Nyneiva jenom zabručela. Bylo sporné, byla-li dost navztekaná, aby vycítila, co Egwain udělala – když se nerozčílila, nedokázala to – ale mohla vidět, jak Amico ztuhla, když se jí dotkly prameny vzduchu, a pak se do nich napůl sesula, snad aby ukázala, že se vůbec nevzpírá.
Aviendha se otřásla, jako to dělala vždy, když věděla, že někde blízko je usměrňována jediná síla.
Egwain spletla prameny tak, aby Amico neslyšela – vyslýchat je zvlášť by nebylo k ničemu, kdyby mohly slyšet, co ta druhá vypráví – a obrátila se k Joiye. Přendala si vějíř z ruky do ruky, aby si mohla otřít dlaně do šatů, a se znechuceným výrazem se zarazila. Její zpocené dlaně neměly nic společného s teplotou ovzduší.
„Její obličej,“ ozvala se náhle Aviendha. Což bylo překvapivé, protože pokud na ni Moirain nebo některá ze tří dívek nepromluvily první, skoro nikdy se sama neozvala. „Obličej Amico. Nevypadá tak jako dřív, jako by se jí léta vyhýbala. Ne tak jako dřív. Je to proto, že byla... protože byla utišená?“ spěšně dokončila skoro bez dechu. Díky tomu, že se s nimi tolik stýkala, získala pár nových návyků. Žádná žena ve Věži by nedokázala o utišení mluvit, aniž by ji nezamrazilo.
Egwain popošla kolem stolu, aby viděla na obličej Amico z druhé strany, a přitom zůstala mimo dohled Joiyy. Joiyiny oči jí vždy proměnily žaludek v rampouchy.
Aviendha měla pravdu. Byl tu rozdíl, jehož si sama všimla, i když ho nepochopila. Amico vypadala mladě, možná mladší než sama Egwain, ale nebyla to ta bezvěkost Aes Sedai, která dlouhá léta pracovala s jedinou sílou. „Máš bystrý oči, Aviendho, ale já nevím, jestli to má něco společnýho s utišením. Ale asi to tak bude. Nevím, co jinýho by to mohlo způsobit.“
Uvědomila si, že nemluví moc jako Aes Sedai, které obvykle hovořily tak, jako by věděly všechno. Když Aes Sedai řekla, že něco neví, většinou se jí podařilo, aby byla nevědomost zahalena do haldy znalostí. Zatímco honem honem pátrala po něčem vhodně nabubřelém, zachránila ji Nyneiva.
„Jen málo Aes Sedai kdy v sobě spálilo schopnost usměrňovat, a ještě míň jich kdy bylo utišeno.“
„Spálit“ se tomu říkalo, když to byla nehoda. Oficiálně utišení předcházel soud a rozsudek. Egwain v tom však neviděla žádný rozdíl. Bylo to jako mít dvě slova pro pád ze schodů v závislosti na tom, jestli jste klopýtli či vás někdo strčil. Většina Aes Sedai na to měla stejný názor, jen když učily mladší a přijaté novicky. Vlastně to byla tři slova. Muži byli „kroceni", museli být zkroceni dřív, než zešíleli. Jenže teď tu byl Rand a Věž se ho zkrotit neodvažovala.
Nyneiva nasadila poučný tón, bezpochyby se snažila mluvit jako Aes Sedai. Egwain si uvědomila, že napodobuje Sheriam před začátkem hodiny, jak tu tak stála s rukama v bok a lehkým úsměvem, jako by všechno bylo snadné, když se do toho opravdu dáte.
„Utišení není věc, kterou by si někdo vybral ke studiu, víš,“ pokračovala Nyneiva. „Obvykle se má za to, že je nevratné. To, co ženě umožňuje usměrňovat, nelze vrátit, je-li to jednou odstraněno, stejně jako třeba léčení nedokáže vrátit zpátky useknutou ruku.“ Aspoň zatím nikdy nikdo utišení vyléčit nedokázal, i když se konaly pokusy v tomto směru. Co Nyneiva říkala, byla obecně vzato pravda, i když některé hnědé adžah by studovaly téměř cokoliv, kdyby k tomu měly možnost, a některé žluté sestry, nejlepší léčitelky, by se pokusily vyléčit cokoliv. Ale neexistoval ani náznak úspěchu při léčení ženy, která byla jednou utišena, „Kromě toho je známo jen málo. Ženy, které byly utišeny, zřídkakdy přežijí víc než pár let. Zřejmě přestanou chtít žít, vzdají se. Jak jsem už říkala, je to nepříjemné téma.“
Aviendha si znepokojeně poposedla. „Jen mě tak napadlo, že by to mohlo být tím,“ řekla tiše.
Egwain si to ovšem také myslela. Rozhodla se, že se na to optá Moirain, pokud se k ní někdy dostane, aby u toho nebyla Aviendha. Zdálo se, že jí jejich klam překáží stejně tolik, jako je užitečný.
„Zjistíme, jestli bude Joiya taky vykládat to samý.“ Přesto se musela sebrat, než dokázala rozplést prameny vzduchu, jimiž byla temná družka ovinutá.
Joiya už musela být z toho dlouhého nehybného stání celá ztuhlá, ale teď se k nim ladně otočila. Pot, jenž se jí perlil na čele, nedokázal umenšit její důstojnost a sílu osobnosti o nic víc, než hrubé vězeňské hadry naznačovaly, že tu snad není z vlastní vůle. Byla to hezká žena a bylo na ní cosi mateřského, i přes její bezvěké hladké tváře, něco uklidňujícího. Ale tmavé oči zasazené do té milé tváře v sobě měly cosi z jestřába. Teď se na ně usmála, i když jí úsměv nikdy nevystoupil až k očím. „Světlo na vás sviť. Kéž vás chrání ruka Stvořitele.“
„Tohle nebudu poslouchat.“ Nyneiva mluvila tiše a klidně, ale přehodila si cop přes rameno a koneček sevřela v pěsti, jako to dělala vždy, když se hněvala nebo byla nejistá. Egwain si však nemyslela, že by byla Nyneiva teď nejistá. Nyneivě z Joiyy zřejmě nenaskakovala husí kůže jako Egwain.
„Lituji svých hříchů,“ pokračovala smířlivě Joiya. „Drak se znovu zrodil a třímá Callandor. Proroctví jsou naplněna. Temný musí padnout. Teď to chápu. Moje lítost je opravdová. Nikdo nemůže kráčet ve Stínu tak dlouho, aby nemohl opět přijít ke Světlu.“
Nyneivin obličej dostával s každým slovem tmavší barvu. Egwain si byla jista, že je teď Nyneiva natolik rozzlobená, aby dokázala usměrňovat, ale pokud by to udělala, nejspíš by Joiyu uškrtila. Egwain samozřejmě na Joiyinu lítost nevěřila o nic víc než Nyneiva, ale to, co říkala, mohla být docela dobře pravda. Joiya byla klidně schopná přejít na tu stranu, o níž si myslela, že nakonec zvítězí. Nebo se jen snažila získat čas v naději na záchranu.
Aes Sedai by neměla být schopna lhát, dokonce i ta, která na ten titul ztratila veškerá práva, by neměla být schopná lhát přímo. První ze tří přísah, skládaných s holí přísahy v ruce, by to měla zařídit. Ale ať už Temnému skládaly jakékoliv přísahy, když se stávaly černými adžah, zřejmě tím přerušily všechny tři přísahy skládané ve Věži.
Dobrá. Amyrlin je poslala chytit černé adžah, chytit Liandrin a ostatních dvanáct žen, které ve Věži spáchaly několik vražd a pak z ní uprchly. A teď si budou muset vystačit s tím, co jim tyhle dvě řeknou.
„Tak nám to pověz znovu,“ nařídila jí Egwain. „A tentokrát jinými slovy. Už mě unavuje poslouchat pohádky naučený nazpaměť.“ Pokud Joiya lhala, byla větší naděje, že sama klopýtne, pokud bude ten příběh vyprávět jinak. „Poslechneme si to.“ To řekla kvůli Nyneivě. Ta si hlasitě odfrkla a stroze kývla.
Joiya pokrčila jen rameny. „Jak si přeješ. Takže. Jinými slovy. Ten falešný Drak, Mazrim Taim, co ho chytili v Saldeii, dokázal usměrňovat s neuvěřitelnou silou. Možná byl silný jako Rand al’Thor, nebo skoro, pokud se dá věřit zprávám. Než ho přivedou do Tar Valonu a zkrotí, Liandrin ho chce osvobodit. Bude prohlášen za Draka Znovuzrozeného a pod jménem Rand al’Thor ho pošlou ničit v takovém měřítku, jaké svět od stoleté války neviděl.“
„To je nemožný,“ skočila jí Nyneiva do řeči. „Vzor nepřijme falešného Draka, ne teď, když se Rand prohlásil.“