Prošedivělý důstojník se dvěma krátkými bílými pery na podšité přilbici se přikrčil, když mu oči padly na Joiyu, i když ona si ho nevšímala. Kapitán nejistě přelétl pohledem ostatní ženy. Nálada v místnosti věštila potíže a žádný moudrý muž by se nechtěl zaplést do potíží mezi takovými ženami. Dva vojáci si u boku drželi dlouhé píky, skoro jako by se báli, že se budou muset sami bránit. Možná se toho opravdu báli.
„Odvedeš tyhle dvě zpátky do jejich cel,“ řekla mu Moirain břitce. „Zopakuj svoje rozkazy. Nechci, aby došlo k nějaké chybě.“
„Ano, Ae –“ Kapitánovi se stáhlo hrdlo. Ztěžka se nadechl. „Ano, má paní,“ řekl nakonec a nervózně si Moirain prohlížel, zda to bude vyhovovat. Když se na něj Aes Sedai jen dál vyčkávavě dívala, slyšitelně si vydechl úlevou. „Zajatkyně nesmí mluvit s nikým kromě se mnou, ani spolu ne. Dvacet mužů bude ve strážnici a dva před každou kobkou po celý čas, a kdyby se dveře kobky musely z nějakého důvodu otevřít, budou u toho čtyři muži. Já sám dohlédnu na přípravu jejich jídla a osobně jim je zanesu. Všechno jak jsi nařídila, má paní.“ V hlase se mu ozval náznak otázky. Kamenem se ohledně zajatkyň a toho, proč musejí být tak přísně stráženy, šířily stovky dohadů. A také se šeptalo o Aes Sedai, a každý další takový příběh byl ještě temnější než ten předchozí.
„V pořádku,“ pravila Moirain. „Odveďte je.“
Nebylo jasné, kdo víc touží po tom komnatu opustit, zda vězeňkyně, či stráže. Dokonce i Joiya zrychlila krok, jako by už déle nesnesla být zticha v přítomnosti Moirain.
Elain si byla jistá, že se od příchodu do místnosti tváří vyrovnaně, ale přistoupila k ní Egwain a položila jí ruku kolem ramen. „Co se stalo, Elain? Vypadáš, že je ti do pláče.“
Starost v jejím hlase Elain opravdu málem dohnala k slzám. Světlo! pomyslela si. Nebudu se chovat tak hloupě. Nebudu! „Plačící žena je vědro, co nemá žádné dno.“ Lini znala spoustu takových pořekadel.
„Třikrát –“ vyjela na Moirain Nyneiva, „jenom třikrát! – jsi svolila, že nám je pomůžeš vyslechnout. Tentokrát jsi zmizela dřív, než jsme vůbec začaly, a teď nám klidně oznámíš, že je posíláš do Tar Valonu! Jestli nám nechceš pomoct, tak se do toho aspoň nepleť!“
„Nespoléhej příliš na autoritu amyrlin,“ usadila ji chladně Moirain. „Možná vás poslala za Liandrin, ale stále jste jenom přijaté a žalostně nevědomé, ať už máte jaké chcete dopisy. Nebo jste je snad chtěly vyslýchat věčně, než dosáhnete nějakého rozhodnutí? Vy lidé z Dvouříčí zřejmě máte spoustu práce s tím, jak se vyhýbat rozhodnutím, která musejí být učiněna.“ Nyneiva otevírala a zavírala ústa a valila oči, jako by se nemohla rozhodnout, na které obvinění odpovědět jako první, ale Moirain se již obrátila k Egwain a Elain. „Seber se, Elain. Jak chceš plnit amyrlininy rozkazy, pokud si myslíš, že ve všech zemích mají stejné zvyky, jako jsou ty, v nichž jsi vyrostla, to tedy nevím. A vůbec nechápu, z čeho jsi tak nešťastná. Nesmíš v žádném případě dovolit, aby tvoje city ublížily ostatním.“
„Co tím myslíš?“ chtěla vědět Egwain. „Jaký zvyky? O čem to mluvíš?“
„Berelain byla v Randových komnatách,“ vydechla tichým hláskem Elain dřív, než se stihla zarazit. Provinile mrkla na Egwain. Ta tedy jistě uměla skrývat své pocity.
Moirain se na ni káravě podívala a povzdechla si. „Ušetřila bych tě toho, kdybych mohla, Egwain. Kdyby Elain nedovolila, aby její nechuť k Berelain převládla nad zdravým rozumem. Zvyky v Mayene nejsou takové jako ty, co znáte. Vím, Egwain, jaké city k Randovi chováš, ale už sis musela uvědomit, že z toho nemůže nic vzejít. On patří vzoru a dějinám.“
Egwain, ignorujíc Aes Sedai, se podívala Elain do očí. Elain chtěla uhnout pohledem, ale nedokázala to. Egwain se náhle naklonila blíž a zašeptala jí pod rukou. „Miluju ho. Jako bratra. A tebe jako sestru. Přeju vám štěstí.“
Elain se rozšířily oči a na rtech se jí pomalu šířil úsměv. Prudce Egwain objala. „Děkuji ti,“ zašeptala tiše. „Já tě taky miluji, sestřičko. Ó, jak ti děkuji.“
„Pochopila to špatně,“ řekla Egwain napůl pro sebe a na tváři jí vykvetl úsměv. „Už jsi byla někdy zamilovaná, Moirain?“
Překvapivá otázka. Elain si neuměla představit Aes Sedai zamilovanou. Moirain byla z modrého adžah, a modré sestry vkládaly veškeré vášně do svých případů.
Štíhlou ženu to však nijak nezarazilo. Dlouho si obě dívky jen chladně prohlížela, jak se tak držely za ruce. Nakonec řekla: „Vsadila bych se, že znám obličej muže, jehož si vezmu, lépe než vy svého budoucího manžela.“
Egwain na ni překvapeně hleděla.
„Koho?“ vydechla Elain.
Aes Sedai zřejmě hned litovala, že promluvila. „Možná jsem tím jenom myslela, že žádná nic nevíme. Několika slovům přikládáš příliš velký význam.“ Zamyšleně se podívala na Nyneivu. „Kdybych si snad někdy vybrala muže – a říkám snad – nebude to Lan. To musím říci.“
To mělo Nyneivu uklidnit, ale ta to nejspíš moc ráda neslyšela. Nyneiva měla před sebou „tvrdý oříšek", jak to nazývala Lini, neboť milovala strážce, jenž byl zároveň mužem, který se vší mocí snažil její lásku neopětovat. Jak už to tak byl hloupý muž, pořád mluvil o tom, jak nemůže přestat bojovat ve válce proti Stínu, kterou ale nemůže nikdy vyhrát, a o tom, jak odmítá Nyneivu obléci do vdovského šatu místo do svatební košile. A samé podobné hlouposti. Elain nechápala, jak se s tím dokáže Nyneiva srovnat. Nebyla to zrovna trpělivá žena.
„Jestli už jste skončily s řečma o mužích,“ ucedila Nyneiva kysele, jako by to chtěla dokázat, „možná bychom se mohly vrátit k důležitým věcem.“ Trhala si za cop a její řeč nabírala na rychlosti a hlas na síle, jako vodní kolo s rozhozeným soukolím. „Jak máme poznat, jestli Joiya nebo Amico nelže, když je pošleš pryč? Nebo jestli nelžou obě? Nebo ani jedna? Mně se taky nelíbí, když tady jen tak přešlapujeme v nejistotě, Moirain, ať už si ty myslíš cokoliv, ale já už vlezla do mnoha pastí, aby se mi chtělo nakráčet do další. Ani nechci běhat jako kotě za klubkem. Mě... nás... amyrlin poslala za Liandrin a jejíma kamarádkama. A protože to pro tebe zřejmě není dost důležitý, abys věnovala dýl než chviličku svýho času a pomohla nám, tak bys nám aspoň nemusela podrážet nohy!“
Vypadalo to, že si snad utrhne cop a pokusí se s ním Aes Sedai uškrtit, a Moirain zas byla tak nebezpečně, chladně a křišťálově klidná, že to klidně mohlo ukazovat na to, že je připravená znovu udělit lekci, kterou naučila držet Joiyu pusu zavřenou. Elain usoudila, že nastal čas, aby přestala jen sklíčeně přihlížet. Nevěděla, jak se mezi těmito ženami dostala do role mírotvůrce – občas by je nejradši všechny popadla za krk a zatřepala s nimi – ale její máti vždycky říkala, že žádné správné rozhodnutí není nikdy učiněno v hněvu. „Mohla bys ke svému seznamu věcí, které chceš vědět, dodat,“ nadhodila, „proč nás povolali k Randovi. Tam nás totiž Careen zavedla. Už je samozřejmě v pořádku. Moirain ho vyléčila.“ Při vzpomínce na svůj krátký pohled do jeho komnaty nedokázala potlačit zachvění, ale kouzlo se jí podařilo a pozornost od ožehavého tématu byla odvedena.