Tom spolkl slovo ta’veren, vytáhl fajfku z úst a zadíval se na doutnající tabák. O ta’veren toho moc nevěděl, ale to ostatně nevěděl nikdo kromě Aes Sedai a možná několika ogierů. „Já nikdy moc neuměl pomáhat lidem s jejich problémama.“ A co je horší, ani sám sobě, pomyslel si. „Když je někde poblíž Aes Sedai, poradil bych většině lidí, aby požádali o pomoc ji.“ Rada, kterou bych se sám neřídil.
„Zeptat se Moirain!“
„Hádám, že v tomhle případě to nepřipadá v úvahu. Ale Nyneiva bývala v tý vaší Emondově Roli vědmou. Vesnický vědmy jsou zvyklý odpovídat lidem na otázky a pomáhat jim s jejich problémama.“
Mat se divoce zařehtal. „A poslouchat to její kázání o pití a hazardních hrách a...? Tome, ona se ke mně chová, jako by mi bylo deset. Podle mě si myslí, že si jednou vezmu nějakou milou holku a usadím se v tátově hospodářství.“
„Někteří lidé by proti takovýmu životnímu stylu nic nenamítali,“ poznamenal Tom tiše.
„No, já jo. Já chci víc než krávy a ovce a tabák na zbytek života. Chci –“ Mat zavrtěl hlavou. „Všechny ty díry, co mám v paměti. Občas si myslím, že je dokážu zaplnit, že vím... Ať shořím, ani nevím, co vím, ale vím, že to chci vědět. To je pěkně zapeklitá hádanka, co?“
„Nejsem si jistej, jestli by ti s tímhle pomohla i Aes Sedai. Kejklíř teda rozhodně ne.“
„Řekl jsem žádný Aes Sedai!“
Tom si zhluboka povzdechl. „Uklidni se, chlapče. Já to nenavrhoval.“
„A já odcházím. Jenom si seženu věci a najdu koně. Nezůstanu tu ani o minutu dýl.“
„Uprostřed noci? Ráno to bude stačit.“ Zdržel se poznámky: Jestli opravdu odejdeš. „Posaď se. Uklidni se. Zahrajeme si dámu. Mám tu někde džbánek vína.“
Mat zaváhal a pohlédl na dveře. Nakonec si s trhnutím narovnal kabátec. „Ráno to bude stačit.“ Mluvil nejistě, ale zvedl překocenou trojnožku a přistavil ji ke stolu. „Ale nechci žádný víno,“ dodal, když si sedal. „Stávají se mi divný věci, i když mám čistou hlavu. Chci poznat ten rozdíl.“
Tom zamyšleně položil šachovnici a sáček s kameny na stůl. Tak snadné bylo toho mládence přesvědčit. Tom to viděl tak, že ho přitahuje ještě silnější ta’veren jménem Rand al’Thor. Napadlo ho, zda je lapen stejně. On v životě rozhodně nesměřoval k Tearském Kameni a tomu pokoji, kde se s Randem poprvé setkal, ale od té doby to s jeho životem cukalo jako papírový drak cuká za šňůru. Jestli se rozhodne odejít, dejme tomu, kdyby se Rand opravdu zbláznil, bude také nacházet důvody, aby to odložil?
„Co je tohle, Tome?“ Mat pod stolem narazil botou na truhličku s dopisy. „Můžu to odsunout stranou?“
„Jistě. Jen si posluž.“ V duchu sebou trhl, když Mat truhličku hrubě odstrčil nohou. Doufal, že všechny kalamáře řádně zašpuntoval. „Vyber si,“ řekl a natáhl ruce.
Mat ho poklepal na levou, a když ji Tom otevřel, objevil se hladký černý kámen, plochý a kulatý. Chlapec se vítězoslavně zasmál, protože začínal, a položil kámen na šachovnici. Nikoho, kdo by spatřil dychtivost v jeho očích, by ani nenapadlo, že ještě před chviličkou byl dvakrát dychtivější odejít. Na záda se mu lepila velikost, kterou odmítal uznat, a Aes Sedai, která si ho hodlala nechat jako jednoho ze svých mazlíčků. Ten mládenec byl opravdu chycený v pasti.
Tom usoudil, že jestli je sám také chycený, stálo by za to pomoci aspoň jednomu muži osvobodit se od Aes Sedai. Stálo by to za to splatit patnáct let starý dluh.
Náhle zvláštním způsobem spokojený položil na šachovnici bílý kámen. „Už jsem ti někdy vyprávěl,“ pronesl přes troubel fajfky, „jak jsem se jednou vsadil s jednou Domani? Měla oči, který dokázaly chlapovi vypít duši, a takovýho zvláštního červenýho ptáčka, co si ho koupila na lodi Mořskýho národa. Tvrdila, že umí předpovídat budoucnost. Ten ptáček měl tlustej žlutej zobák skoro tak dlouhej, jako byl sám, a měl...“
5
Tazatelky
„Už by měly být zpátky.“ Egwain zuřivě mávala malovaným hedvábným vějířem vděčná za to, že noci tu byly aspoň o trochu chladnější než dny. Tairenské ženy nosily vějíře pořád – přinejmenším šlechtičny a bohaté měšťanky – ale ona neviděla, že by v jejich používání byl nějaký rozdíl, snad až po západu slunce, a ani pak ne příliš velký. Dokonce i lampy, velké zlaté, se zrcátky, v postříbřených kroužcích na stěnách, jako by k vedru ještě přispívaly. „Co je mohlo zdržet?“ Hodina, Moirain jim ji slíbila, poprvé po mnoha dnech, a pak bez vysvětlení odešla ani ne po pěti minutách. „Naznačila ti, proč ji chtějí, Aviendho? Nebo kdo si ji vyžádal, když už jsme u toho?“
Sedíc se zkříženýma nohama na studené podlaze u dveří, Aielanka s velkýma, překvapivě zelenýma očima v opálené tváři pokrčila trochu rameny. V kabátci, spodcích a měkkých botách, se šufou přehozenou přes ramena vypadala neozbrojená. „Carren tu zprávu šeptala Moirain Sedai. Nehodilo by se poslouchat. Je mi líto, Aes Sedai.“
Egwain provinile nahmátla prsten s Velkým hadem, který měla na pravé ruce, zlatý had se na něm kousal do vlastního ocasu. Jako přijatá novicka by měla mít prsten na prostředníčku levé ruky, ale když vznešení páni uvěřili, že mají ve zdech Kamene čtyři hotové Aes Sedai, chovali se aspoň slušně, tedy aspoň co tairenští šlechtici za slušné chování považovali. Moirain samozřejmě nelhala. Nikdy neřekla, že jsou víc než přijaté. Ale taky nikdy neřekla, že jsou přijaté, a nechala každého, ať věří tomu, co si myslí, že vidí. Moirain nemohla lhát, ale mohla nechat pravdu tancovat jako gigu.
Nebylo to poprvé od chvíle, co opustily Bílou věž, kdy Egwain s ostatními předstírala, že je hotová sestra, ale čím dál víc jí vadilo klamat Aviendhu. Měla aielskou ženu ráda, myslela si, že by se mohly stát přítelkyněmi, kdyby se někdy dostaly k tomu, aby se navzájem poznaly. To ale nebylo možné, dokud si Aviendha bude myslet, že je Egwain Aes Sedai. Aielanka tu byla jen na Moirainin rozkaz, který Aes Sedai vydala z nějakých svých důvodů. Egwain tušila, že Moirain chtěla, aby měly aielskou osobní stráž, jako by se už nenaučily se o sebe postarat. Přesto i kdyby se s Aviendhou opravdu spřátelila, nemohla by jí říci pravdu. Nejlepší způsob, jak zachovat tajemství, byl ten, kdy ho neznal nikdo, kdo ho nepotřeboval vědět. Další věc, kterou Moirain zdůrazňovala. Egwain si občas přála, aby se Aes Sedai zmýlila, ošklivě zmýlila, jen jednou. Samozřejmě takovým způsobem, aby to neznamenalo katastrofu. To byla ta potíž.
„Tanchiko,“ zamumlala Nyneiva. Tmavý cop, silný jako zápěstí, jí visel na zádech až do pasu. Teď vyhlížela úzkým oknem, jehož křídla byla v naději na noční vánek otevřená dokořán. Dole na široké řece Erinin se pohupovaly lucerny několika málo rybářských člunů, které se neodvažovaly po proudu, ale Egwain pochybovala, že je Nyneiva vidí. „Zřejmě se nedá dělat nic jinýho než se vydat do Tanchika.“ Nyneiva si nepřítomně popotáhla za zelené šaty s hlubokým výstřihem, který jí ponechával nahá i ramena. Dělávala to často. Nyneiva by rozhodně popřela, že ty šaty nosí kvůli Lanovi, Moiraininu strážci – tedy popřela by to, kdyby se Egwain vůbec odvážila takové téma nanést – ale zelená, modrá a bílá byly zřejmě barvy, které se Lanovi na ženách nejvíc líbily, a tak všechny šaty, které měly jinou než modrou, zelenou či bílou barvu, zmizely z Nyneivina šatníku. „Zřejmě nic jinýho nezbývá.“ Neznělo to nadšeně.