s jásavým výkřikem.
O zlomeček vteřiny později na něm Rand také sevřel ruce. Na kratičký okamžik hleděl Zaprodanci do tváře. Rysy se nijak nelišily od kejklíře, jen v tmavých očích měl Zaprodanec divoké zoufalství, byl to poměrně hezký muž ve středních letech – vůbec nic nenaznačovalo, že je jedním ze Zaprodanců. Na kratičký okamžik, a pak oba sáhli skrze sošku, skrze ter’angrial, k jednomu ze dvou nejmocnějších sa’angrialů, které kdy byly vyrobeny.
Rand si matně uvědomoval velkou, zpola zasypanou sochu ve vzdáleném Cairhienu a obrovskou křišťálovou kouli v její ruce, zářící jako slunce a tepající jedinou silou. A síla se v něm vzdouvala jako všechna moře na světě v bouři. S tímhle by určitě dokázal cokoliv. Určitě by dokázal vyléčit i to mrtvé dítě. Špína se také vzedmula a srážela se kolem každičké částečky jeho těla, prosakovala do každé puklinky, do jeho duše. Chtělo se mu zavýt. Měl dojem, že vybuchne. A to držel jen polovinu toho, co sa’angrial mohl poskytnou. Druhá polovina plnila Asmodeana.
A tak se potáceli dopředu a dozadu, klopýtali přes rozházené a rozbité ter’angrialy, padali, a ani jeden se neodvažoval pustit sošku byť jediným prstem ze strachu, že by mu ji ten druhý vyrval. Přitom, jak se po sobě váleli, tu narazili na krevelový dveřní rám, který nějak zůstal stát, tam se odrazili od spadlé křišťálové sošky, ležící zcela v pořádku na boku, zpodobňující nahou ženu držící si u prsu dítě, jak zápasili o vlastnictví ter’angrialů, bitva probíhala i na jiné úrovni.
Do Randa bušila kladiva síly velká dost na to, aby srovnala se zemí celá pohoří, a čepele, které by prorazily až do srdce země. Neviditelné kleště se snažily vyrvat mu duši z těla, rozervat mu ji na kusy. Každičkou kapku síly, kterou dokázal vytáhnout, vrhal proti těmto útokům. Každý ho mohl zničit, jako by nikdy neexistoval. Byl si tím jist. Kam se poděly, tím si jist nebyl. Země pod nimi se houpala a chvěla, jak spolu zápasili, a házela jimi sem a tam ve svíjející se změti napínajících se svalů. Matně si uvědomoval hlasité dunění, tisíceré kňučivé bzučení, jako nějakou podivnou hudbu. Skleněné sloupy se chvěly, vibrovaly. Nemohl si s nimi lámat hlavu.
Všechny ty noci beze spánku si začínaly vybírat svou daň, navíc k tomu závodu. Byl zcela unavený, a jestli si to uvědomoval i v prázdnotě, tak byl téměř k smrti vyčerpaný. Jak si tak s nimi otřásající se země pohazovala, Rand si uvědomil, že už se nesnaží vytrhnout ter’angrial Asmodeanovi, že se ho jenom drží. Brzy ho síly zcela opustí. I kdyby se mu podařilo udržet si kamennou sošku v rukou, bude muset propustit saidín, nebo ho jeho proud smete, zničí tak jistě, jako by to udělal Asmodean. Nemohl ter’angrialem protáhnout další vlákno. Byli s Asmodeanem v rovnováze, každý s polovinou toho, co mohl natáhnout velký sa’angrial v Cairhienu. Asmodean mu funěl do obličeje a vrčel. Zaprodanci z čela kanul pot a stékal mu po tvářích. Ten muž byl také unavený. Ale jak unavený byl doopravdy?
Zmítající se země Randa na okamžik vyzvedla a stejně rychle vynesla nahoru Asmodeana, ale v té kratičké chvíli Rand ucítil, jak se něco vtisklo mezi ně. Řezba tlustého mužíka s mečem, kterou měl zastrčenou za pásek. Nedůležitá věcička ve srovnání s nesmírným množstvím síly, kterou natahovali. Hrníček vody ve srovnání se širokou řekou, s oceánem. Dokonce ani nevěděl, jestli ji může použít, když je spojen s tím velkým sa’angrialem. A i kdyby mohl? Asmodean ohrnul pysky. Nebyl to škleb, ale unavený ztuhlý úsměv. Ten chlap si myslel, že vyhrává. Možná i vyhrával. Randovi se třásly prsty a jeho stisk na ter’angrialů slábl. Dokázal se jedině držet saidínu, i když byl spojem s obrovským sa’angrialem.
Neviděl kolem Asmodeana ty zvláštní věci, jako černé ocelové dráty, od chvíle, kdy opustili to temné místo, ale dokázal si je zviditelnit dokonce i v prázdnotě a v duchu si je umístil kolem Zaprodance. Tam ho učil, že prázdnota pomáhá při lukostřelbě, že musí být jedno s lukem, se šípem, s cílem. Stal se jedním z těch černých drátů, co si představoval. Asmodeanova zamračení si skoro nevšiml. Druhý muž se musel divit, proč měl Rand náhle zcela klidný výraz. Chvíli předtím, než vylétl šíp, vždycky přišel klid. Natáhl se skrze malý angrial, jejž měl za pasem, a vlilo se do něj víc jediné síly. Nemarnil čas jásáním. Vedle toho, co jím již protékalo, byl tento proud jen maličký, a tohle byl jeho poslední úder. Tohle spotřebuje poslední zbytek síly. Vytvaroval jedinou sílu jako meč, meč Světla, a udeřil. Byl jedno s mečem, byl jedno s představovanými dráty.
Asmodeanovi se rozšířily oči a on zaječel, zavyl z hlubin děsu. Zaprodanec se roztřásl jako gong po úderu. Na okamžik se zdálo, že tu jsou dva a rozechvíváním se od sebe vzdalují. Potom oba vklouzli zpátky do sebe. Asmodean přepadl na záda a rozhodil ruce, kabátec měl nyní špinavý a potrhaný a hruď se mu namáhavě zdvíhala. Zíral do prázdna a jeho tmavé oči měly ztracený výraz.
Jak se Rand zhroutil, ztratil spojení se saidínem a jediná síla ho opustila. Z posledních sil si přitiskl ter’angrial k hrudi a odkulil se od Asmodeana. Zvednout se na kolena bylo jako vyšplhat na vysokou horu. Choulil se kolem sošky muže s křišťálovou koulí.
Země se přestala pohupovat. Skleněné sloupy ještě stály – byl za to vděčný, zničit je by bylo jako vymazat kus aielských dějin – a i když dláždění pod avendesorou bylo poseté trojlístky, z mohutného kmene visela ulomená jen jedna větev. Ale zbytek Rhuideanu...
Náměstí vypadalo, jako by nějaký šílený obr všechny předměty zpřeházel. Polovina velkých paláců a věží se změnila v hromady trosek a rumu, něco se vysypalo i na náměstí. Obrovské sloupy se převrátily na jiné, zdi byly popadané, a tam, kde bývalá veliká okna z barevných skel, teď jen zely prázdné otvory. Přes celé město se táhla trhlina, jáma v zemi dobře padesát kroků široká. Ale ničení tady nekončilo. Mlžná kopule, která zakrývala Rhuidean po tolik století, se rozplývala. Spodek již nezářil a velkými novými dírami se dolů řinulo drsné sluneční světlo. Za tím vypadal štít Chaendaer jaksi jinak, byl nižší, a nižší byly rozhodně i hory na druhé straně údolí. Přes severní konec údolí, kde stávala jiná hora, se teď táhl jen vějíř kamení a hlíny.
Já ničím. Vždycky ničím! Světlo, copak to nikdy neskončí?
Asmodean se převrátil na břicho a zvedl se na všechny čtyři. Našel Randa a ter’angrial, a jako by se chtěl doplazit k němu.
Rand sice nedokázal usměrnit ani jiskřičku, ale naučil se bojovat dřív, než přišla noční můra usměrňování. Zvedl pěst. „Ani na to nemysli.“ Zaprodanec se zarazil a unaveně se kymácel. Obličej měl strhaný, ale svářely se mu v něm zoufalství s chtivostí, v očích se mu leskly nenávist a strach.