Co mohlo tomu chlapci dělat takové starosti, že sem zašel v tak pozdní hodinu? Nejspíš některá z mladých žen, možná i některá ze starších, jež už by měla vědět, odkud vítr vane, která se nechala nachytat na Matův poťouchlý úsměv. Přesto bude předstírat, že je to jedna z obvyklých Matových návštěv, dokud mládenec neřekne něco jiného.
„Vytáhnu šachovnici. Je sice pozdě, ale na jednu hra si čas udělám.“ Neodolal a dodaclass="underline" „Chceš si vsadit?“ Nehrál by s Matem kostky ani o měďák, ale dáma byla něco jiného. Tom si myslel, že v dámě panuje na Matovo zvláštní štěstí velký řád a struktura.
„Cože? Aha. Ne. Na dámu už je moc pozdě. Tome, stalo...? Stalo se... tady dole něco?“
Tom opřel šachovnici o nohu stolku a vytáhl z hromádky, která po jeho předchozím úklidu zbyla na stole, váček s tabákem a fajfku. „Jako co?“ zeptal se a nacpával si fajfku. Měl čas strčit kousek papíru do plamene lojovice, fajfku rozfoukat a ještě jí hezkou část vykouřit, než Mat odpověděl.
„Jako že se Rand zbláznil, tohle. Ne, nemusel by ses ptát, kdyby ano.“
Tomovi přejel po zádech mráz, ale co nejklidněji vyfoukl modrošedý kouř, usadil se na židli a natáhl před sebe bolavou nohu. „Co se stalo?“
Mat se zhluboka nadechl a pak to ze sebe všechno vysypal. „Pokusily se mě zabít hrací karty. Amyrlin a vznešený pán a... Nezdálo se mi to, Tome. Proto ty nadutý kavky už nechtějí hrát. Bojí se, že se to stane znovu. Tome, myslím, že odejdu z Tearu.“
Toma teď mrazilo, jako by měl za košilí nacpány rampouchy. Proč už sám dávno z Tearu neodešel? Bylo by to bývalo nejrozumnější. Byly tu stovky vesnic čekajících na potulného kejklíře, aby je pobavil příběhy a nechal žasnout nad svou obratností. A v každé vesnici byla nejméně jedna krčma, kde teklo proudem víno, v němž mohl utopit vzpomínky. Ale kdyby to byl udělal, zůstala by Randovi jen Moirain, aby mu držela vznešené pány od těla a zabránila jim, aby ho nevehnali do kouta a možná nechytili pod krkem. Ona by to samozřejmě zvládla. Používala jiné metody než on. Myslel si, že by to dokázala. Byla z Cairhienu, což znamenalo, že nejspíš sála hru rodů už s mateřským mlékem. A když už by byla v tom, přivázala by Randa na jiný provázek vedoucí do Bílé věže. Zapletla by ho tak pevně do sítě utkané Aes Sedai, že už by nikdy neunikl. Ale jestli už se ten chlapec zbláznil...
Hlupáku, vynadal si Tom v duchu. Jsi ten největší hlupák, když se do toho necháváš zatáhnout kvůli tomu, co se stalo někdy před patnácti lety. Jestli tu zůstaneš, nic tím nezměníš. Co se stalo, stalo se. Musel však vidět Randa osobně bez ohledu na to, co mu říkal o tom, že se musí držet stranou. Třeba to nikomu nepřipadne divné, když kejklíř požádá o dovolení zazpívat pánu Drakovi píseň, píseň zvlášť pro něj složenou. Znal jednu zaslouženě zapadlou kandorskou písničku, která oslavovala jakéhosi nejmenovaného urozeného pána pro jeho velkodušnost a odvahu tak velkolepě, že se v ní ty udatné činy ani místa, kde se měly udát, nikdy jasně nejmenovaly. Nejspíš si ji koupil nějaký urozený pán, který nikdy nevykonal nic, co by stálo za píseň. No, teď mu aspoň poslouží. Pokud Moirain neusoudí, že je to zvláštní. To by bylo stejně špatné, jako kdyby si toho všiml některý ze vznešených pánů. Jsem hlupák! Nejpozději dneska v noci jsem měl zmizet!
V jeho nitru to vřelo a pálila ho žáha, ale dlouhá léta se učil udržet obličej bezvýrazný, což uměl dávno předtím, než si oblékl kejklířský plášť. Vyfoukl tři kroužky kouře, jeden uvnitř druhého, a řekclass="underline" „O tom, že z Tearu odejdeš, uvažuješ od chvíle, cos vstoupil do Kamene.“
Mat, usazený na vachrlaté trojnožce, se na něj rozzlobeně podíval. „A taky to myslím vážně. Opravdu. Co kdybys šel se mnou, Tome? Existují města, kde si myslí, že Drak Znovuzrozený se ještě nenadechl, kde si na ty zatracený Dračí proroctví nikdo ani nevzpomněl celý roky, pokud vůbec někdy. Místa, kde si myslí, že Temný je jen v pohádkách od babičky a trolloky si vymysleli krajánci, aby byli zajímaví, a myrddraalové jezdí na stínech, aby strašili děti. Mohl bys hrát na harfu a vyprávět příběhy a já bych mohl hrát kostky. Žili bychom si jako páni, zajeli bychom, kam by nás napadlo, a zůstali bychom, kde by se nám to líbilo, a nikdo by se nás nesnažil zabít.“
To byl příliš těsný zásah, aby to Toma nechalo klidným. No, byl už jednou hlupák a basta. Jen z toho musí vytřískat to nejlepší. „Jestli chceš opravdu odejít, tak proč nejdeš?“
„Moirain mě hlídá,“ ucedil Mat hořce. „A když ne ona, tak to pro ni dělá někdo jinej.“
„Já vím. Aes Sedai nerady pouštějí z ruky někoho, koho si jednou chytily.“ Tom si byl jist, že je v tom něco víc, víc, než bylo všeobecně známo, ale Mat všechno popíral a nikdo z těch, kdo to věděli, také nic neřekl, pokud to vůbec někdo kromě Moirain věděl. Ale na tom nezáleželo. Tom měl Mata rád – dokonce mu byl jistým způsobem zavázán – ale Mat a jeho problémy byly ve srovnání s Randem jen pouliční karneval. „Ale nevěřím, že tě opravdu nechává sledovat pořád.“
„Jako by nechala. Pořád se ptá lidí, kde jsem a co dělám. To víš, že se mi to donese. A znáš snad někoho, kdo by Aes Sedai neřekl, co chce vědět? Já teda ne. Takže jako by na mě pořád někdo dohlížel.“
„Kdyby sis dal trochu práce, mohl by ses lidem vyhnout. Já ještě nikdy neviděl nikoho, kdo umí odevšad nepozorovaně vyklouznout jako ty. Myslím to jako poklonu.“
„Něco mi do toho vždycky přijde,“ zabručel Mat. „Je tu ještě tolik zlata. A to děvče z kuchyně s velkýma očima, co se ráda líbá a muchluje, a jedna z komorných má vlasy jako hedvábí, až do pasu, a ty největší...“ – Odmlčel se, jako by si náhle uvědomil, jak hloupě to zní.
„Napadlo tě, že je to možná proto –“
„Jestli řekneš ta’veren, Tome, tak odcházím.“
Tom změnil, co chtěl říci, „– možná proto, že je Rand tvůj přítel, a ty ho nechceš opustit?“
„Opustit ho!“ Mat vyskočil a překotil stoličku. „Tome, on je zatracenej Drak Znovuzrozenej! Aspoň to Moirain tvrdí. Možná jím je. Může usměrňovat a má ten zatracenej meč, co vypadá jako ze skla. Proroctví! Já nevím. Ale vím, že bych musel být blázen jako tihle Tairenové, abych zůstal.“ Odmlčel se. „Nemyslíš... Nemyslíš, že mě tu Moirain drží, že ne? Totiž pomocí síly.“
„Myslím, že tohle ani nedokáže,“ řekl Tom pomalu. Věděl toho o Aes Sedai hodně, dost na to, aby pochopil, kolik toho neví, a myslel si, že v tomhle má pravdu.
Mat si prohrábl vlasy. „Tome, pořád myslím na to, že odejdu, ale... pořád mám takovej divnej pocit. Skoro jako by se mělo něco stát. Něco... Závažnýho, to je to slovo. Je to, jako když vím, že o Letnicích bude ohňostroj, akorát že nevím, co vlastně čekám. Kdykoliv myslím příliš usilovně na to, že odejdu, tak se to stane. A já najednou najdu nějakej důvod, proč zůstat do zítřka. A vždycky jenom o jeden zatracenej den dýl. Tobě to nepřipadá jako práce Aes Sedai?“