„Vyléčila!“ vyjekla Nyneiva. „Co se mu stalo?“
„Skoro zemřel,“ poznamenala Aes Sedai stejně klidně, jako by říkala, že si dal šálek čaje.
Když naslouchaly Moirainině nevzrušené zprávě, Elain cítila, jak se Egwain třese, ale možná se taky třásla sama. Bublinky zla propouštěné vzorem. Odrazy vyskakující ze zrcadel. Rand celý od krve a posekaný. Skoro jako by ji to napadlo dodatečně, Moirain dodala, že podle ní něco podobného zažili i Perrin a Mat, avšak dostali se z toho v pořádku. Ta žena musela mít v žilách místo krve led. Ne, Randova tvrdohlavost ji dost rozčílila. A když mluvila o svatbě, také nebyla úplně klidná, ač se to snažila ze všech sil předstírat. Ale teď by klidně mohla mluvit o tom, jestli ten štůček hedvábí má barvu, která by se jí líbila na šaty.
„A tohle... tyhle věci se budou stávat dál?“ vydechla Egwain, když Moirain domluvila. „To neexistuje nic, čím bys to mohla zarazit? Nebo Rand?“
Malý modrý kamínek, který měla Moirain zavěšený ve vlasech, se prudce zakýval, jak Aes Sedai zavrtěla hlavou. „Ne, dokud se nenauči své schopnosti ovládat. Možná ani pak ne. Nevím, jestli vůbec bude kdy dost silný, aby dokázal tu nakažlivinu od sebe dostat pryč. Aspoň by ale měl být schopný se lépe bránit.“
„Nemůžeš mu nějak pomoct?“ dožadovala se Nyneiva. „To ty jsi ta z nás, kdo by měl vědět všechno, nebo to aspoň předstírá. Nemůžeš ho učit? Třeba jenom část? A necituj mi to přísloví o tom, jak ptáci učí ryby lítat.“
„Věděla bys toho víc,“ opáčila Moirain, „kdybys využívala studia tak, jak bys měla. Měla bys vědět víc. Chceš vědět, jak používat jedinou sílu, Nyneivo, ale nehodláš se učit o ní. Saidín není saidar. Prameny jsou jiné, způsob jejich splétání je jiný. Pták má prostě lepší šanci.“
Tentokrát se odvést pozornost pokusila Egwain. – „A v čem je Rand umíněný zrovna teď?“ Nyneiva otevřela ústa a Egwain dodala: „Občas dokáže být jako kámen.“ Nyneiva s cvaknutím ústa zavřela. Všechny věděly, jaká je to pravda.
Moirain si je zamyšleně prohlédla. Elain si občas nebyla jistá, nakolik jim Aes Sedai důvěřuje. Či zda důvěřuje vůbec někomu. „Musí odejít,“ řekla Aes Sedai nakonec. „Místo toho si tu sedí a Tairenové se ho už přestávají bát. A on si tu sedí, a čím déle sedí a nic nedělá, tím víc budou Zaprodanci jeho nečinnost považovat za známku slabosti. Vzor se pohybuje a přeskupuje, jen mrtví jsou nehybní. On musí konat, jinak zemře. Na šipku z kuše do zad nebo na jed v jídle, nebo se Zaprodanci spojí a vyrvou mu duši z těla. Musí konat, jinak zemře.“ Elain sebou při každém zmíněném nebezpečí trhla. To, že bylo skutečné, to jenom zhoršovalo.
„A ty víš, co musí udělat, co?“ ucedila napjatě Nyneiva. „Tys mu to už naplánovala.“
Moirain kývla. „Nebo bys chtěla, aby se znovu vydal lovit sám? To se neodvažuji riskovat. Tentokrát by mohl zemřít, možná by se mu mohlo stát i něco horšího, než bych ho našla.“
To byla pravda. Rand skoro nevěděl, co dělá. A Elain si byla jistá, že Moirain nijak netouží po tom přestat ho ovládat, byť na něj měla už jen malý vliv. Tak malý, jaký jí dovolil.
„A podělíš se s námi o ten svůj plán?“ chtěla vědět Egwain. Teď tedy rozhodně ovzduší neuklidnila.
„Ano, udělej to,“ přidala se Elain a překvapilo ji, jak napodobuje Egwainin chladný tón. Když se tomu mohla vyhnout, střety nevyhledávala. Její máti vždycky říkala, že lidi je snazší vést než je natlouci do řady.
Pokud jejich chování Moirain podráždilo, nedala to nijak najevo. „Ale je vám doufám jasné, že si to musíte nechat pro sebe. Plán odhalený je plán odsouzený k neúspěchu. Ano, vidím, že rozumíte.“
Elain tedy rozuměla. Plán to byl nebezpečný a Moirain si sama nebyla jistá, zda bude fungovat.
„Sammael je v Illianu,“ pokračovala Aes Sedai. „Tairenové jsou zralí na válku s Illianem, a naopak. Zabíjejí se navzájem už tisíc let a o nadcházející válce mluví, jako jiní lidé mluví o příští slavnosti. Pochybuji, že by na tom něco změnilo, i kdyby o Sammaelově přítomnosti věděli. Tear do toho podniku půjde ochotně za Randem, a pokud on Sammaela svrhne, tak –“
„Světlo!“ vykřikla Nyneiva. „Ty nejen chceš, aby začal válku, ale taky aby šel po jednom ze Zaprodanců! Není divu, že se zapřel. Na chlapa zas takový trouba není.“
„Na konci se musí postavit Temnému,“ odtušila klidně Moirain. „Opravdu si myslíš, že se teď může vyhnout Zaprodancům? A co se války týče, i bez něj jich je dost, a každá je naprosto k ničemu.“
„Každá válka je k ničemu,“ začala Elain, ale pak se odmlčela, jak ji osvítilo pochopení. Na tváři se jí musel objevit smutek a lítost, ale pochopení určitě také. Máti ji často učívala, jak vést stát, stejně jako mu vládnout, což byly dvě naprosto odlišné věci, ale obě byly nezbytné. A občas bylo nutné pro obojí dělat věci, které byly horší než jen nepříjemné, ale cena za to, že nebyly vykonány, pak byla mnohem vyšší.
Moirain se na ni soucitně podívala. „Není to vždycky příjemné, což? Tvoje matka tě nejspíš začala učit, už když jsi byla dost stará, abys jí rozuměla, co budeš potřebovat k vládnutí, až po ní nastoupíš.“ Moirain sama vyrostla v královském paláci v Cairhienu, i když sama na trůn usednout neměla, ale byla spřízněná s vládnoucím rodem a nepochybně dostávala stejné lekce. „Ale občas se zdá, že by nevědomost byla lepší, být jen prostou venkovskou ženou, která neví o ničem, co se děje za hranicí jejích polností.“
„Další hádanky?“ zavrčela opovržlivě Nyneiva. „Válka bývala něco, o čem jsem slýchávala od formanů, něco vzdálenýho, čemu jsem doopravdy nerozuměla. Teď vím, co to je. Muži zabíjejí muže. Muži se chovají jako zvířata, jsou snížení na úroveň zvířat. Vypálený vesnice a statky a spálený pole. Hlad, nemoci a smrt, pro nevinný stejně jako pro viníky. Proč je ta tvoje válka lepší, Moirain? Proč je čistší?“
„Elain?“ vyzvala dědičku Moirain tiše.
Elain zavrtěla hlavou – nechtěla tohle vysvětlovat – ale nebyla si jista, že by i její matka, sedíc na Lvím trůnu, dokázala mlčet, když by na ni Moirain upřela své tmavé oči a vybídla ji k řeči. „Válka přijde, ať už ji Rand začne nebo ne,“ začala tedy váhavě. Egwain k ní přistoupila blíž a nevěřícně se na ni dívala, stejně jako Nyneiva. Jak však pokračovala ve výkladu, obě ženy začínaly chápat. „Zaprodanci nebudou nečinně posedávat a čekat. Sammael nemůže být jediný, kdo se chopil otěží některého státu, je jenom jediný, o kom zatím víme. A nakonec půjdou po Randovi, možná osobně, ale určitě s vojsky, kterým zcela jistě velí. A státy, ve kterých Zaprodanci nevládnou? Kolik jich bude provolávat slávu Dračí zástavě a půjdou za ní do Tarmon Gai’donu, a kolik se jich přesvědčí, že pád Kamene je lež a Rand jen další falešný Drak, kterého je třeba svrhnout, falešný Drak možná dost silný na to, aby je mohl ohrozit, pokud proti němu nevytrhnou první? Ať tak nebo tak, válka bude.“ Prudce se odmlčela. Bylo toho víc, ale nemohla a nechtěla jim povědět i tu část.
Moirain žádné takové zábrany neměla. „Velmi správně,“ řekla a kývla, „ale není to všechno.“ Pohled, který vrhla na Elain, prozrazoval, že ví, že Elain zbytek vynechala schválně. Teď klidně sepjala ruce a otočila se k Egwain a Nyneivě. „Ta válka nebude lepší ani čistší. Až na to, že k němu připoutá Taireny, a Illiánci ho také budou následovat, stejně jako nyní Tairenové. Jak by taky ne, až na Illianem zavlaje Dračí zástava? Jenom zprávy o jeho vítězství by mohly rozhodnout války v Tarabonu a Arad Domanu v jeho prospěch. To pro tebe budou skončené války. Jedinou ranou tak bude posílen na mužích i zbraních, takže by ho dokázalo porazit jen spojenectví všech zbývajících států odsud až k Morně, a zároveň ukáže Zaprodancům, že není jen tlustá křepelka na větvi, čekající, až si ji chytí do sítě. Oni by se pak měli mít na pozoru a jemu by to mohlo získat čas, aby se naučil, jak používat svou sílu. Ale nejdřív se musí pohnout, být kladivem, ne podkovákem.“ Aes Sedai se lehce ošklíbla, klid jí pokazil náznak dřívějšího rozčilení. „On se musí pohnout první. A co dělá? Čte. Pročítá se do větších potíží.“