„Copak si myslíš, že amyrlin se sama osobně setká s každým, kdo přijde do Bílé věže? Jiná Aes Sedai ti určitě dokáže pomoci taky.“ Faolain silně zdůraznila tituly, aby na Min udělala dojem. „Teď mi řekni, čeho se tvoje otázka týká. A sděl mi své jméno, aby novicka věděla, pro koho sem má přijít.“
„Jmenuju se... Elmindreda.“ Min sebou proti své vůli trhla. Tohle jméno vždycky nenáviděla, ale amyrlin byla jedna z mála žijících, kdo je kdy slyšel. Jenom jestli si vzpomene. „Mám právo mluvit s amyrlin. A moje otázka je jen pro ni. Mám právo.“
Přijatá zvedla obočí. „Elmindreda?“ Zvedla koutky v pobaveném úsměvu. „A žádáš svá práva. No dobrá. Pošlu zprávu kronikářce, že si přeješ osobně setkat s amyrlininým stolcem, Elmindredo.“
Min jí chtěla dát políček za to, jaký důraz položila na „Elmindredu", ale přinutila se jen zamumlat: „Děkuju.“
„Ještě mi neděkuj. Bezpochyby potrvá celé hodiny, než si kronikářka najde čas ti odpovědět, a svou otázku amyrlin určitě nepoložíš dřív než na matčině dalším veřejném slyšení. Čekej trpělivě, Elmindredo.“ Upjatě se na Min usmála, tedy spíš se samolibě ušklíbla, a otočila se.
Min zaskřípala zuby a s ranečkem se vydala ke stěně mezi dvěma klenutými vchody, kde se snažila splynout se světlým kamenem. Nikomu nevěř, a dokud se nedostaneš k amyrlin, dávej pozor, aby tě nikdo nepoznal, řekla jí Moirain. Moirain byla jediná Aes Sedai, které Min věřila. Většinou. A rada to byla dobrá v každém případě. Musí se jenom dostat k amyrlin a skončí to. Bude si moci obléknout své vlastní šaty, navštívit své přítelkyně a odejít. Už žádné skrývání.
Ulevilo se jí, když Aes Sedai odešly. Tři Aes Sedai, které zemřou v jeden jediný den. Bylo to naprosto nemožné, jinak to vyjádřit nešlo. A přesto k tomu dojde. Nic, co řekne nebo udělá, to nemůže změnit – když věděla, co obraz znamená, stalo se to – ale musí o tom povědět amyrlin. Možná to dokonce bude stejně důležité jako zprávy, které přinášela od Moirain, i když tomu bylo těžké uvěřit.
Jiná přijatá novicka přišla nahradit jednu z těch, co tu již byly, a pro Mininy oči jí před tvářemi jako jablíčka přepluly mříže, jako mříže klece. Do sálu nahlédla Sheriam, správkyně novicek – Min na ni jenom mrkla a hned upřela zrak na podlahu před sebou. Sheriam ji znala až příliš dobře – a rusovlasá Aes Sedai jako by měla obličej potlučený a nateklý. Byl to samozřejmě jenom obraz, ale Min se přesto musela kousnout do rtu, aby náhle nevyjekla. Sheriam, se svou klidnou autoritou a jistotou, byla stejně nezničitelná jako sama Věž. Sheriam přece nemohlo nic ublížit. Ale něco jí ublíží.
Aes Sedai, kterou Min neznala, se šátkem hnědého adžah, doprovázela ke dveřím buclatou ženu v dobře tkaných červených vlněných šatech. Buclatá žena kráčela lehce jako holčička a usmívala se. Hnědá sestra se usmívala také, ale její aura zeslábla a zhasla, jako když zhasne plamen svíčky.
Smrt. Zranění, zajetí a smrt. Pro Min jako by to bylo natištěno na papíře.
Dívala se před sebe. Už nic víc vidět nechtěla. Ať si vzpomene, říkala si v duchu. Po celou dlouhou cestu z pohoří Oparů nepocítila zoufalství, dokonce ani při dvou příležitostech, kdy se jí kdosi pokusil ukrást koně, ale teď byla zoufalá. Světlo, ať si na to zatracené jméno vzpomene.
„Paní Elmindredo?“
Min sebou trhla. Černovlasá novicka, která stála před ní, byla stěží dost stará na to, aby ji pustili z domu, mohlo jí být tak patnáct šestnáct, i když si dávala dost práce, aby působila důstojně. „Ano? Jsem... To je moje jméno.“
„Já jsem Sahra. Pojď, prosím, se mnou –“ v Sahřině pisklavém hlásku se objevil udivený podtón – „amyrlinin stolec tě přijme ve své pracovně.“
Min si oddechla úlevou a ochotně Sahru následovala.
Kapuci pláště měla stále staženou do obličeje, ale to jí nebránilo ve výhledu, a čím víc viděla, tím víc toužila být už u amyrlin. V širokých chodbách s dlaždicemi jasných barev a stěnami ověšenými koberci a zlatými lustry, vinoucích se nahoru, bylo jen málo lidí – Věž byla postavena pro mnohem víc lidí, než tu přebývalo v současné době – ale skoro každý, koho cestou nahoru potkala, měl obraz či auru prozrazující násilí a nebezpečí.
Strážci pospíchající kolem nevěnovali dvěma ženám pozornost. Strážci byli muži, kteří se pohybovali jako lovící vlci, jejich meče byly jen nepříliš podstatným dodatkem k jejich smrtícím dovednostem, ale oni také měli zakrvácené obličeje či zející rány. Kolem hlav jim výhružně tančily meče a oštěpy. Jejich aury se blýskaly, mihotaly se na ostří smrti. Min tu viděla chodit mrtvé, věděla, že zemřou stejného dne jako Aes Sedai ve vstupním sále, nebo přinejlepším o den později. Dokonce i někteří ze sloužících, muži i ženy s plamenem Tar Valonu na prsou, chvátající za svými povinnostmi, nesli znaky násilí. Aes Sedai, kterou Min jen na okamžik zahlédla v boční chodbě, kolem sebe měla řetězy, a další, přecházející křižovatku chodeb před Min a její průvodkyní, i na těch pár krocích, co ji Min viděla, jako by měla stříbrný obojek kolem krku. Min se při tom pohledu zadrhl dech. Chtělo se jí křičet.
„Někoho, kdo tu ještě nikdy nebyl, to tu může opravdu úplně ohromit,“ poznamenala Sahra a snažila se, i když neúspěšně, mluvit, jako by Věž pro ni teď byla stejně obyčejná jako její rodná vesnice. „Ale tady jsi v bezpečí. Amyrlinin stolec všechno urovná.“ Když se zmínila o amyrlin, zadrhl se jí hlas.
„Světlo, kéž by to byla pravda,“ zamumlala Min. Novicka jí věnovala úsměv, který měl být uklidňující.
Než dorazily k předsíni amyrlininy pracovny, Min měla žaludek stažený a do místnosti vpadla hned za Sahrou. Jen nutnost předstírat, že je tu cizí, jí zabránila, aby se už dávno nerozběhla napřed.
Jedny ze dveří do amyrlininých komnat se otevřely, ven rychle vyšel mladý muž s rudozlatými vlasy a málem vrazil do Min a její průvodkyně. Vysoký, vzpřímený a svalnatý, v modrém kabátci, na rukávech a na límci bohatě krumplovaném zlatem, Gawyn z rodu Trakandů, nejstarší syn královny Morgasy Andorské, vypadal každým coulem jako pyšný mladý pán. Rozzuřený mladý pán. Min už neměla čas sklonit hlavu. Gawyn jí pohlédl přímo do obličeje pod kapuci.
Oči se mu překvapením rozšířily a hned zase zúžily, až vypadaly jako čárky modrého ohně. „Takže jsi zpátky. Nevíš náhodou, kam se poděla moje sestra a Egwain?“
„Ony nejsou tady?“ Min na všechno předstírání zapomněla ve vlně paniky. Než si uvědomila, co vlastně dělá, popadla prince za rukáv a napjatě se na něj podívala a přiměla ho o krok ustoupit. „Gawyne, ony se do Věže vydaly už před celými měsíci! Elain, Egwain a Nyneiva taky. S Verin Sedai a... Gawyne... já... já...“
„Uklidni se,“ pravil mladík a jemně sundal její ruku ze svého rukávce. „Světlo! Nechtěl jsem tě tak vyděsit. Dorazily sem v pořádku. A neřekly ani slovo o tom, kde byly, ani proč. Mně tedy ne. Asi není naděje, že ty bys mi to řekla, viď?“ Min si myslela, že se tváří vyrovnaně, ale jemu stačil jediný pohled a řekclass="underline" „Myslel jsem si to. Tohle místo má víc tajemství než... Zase zmizely. A Nyneiva taky.“ Nyneivu přihodil jen tak. Mohla být Mininou přítelkyní, ale pro něj neznamenala zhola nic. Hlas mu znovu zdrsněl, každou chvíli byl napjatější. „A zas beze slova. Ani slovíčko! Mají být někde na statku jako trest za to, že utekly, ale já nemůžu zjistit kde. A amyrlin mi nedá přímou odpověď.“