Mrkla na dvě dlaně vysokou sošku v jeho ruce, a Rand měl na malou chvíli dojem, že uvažuje o tom, jak mu ji sebrat. Ne aby ho uchránila před ostatními, ale protože by s ní mohl být příliš mocný, aby ho dokázala zvládnout. V té chvíli si nebyl jist, zda by ji dokázal zastavit, kdyby použila cokoliv jiného než holé ruce. Jednu chvíli zvažovala, má-li nechat ter’angrial v jeho rukou, a vzápětí zvažovala jeho únavu. Ať už mluvila o tom, jak ho miluje, sebevíc, až nabyde dost sil, aby tu věc mohl použít, bude chtít být co nejdál od něj. Krátce si znovu prohlédla náměstí a našpulila rty. Pak se vedle ní z ničeho nic otevřely dveře, ale ne dveře do temnoty, nýbrž do něčeho, co vypadalo jako komnata v paláci, samý vyřezávaný bílý mramor a bílé hedvábné závěsy.
„Která z nich jsi byla?“ zeptal se, když k těm dveřím vykročila, a ona se zastavila a ohlédla se na něj přes rameno s téměř upejpavým úsměvem.
„Myslíš, že bych vydržela být tlustá a ošklivá Keille?“ Přejela si rukama po štíhlých bocích, aby to zdůraznila. „Teď Isendra. Štíhlá krásná Isendra. Myslela jsem, že když už bys něco vytušil, podezíral bys ji. Jsem dost pyšná, abych vydržela trochu tuku, když to musí být.“ V úsměvu ukázala zuby. „Isendra si myslela, že jedná s prostými přáteli Temného. Nijak by mě nepřekvapilo, kdyby se právě teď snažila vysvětlit nějakým rozzlobeným aielským ženám, proč je na dně její truhlice velké množství jejich zlatých náhrdelníků a náramků. Některé dokonce ukradla sama.“
„Říkalas přece, žes nikomu neublížila!“
„Teď se zase ukazuje to tvoje měkké srdce. Když se k tomu rozhodnu, umím ukázat laskavé ženské srdce. Myslím, že nedokážeš zabránit tomu, aby ji ztloukli – zaslouží si to aspoň pro ty pohledy, co po mně vrhala – ale jestli se vrátíš dost rychle, mohl bys jim zabránit, aby ji poslali s jedním vodním měchem pěšky z té rozpálené krajiny. Zdá se, že tihle Aielové jsou na zloděje velice přísní.“ Pobaveně se usmála a udiveně potřásla hlavou. „Tolik se liší od toho, jací bývali. Da’shainovi jsi mohl vlepit políček a on se jedině zeptal, co udělal. Vlepil jsi mu další a on se zeptal, jestli tě snad neurazil. Nezměnilo by se to, kdybys ho tloukl celý den.“ Úkosem se opovržlivě podívala na Asmodeana a pak dodala: „Uč se dobře a rychle, Luisi Therine. Chci, abychom vládli společně, ne se dívat, jak tě Sammael zabije nebo tě Graendal přidá ke své sbírce hezkých mladých mužů. Uč se dobře a rychle.“ Prošla do komnaty z bílého mramoru a hedvábí a dveře jako by se otočily bokem, zúžily se a zmizely.
Rand se pořádně nadechl poprvé od chvíle, co se objevila. Mierin. Jméno, na něž se pamatoval z těch skleněných sloupů. Žena, která nalezla věznici Temného ve věku pověstí, která se do ní provrtala. Věděla, co to je? Jak unikla té ohnivé zkáze, kterou viděl? Oddala se Temnému právě tehdy?
Asmodean se škrábal na nohy, stál nejistě a málem opět upadl. Už nekrvácel, ale od uší po stranách krku se mu stále táhly tenké proužky krve, rozmazané i na rtech a na bradě. Ušpiněný červený kabátec měl potrhaný, bílou krajku poškubanou a v cárech. „Právě moje spojení s Temným mi dovolovalo dotýkat se saidínu, aniž bych zešílel,“ vykládal chraptivě. „Tys dokázal jediné, že jsem stejně zranitelnej jako ty. Klidně mě můžeš nechat jít. Nejsem moc dobrej učitel. Ona mě vybrala jen proto, že –“ Zkřivil rty a snažil se vtáhnout slova zpátky.
„Protože tu není nikdo jiný,“ dokončil za něj Rand a odvrátil se.
Na rozklepaných nohou přešel široké náměstí a vybíral si cestu mezi troskami. S Asmodeanem je to odhodilo na půl cesty kolem lesa skleněných sloupů od avendesory. U popadaných soch mužů a žen ležely křišťálové podstavce, některé rozbité na padrť, jiné téměř nedotčené. Velký plochý kruh ze stříbřitého kovu byl odhozen na židle z kovu a kamene, zvláštní tvary z kovu, křišťálu a skla, vše to bylo pomícháno v hromadě s roztříštěnými kousky.
Vzpřímeně tu stála černá kovová tyč jako oštěp, nemožně vyrovnaná na vrcholku hromady. Celé náměstí bylo takové.
Kousek od velkého stromu po chvíli pátrání našel to, co hledal. Odkopl kousky něčeho, co vypadalo jako spirálové skleněné trubice, odstrčil jednu prostě vyřezávanou židli z červeného křišťálu a zvedl dvě dlaně vysokou sošku, oděnou ženu s vážnou tváří, vypracovanou z bílého kamene, držící v ruce křišťálovou kouli. Nerozbitou. Pro něj i pro všechny muže nebyla k ničemu, stejně jako její mužské dvojče pro Lanfear. Zvážil, že ji rozbije. Jedno švihnutí by tu křišťálovou kouli na kamenech určitě rozbilo.
„Hledala tohle.“ Neuvědomil si, že ho Asmodean následoval. Kymácel se a otíral si krev ze rtů. „Vyrvala by ti srdce, žes na to položil ruku.“
„Nebo tobě, žes to před ní zatajil. Ona mě miluje.“ Světlo mi pomáhej. Jako by mě milovala vzteklá vlčice! Po chvíli si položil ženskou sošku do ohbí lokte spolu s mužskou. Mělo by být možné ji nějak využít. A nechci už nic jiného zničit.
Přesto, jak se rozhlížel kolem, zahlédl něco jiného než zkázu. Mlha se již téměř zcela vypařila. Jen pár chomáčů se ještě vznášelo mezi budovami, které stály pod zapadajícím sluncem. Dno údolí se teď prudce sklánělo k jihu a z velké trhliny ve městě se řinula voda. Ta rozsedlina vedla velmi hluboko, až k místu, kde ležel onen skrytý oceán vody. Spodní konec údolí se již plnil. Jezero. Nakonec by mohlo dosáhnout až k samotnému městu, jezero možná tři míle dlouhé v zemi, kde tůňka deset kroků napříč přitahovala lidi. Lidé přijdou sem do údolí žít. Téměř viděl okolní hory s terasami, na nichž se zelenalo obilí. Budou pečovat o avendesoru, poslední ze stromů chora. Třeba nakonec Rhuidean znovu postaví. Pustina bude mít opět město. Třeba se dožije toho, že to ještě sám uvidí.
S angrialem, malým kulatým mužíčkem s mečem, dokázal otevřít dveře do temnoty. Asmodean s ním váhavě prošel a lehce se zašklebil, když se objevil jediný vyřezávaný schod, právě tak široký, aby se na něj oba vešli. Pořád ten stejný muž, který se oddal Temnému. Jeho vypočítavé, kosé pohledy byly toho dostatečnou připomínkou, pokud by Rand nějakou vůbec potřeboval.
Když schod letěl temnotou, promluvili spolu pouze dvakrát.
Jednou Rand řekclass="underline" „Nemůžu ti říkat Asmodean.“
Muž se zachvěl. „Jmenoval jsem se Joar Addam Nesossin,“ prohlásil nakonec. Znělo to, jako kdyby se svlékl donaha nebo něco ztratil.
„To taky nemůžu používat. Kdo ví, na kterém útržku se to jméno zachovalo? Představa je taková, že by tě nikdo neměl zabít, protože jsi Zaprodanec.“ A zabránit všem, aby se dozvěděli, že má Zaprodance za učitele. „Budeš, myslím, muset pokračovat jako Jasin Natael. Kejklíř Draka Znovuzrozeného. Dost dobrá výmluva, abys mi mohl být nablízku.“ Natael se zamračil, ale neřekl nic.
O chvíli později Rand řekclass="underline" „První věc, kterou mi ukážeš, je, jak si hlídat sny.“ Muž jen mrzutě kývl. Bude dělat potíže, ale ty nemohly být tak velké jako potíže s nevědomostí.
Schod zpomalil, zastavil se a Rand znovu složil realitu. Otevřely se dveře vedoucí na římsu v Alcair Dalu.