Nyneiva vypadala otřeseně, jako by už viděla všechny ty bitvy a mrtvé. Egwain měla velké oči plné hrůzného pochopení. Z pohledu na jejich výraz se Elain zachvěla. Jedna viděla Randa vyrůstat, druhá s ním vyrůstala. A teď musejí dohlédnout na to, aby začal válku. Ne Drak Znovuzrozený, ale Rand al’Thor.
Egwain se viditelně snažila uklidnit, chytila se nejmenšího problému, naprosto nedůležitého. „Jak ho může čtení dostat do potíží?“
„Rozhodl se sám zjistit, co se praví v Dračích proroctvích.“ – Moirainina tvář zůstávala hladká a klidná, ale náhle mluvila stejně unaveně, jako se Elain cítila. „V Tearu jsou sice zakázána, ale hlavní knihovník měl v truhlici zamčeno devět různých překladů. Teď je má všechny Rand. Ukázala jsem na verš, který se hodí na tuto situaci, a on mi jej ocitoval v překladu ze staré kandorštiny.
Zamračila se. „To se hodí na tuto situaci, stejně jako na cokoliv. Illian je pod Sammaelovou nadvládou určitě zaprodané město. Vyvede-li tairenské oštěpy do války a spoutá Sammaela, tak naplní tenhle verš. Prastarý sen o Draku Znovuzrozeném. Má dokonce kopii ve starém jazyce, jako by z něj rozuměl víc než dvěma slovům. Honí se za stíny, a Sammael, Rahvin nebo Lanfear ho mohou chytit pod krkem dřív, než já ho dokážu přesvědčit, jakou dělá chybu.“
„Je zoufalý.“ Nyneivin mírný tón nebyl určen Moirain, tím si byla Elain jista, ale Randovi. „Je zoufalý a snaží se najít vlastní cestu.“
„Já jsem taky zoufalá,“ prohlásila pevně Moirain. „Celý život jsem zasvětila tomu, abych ho našla, a teď ho nenechám padnout, jestli mu v tom dokážu zabránit. – Už jsem skoro tolik zoufalá, abych –“ Odmlčela se a našpulila rty. „Musí stačit, že udělám, co bude třeba.“
„Ale to nestačí,“ prohlásila ostře Egwain. „Co chceš udělat?“
„Vy máte jiné starosti,“ řekla Aes Sedai. „Černé adžah –“
„Ne!“ Elainin hlas byl ostrý jako nůž a tón velitelský. Jak tiskla měkkou modrou látku svých šatů, úplně jí zbělely klouby na rukou. „Necháváš si pro sebe příliš mnoho tajemství, Moirain, ale jedno nám řekni. Co mu chceš udělat?“ Hlavou se jí mihl obraz, jak Moirain drží a v případě nutnosti z ní pravdu vytřásá.
„Jemu? Nic. No dobrá. Není důvod, abyste to nemohly vědět. Viděly jste to, čemu Tairenové říkají velká sbírka?“
Na to, jak se Tairenové hrozně báli jediné síly, měli v Kameni kupodivu dost velkou sbírku předmětů spojených se silou. Větší byla jen v Bílé věži. Elain si, například, myslela, že ji mají, jelikož byli nuceni tak dlouho strážit Callandor, ať už po tom toužili či nikoliv. Dokonce i Meč, jenž není mečem, mohl vypadat méně důležitý, když byl jen jednou z mnoha podobných věcí. Ale Tairenové se nikdy nedokázali přimět svou kořist vystavit. Velká sbírka byla uložena v několika špinavých, přecpaných pokojích ještě hlouběji ve skále, než byly vězeňské kobky. Když ji Elain poprvé viděla, zámky na dveřích byly dávno zrezivělé, pokud se už dveře prostě nerozpadly v prach.
„Strávily jsme tam celý den,“ řekla Nyneiva. „Abychom zjistily, jestli Liandrin a její přítelkyně něco nevzaly. Zřejmě ne. Všechno bylo hrozně zaprášený a plesnivý. Na přepravu všeho do Věže bude potřeba aspoň deset říčních člunů. Možná tam někomu budou dávat ty věci smysl. Mně teda ne.“ Pokušení rýpnout si do Moirain bylo zřejmě příliš velké, aby si je dokázala odpustit, protože dodala: „Tohle všechno bys věděla, kdybys nám věnovala alespoň trochu času.“
Moirain si jí nevšímala. Byla zahleděná do sebe a zkoumala vlastní myšlenky. Když promluvila, jako by hovořila k sobě. „Ve sbírce je jeden zvláštní ter’angrial, vypadá jako dveřní rám z krevele, na pohled mírně zkřivený. Jestli ho nedonutím dojít k nějakému rozhodnutí, možná jím budu muset projít.“ Malý modrý kamínek na jejím čele se zachvěl a zajiskřil. Moirain se na něco takového očividně nijak netěšila.
Při zmínce o ter’angrialu Egwain pudově sáhla na živůtek. Všila si tam malou kapsičku, aby měla kam dát jeden kamenný prsten. Ten prsten byl ter’angrial, svým způsobem velice mocný, i když byl malý, a Elain byla jednou ze tří žen, které věděly, že ho Egwain má. Tou třetí nebyla Moirain.
Byly to zvláštní věci, tyhle ter’angrialy, pozůstatky z věku pověstí, stejně jako angrialy a sa’angrialy, i když se nacházely častěji. Ter’angrial jedinou sílu využíval, místo aby ji zesiloval. Každý byl zjevně vyroben k nějakému konkrétnímu účelu, nic jiného dělat neuměl, ale i když se dodnes některé používaly, nikdo si nebyl jist, zda jejich dnešní využití má něco společného s jejich původním účelem. Hůl přísahy, s níž žena skládala tři přísahy, aby se mohla stát Aes Sedai, byl ter’angrial, který zajišťoval, že tyto přísahy se stanou součástí jejího těla. Poslední zkouška, kterou vykonávala mladší novicka, než byla přijata, se odehrávala v jiném ter’angrialu, jenž vylovil její nejniternější strach a učinil ho zdánlivě skutečným – nebo ji možná přenesl na místo, kde byl skutečný. S ter’angrialem se vám mohly přihodit zvláštní věci. Aes Sedai se mohly při jejich studiu, či při jejich používání, spálit, být zabity či prostě zmizet.
„Já ten rám viděla,“ řekla Elain. „Je v poslední místnosti na konci chodby. Zhasla mi tam lampa a já třikrát upadla, než jsem došla ke dveřím.“ Líčka jí zčervenala lehkými rozpaky. „Bála jsem se tam usměrňovat, i jenom abych znovu zapálila lampu. Většina mi toho připadala jako haraburdí – myslím, že Tairenové prostě sebrali všechno, o čem se někdo byť jen zmínil, že by to mohlo mít nějaké spojení se sílou – ale říkala jsem si, že kdybych usměrňovala, mohla bych náhodou poslat sílu do něčeho, co není jen starý krám, a kdo ví, co by to mohlo udělat.“
„A co kdybys potmě klopýtla a padla do toho pokřiveného dveřního rámu?“ zeptala se trpce Moirain. „Ten žádné usměrňování nepotřebuje, stačí jím jenom projít.“