„Ráda vidím muže bojovat, ale vy dva se ani nedokážete postavit.“ Do Randova zorného pole vstoupila Lanfear a prohlížela si to pole zkázy. „Vzali jste to opravdu důkladně. Cítíte ty stopy? Tohle místo bylo nějak odstíněno. Nenechali jste toho dost, abych se mohla podívat jak.“ Tmavé oči se jí náhle rozjasnily a ona si klekla před Randa a zadívala se na to, co držel. „Takže po tomhle šel. Myslela jsem, že byly všechny zničeny. Z toho jediného, co jsem kdy viděla, zůstala jen půlka. Skvělá past pro nějakou nevědomou Aes Sedai.“ Natáhla ruku a on sevřel ter’angrial pevněji. Její úsměv jí však nedostoupil až k očím. „Nechej si ho, určitě. Pro mě to je jenom soška.“ Vstala a oprášila si bílé suknice, i když to nepotřebovaly. Když si uvědomila, že se na ni dívá, přestala si prohlížet troskami poseté náměstí a usmála se ještě zářivěji. „To, co jste použili, byl jeden ze dvou sa’angrialů, o nichž jsem ti vyprávěla. Cítil jsi tu nesmírnou sílu? Přemýšlela jsem, jaké to asi je.“ Zřejmě si neuvědomovala, jak její hlas zní hladově. „S těmi dvěma společně můžeme sesadit i samotného Velikého pána Temnoty. Můžeme, Luisi Therine! Společně.“
„Pomoz mi!“ Asmodean se k ní nejistě plazil a pozvednutý obličej měl plný děsu. „Nevíš, co mi udělal. Musíš mi pomoct. Nebyl bych sem vůbec chodil, kdyby nebylo tebe.“
„Co ti udělal?“ odfrkla si. „Zmlátil tě jako psa, a ani z poloviny tolik, kolik bys zasloužil. Tys nebyl nikdy určen k velikosti, Asmodeane, jen abys následoval ty, co jsou větší.“
Randovi se nějak podařilo vstát, a stále si držel kamennou a křišťálovou figurku na prsou. „Vy Vyvolení –“ věděl, že utahovat si z ní je nebezpečné, ale nemohl přestat – „jste oddali své duše Temnému. Nechali jste ho, aby se k vám připojil.“ Kolikrát si přehrával svou bitvu s Ba’alzamonem? Kolikrát, než vůbec začal tušit, co byly ty černé dráty? „Odřízl jsem ho od Temného, Lanfear. Odřízl jsem ho!“
Lanfear se oči rozšířily děsem, dívala se z něj na Asmodeana a zpátky. Muž se rozplakal. „Nemyslel jsem, že je to možné. Proč? Copak sis myslel, že jeho přivedeš ke Světlu? Nic na něm jsi nezměnil.“
„Je to na prvním místě pořád ten samý muž, co se oddal Stínu,“ souhlasil Rand. „Vyprávěla jsi mi, jak vy, Vyvolení, málo důvěřujete jeden druhému. Jak dlouho to udrží v tajnosti? Kolik z vás uvěří, že si to neudělal sám? Jsem rád, že sis myslela, že to není možné. Možná si to budou myslet i ostatní. To tys mi dala ten nápad, Lanfear. Muž, který mě naučí, jak ovládat jedinou sílu. Ale nenechám se učit mužem, který je spojený s Temným. Teď nemusím. Možná je to ten samý muž, ale nemá moc na vybranou, že ne? Může zůstat a učit mě, doufat, že vyhraju, pomoct mi vyhrát, nebo může doufat, že si to vy ostatní nevezmete jako záminku, abyste se na něj mohli vrhnout. Co myslíš, že si vybere?“
Asmodean na Randa z kleku zíral s rozšířenýma očima a pak natáhl prosebně ruku k Lanfear. „Tobě budou věřit! Můžeš jim to říct! Nebyl bych tady, kdyby nebylo tebe! Musíš jim to říct! Jsem věrný Velikému pánu Temnoty!“
Lanfear na Randa také zírala. Poprvé, co ji znal, vypadala nejistě. „Kolik si toho pamatuješ, Luisi Therine? Kolik toho je z tebe a kolik z ovčáka? Tohle je právě takový plán, jaký bys byl dokázal vymyslet, když jsme –“ Zhluboka se nadechla a obrátila hlavu k Asmodeanovi. „Ano, mně budou věřit. Až jim povím, že jsi přešel k Luisi Therinovi. Všichni vědí, že skočíš tam, kde si budeš myslet, že máš nejlepší šanci. Tak.“ Kývla si, jak byla sama se sebou spokojená. „Další malý dáreček pro tebe, Luisi Therine. Ten štít mu dovolí pramínek, dost na to, aby tě učil. Časem se rozpustí, ale pár měsíců tě nebude moci vyzvat, a do té doby nebude mít jinou možnost než zůstat s tebou. Nikdy se moc neuměl dostávat přes štíty. Přitom musíš být ochoten přijmout bolest, a to on nikdy nedokázal.“
„NÉÉÉÉÉÉÉÉ!“ Asmodean se k ní plazil. „Tohle mi nemůžeš udělat! Prosím, Mierin! Prosím!“
„Jmenuji se Lanfear!“ Vztek jí zkřivil rysy, až byla hodně ošklivá, a muže to zvedlo do vzduchu s rozpřaženýma rukama. Šaty se mu tiskly k tělu a obličej měl pokřivený, roztažený jako máslo pod kamenem.
Rand jí nemohl dovolit, aby ho zabila, ale byl příliš unavený, aby něco zvládl s pravým zdrojem bez pomoci. Téměř ho nedokázal vycítit, matnou záři těsně mimo dohled. Na okamžik pevněji stiskl sošku kamenného muže s křišťálovou koulí. Kdyby teď skrze něj znovu sáhl pro velký ter’angrial v Cairhienu, tolik síly by ho mohlo zcela zničit. Místo toho sáhl skrze sošku za pasem. S angrialem to byl slabý pramínek, tenký jako vlas ve srovnání s tím druhým, ale on byl příliš utahaný, aby usměrnil víc. Vrhl sílu mezi oba Zaprodance v naději, že ji to rozptýlí, pokud nic jiného.
Mezi dvojicí prolétla tyč doběla rozpáleného plamene tři sáhy vysoká, skvrna obklopená obloukem modrého blesku, a vypálila na krok hlubokou rýhu přes náměstí, škvíru s hladkými stěnami žhnoucí roztavenou hlínou a kamením. Ohnivá střela udeřila do zdi paláce ze zeleně žíhaného mramoru a vybuchla, řev pohltil rachot hroutícího se kamene. Na jedné straně roztavené rýhy se Asmodean zhroutil na dláždění jako roztřesená hromádka, na druhé se Lanfear odpotácela dozadu, jako by dostala ránu, a pak se rozzuřeně obrátila k Randovi. Ten se potácel námahou toho, co udělal. Také znovu ztratil saidín.
Obličej Lanfear na chvíli zahltila zuřivost, jako předtím kvůli Asmodeanovi. Rand chvíli stál na pokraji smrti. Pak vztek zmizel s překvapivou rychlostí, pohřben pod svůdným úsměvem. „Ne, nesmím ho zabít. Ne poté, kdy jsme podstoupili takovou námahu.“ Přistoupila blíž, natáhla ruku a pohladila ho po krku, kde se mu právě hojilo kousnutí, jež mu uštědřila ve snu. O tomhle ani neřekl Moirain. „Pořád máš mou značku? Mám zařídit, aby byla stálá?“
„Ublížilas někomu v Alcair Dalu nebo v táborech?“
Nepřestávala se usmívat, ale pohlazení se změnilo, prsty měla náhle ohnuté, jako by mu chtěla rozervat hrdlo. „Jako třeba komu? Myslela jsem, že sis již uvědomil, že tu malou selku nemiluješ. Nebo je to ten aielský poklad?“ Zmije. Smrtící zmije, která ho miluje – Světlo mi pomáhej! – a on nevěděl, jak ji zastavit, kdyby se rozhodla kousnout, ať už jej či někoho jiného.
„Nechci, aby kdokoliv došel úhony. Ještě je potřebuju. Můžu je využít.“ Bylo bolestné to říkat, bolestné pro to, nakolik to bylo pravdivé. Ale udržet Lanfeařiny špičáky dál od Egwain a Moirain, dál od Aviendhy a každého, kdo mu byl blízký, stálo za trochu bolesti.
Zvrátila nádhernou hlavu a zasmála se, znělo to jako zvonečky. „Vzpomínám si, kdy jsi byl příliš měkkosrdcatý, abys kohokoliv využíval. Protřelý v boji, tvrdý jako kámen a pyšný jako hory, ale otevřený a měkkosrdcatý jako holka! Ne, neublížila jsem žádné z těch tvých drahých Aes Sedai, ani těm tvým drahým Aielům. Nezabíjím nikoho bez příčiny, Luisi Therine. Dokonce bez příčiny ani neubližuji.“ Dával si pozor, aby se nepodíval na Asmodeana. Bílého ve tváři, roztřeseně lapajícího po dechu. Ten muž klečel opřený o jednu ruku, druhou si otíral krev ze rtů a brady.
Lanfear se pomalu obrátila a prohlížela si velké náměstí. „Zničili jste to město, jako by to bylo udělalo vojsko.“ Ale nedívala se na pobořené paláce, i když to předstírala. Hleděla na rozbité náměstí se změtí poházených ter’angrialů a kdoví čeho ještě. Když se obrátila zpátky k Randovi, koutky úst měla poněkud stažené. V tmavých očích jí jiskřil potlačený hněv. „Využij jeho učení dobře, Luisi Therine. Ostatní jsou pořád venku. Sammael se svou závistí k tobě, Demandred se svou nenávistí, Rahvin se svou žízní po moci. Jestli – až – zjistí, že máš tohle, budou o to víc dychtit po tom, aby tě svrhli.“