Egwain se přistihla, že si šaty naopak vytahuje. – Necítila se v nich dobře, v šatech, které jí jen tak tak lnuly k ramenům. Na druhou stranu usoudila, že by nesnesla být víc oblečená. I když světle červená látka byla velice lehká, připadala jí jako vlněné sukno. Přála si, aby se dokázala přimět nosit nějaké to průsvitné roucho, jaké nosívala Berelain. Ne že by se hodilo nosit je na veřejnosti, ale určitě vypadalo, že je v něm chladněji.
Přestaň se rozčilovat kvůli pohodlí, řekla si odhodlaně. Radši přemýšlej o tom problému. „Možná,“ řekla nahlas. „Já si teda moc jistá nejsem.“
Uprostřed komnaty stál dlouhý úzký stůl, naleštěný do vysokého lesku. V čele blíž k Egwain stála vysoká židle, mělce vyřezávaná a tu a tam pozlacená, na Tear docela prostá, protože židle, které stály po stranách stolu, měly mnohem nižší opěradla a ty na druhém konci spíš připomínaly lavice. Egwain neměla ponětí, k čemu Tairenům tato komnata může sloužit. Ona ji s ostatními využila k výslechu dvou zajatců, lapených při pádu Kamene.
Nedokázala se přimět sestoupit do žaláře, i když Rand nařídil, aby veškerá výstroj, která zdobila stěny strážnice, byla buď roztavena, či spálena. Ani Nyneiva, ani Elain se tam také netoužily vrátit. Kromě toho tato jasně osvětlená komnata s čistě umetenou podlahou ze zelených dlaždic a s deštěním s vyřezávanými třemi tairenskými půlměsíci byla v ostrém protikladu k ponurým kobkám z šedého kamene, šerým, dusným a špinavým. To taky muselo trochu obměkčit ty dvě ženy v hrubých vlněných šatech vězeňkyň.
Byly to však jen ty šaty ze silné hnědé vlny, co většině lidí oznamovalo, že Joiya Byir, stojící zády ke stolu, je vězeňkyně. Bývala bílou adžah, ale i když přešla na stranu černých, neztratila nic z chladné nadutosti bílých sester. Každým rysem dávala najevo, že na protější stěnu hledí jen proto, že se k tomu sama rozhodla. Jen žena, která sama mohla usměrňovat, by spatřila na palec silné prameny vzduchu, které Joiye držely paže u boků a poutaly jí kotníky. Klec utkaná ze vzduchu jí držela hlavu rovně. Dokonce i uši měla ucpané, takže neslyšela, co lidé kolem říkají, pokud jí to ony nedovolily.
Egwain znovu zkontrolovala štít spletený z pramenů ducha, který Joiye zabraňoval dotknout se pravého zdroje. Štít držel, jak Egwain samozřejmě věděla. Sama Joiyu těmi prameny opletla a spojila je tak, aby se štít sám udržel, ale nebylo jí příjemné pobývat ve stejné místnosti s temnou družkou, která má schopnost usměrňovat, i když byla odříznutá. Joiya byla horší než obyčejná temná družka. Byla černá adžah. Vražda patřila k nejméně závažným z jejích zločinů. Měla by se plazit po zemi pod tíží porušených přísah, zmařených životů a zničených duší.
Joiyina spoluvězeňkyně, její sestra v černém adžah, její sílu postrádala. Amico Nagoyin stála na druhém konci stolu se svěšenými rameny a sklopenou hlavou a zdálo se, že pod Egwaininým pohledem se ještě víc stáhla do sebe. Ji nebylo třeba odstiňovat. Amico utišily, když ji zajaly. Byla stále schopna vycítit pravý zdroj, ale už se ho nikdy nedotkne, už nikdy nebude usměrňovat. Touha po usměrňování, potřeba usměrňování však zůstanou, naléhavé jako potřeba dýchat, a svou ztrátu bude cítit do konce svých dnů, saidar už však bude navždy mimo její dosah. Egwain si přála, aby v sobě dokázala najít aspoň kapku lítosti. Ale zase tak moc si to nepřála.
Amico cosi zamumlala do stolní desky. „Cože?“ ozvala se Nyneiva. „Mluv nahlas.“ Amico pokorně zvedla hlavu na útlém krku. Stále to byla krásná žena s velkýma tmavýma očima, ale něco se na ní změnilo, něco, co Egwain nedokázala přesně určit. Nebylo to tím, že si strachem mačkala drsný vězeňský hábit. Bylo to něco jiného. Amico polkla a řekla: „Měly byste jít do Tanchika.“
„Tos nám řekla už aspoň dvacetkrát,“ prskla Nyneiva. „Padesátkrát. Pověz nám něco novýho. Nový jména, co ještě neznáme. Kdo ve Věži ještě patří k černému adžah?“
„Já nevím. Musíte mi věřit.“ Amico mluvila unaveně, naprosto zmoženě. Rozhodně ne tak, jak mluvila, když byly ony vězeňkyněmi a ona žalářnicí. „Než jsme odešly z Věže, věděla jsem jenom o Liandrin, Chesmal a Rianně. Myslím, že žádná z nás neznala víc než dvě tři další. Až na Liandrin. Už jsem vám řekla všechno, co vím.“
„Tak to jsi na ženu, která chtěla vládnout části světa, až se Temný osvobodí, dost nevědomá,“ podotkla suše Egwain a na zdůraznění svých slov sklapla vějíř. Stále ještě ji ohromovalo, jak snadno to teď dokáže vyslovit. Žaludek se jí přitom sice stále svíral a po zádech jí i teď běhal mráz, ale už nechtěla křičet či s pláčem utéci. Bylo možné zvyknout si na cokoliv.
„Tenkrát jsem vyslechla Liandrin, když jednou mluvila s Temaile,“ řekla Amico unaveně a po několikáté začala vyprávět stejný příběh. V prvních dnech zajetí se svůj příběh snažila vyšperkovat, ale čím víc si přidávala, tím spíš se zaplétala do vlastních lží. Teď většinou mluvila stejně, slovo od slova. „Kdybyste viděly Liandrinin obličej, když mě zahlédla... Byla by mě zavraždila na místě, kdyby si byla myslela, že jsem něco zaslechla. A Temaile ráda ubližuje lidem. Líbí se jí to. A já slyšela jenom kousek, než si mě všimly. Liandrin říkala, že v Tanchiku cosi je, něco, co je nebezpečné pro... pro něj.“ Myslela Randa. Nedokázala vyslovit jeho jméno a zmínka o Draku Znovuzrozeném jí vždycky dokázala vehnat slzy do očí. „Liandrin taky říkala, že je to nebezpečné pro každého, kdo to použije. Skoro tak nebezpečné, jako pro... něj. Proto tam nešla rovnou. A říkala, že to, že umí usměrňovat, ho neochrání. Řekla: ‚Až to najdeme, ta jeho špinavá schopnost ho připoutá k nám.‘“ Po obličeji jí stékal pot, ale zároveň se téměř neovladatelně třásla.
Ve svém příběhu nezměnila ani slovo.
Egwain otevřela ústa, ale Nyneiva promluvila první. „Už jsem toho slyšela dost. Podíváme se, jestli pro nás nemá něco novýho ta druhá.“
Egwain se na ni zlostně zamračila a Nyneiva její pohled opětovala. Ani jedna nemrkla. Občas si myslí, že je pořád vědmou, pomyslela si Egwain ponuře, a já jsem pořád vesnická holka, kterou ona učí znát bylinky. Radši by si měla uvědomit, že teď se věci mají jinak. Nyneiva byla v usměrňování velice silná, silnější než Egwain, ale jen když se jí opravdu podařilo dosáhnout na pravý zdroj. Pokud nebyla rozzlobená, Nyneiva vůbec usměrňovat nedokázala.
Elain obvykle věci urovnávala, když došlo na tohle, což bylo častěji, než by být mělo. Když už Egwain napadlo, že věci urovná sama, již se zapřela a vypěnila, a snažit se pak něco urovnat by znamenalo, že ustupuje. Tak to viděla Nyneiva, tím si byla Egwain jistá. Nevzpomínala si, že by kdy Nyneiva ustoupila, tak proč by měla ona? Tentokrát tu však Elain nebyla. Moirain si dědičku zavolala, aby s ní šla za Děvou, která přišla pro Aes Sedai. Bez ní napětí rostlo a obě přijaté čekaly, až ta druhá mrkne první. Aviendha skoro nedýchala. Držela se zpátky, nikdy se do jejich střetů nepletla. Bezpochyby to považovala za rozumné, držet se stranou.
Zvláštní bylo, že tentokrát je ze slepé uličky dostala Amico, i když nejspíš chtěla jen ukázat, jak spolupracuje. Obrátila se na druhý konec místnosti a trpělivě čekala, až ji spoutají.
Egwain si náhle uvědomila, jak je to všechno hloupé. Byla jedinou ženou v místnosti, která mohla usměrňovat – pokud se Nyneiva nerozčílí, nebo neselže Joiyin štít. Bez přemýšlení znovu zkontrolovala tkanivo ducha – a ona se věnuje souboji pohledů, zatímco Amico čeká na svá pouta. Jindy by se nejspíš sama sobě vysmála. Místo toho se teď otevřela saidaru, tomu neviditelnému, všudypřítomnému zářivému teplu, které jako by vždy bylo těsně mimo dohled. Naplnila ji jediná síla, jako zdvojnásobené radosti života, a ona kolem Amico setkala prameny.