„A k čemu je?“ vyzvídala Nyneiva.
„Dává odpovědi. Tři odpovědi, všechny pravdivé, na minulost, přítomnost nebo budoucnost.“
Elain nejdřív napadlo, že je to pohádka pro děti, Bili v kopci, a nejen kvůli těm třem odpovědím. Vzápětí ji napadlo něco jiného, a nebyla sama. Promluvila, když Egwain s Nyneivou teprve stačily otevřít ústa. „Moirain, tohle řeší náš problém. Můžeme se zeptat, jestli Joiya nebo Amico mluví pravdu. Můžeme se zeptat, kde jsou Liandrin a ostatní. A na jména černých adžah, co zůstaly ve Věži –“
„Můžeme se zeptat, co je to ta věc, která je pro Randa nebezpečná,“ přidala Egwain a Nyneiva ještě dodala: „Proč jsi nám o tomhle neřekla dřív? Proč jsi nás nechala den za dnem poslouchat ty stejný vyprávěnky, když jste to už všechno mohly dávno vyřešit?“
Aes Sedai sebou trhla a zvedla ruce. „Vy tři se slepě ženete tam, kde by Lan a stovka strážců opatrně postupovala krůček po krůčku. Proč si myslíte, že jsem do něj ještě nevstoupila? Už dávno jsem se mohla zeptat, co musí Rand udělat, aby přežil a zvítězil, jak může porazit Zaprodance a Temného a jak se může naučit ovládat jedinou sílu a zadržet šílenství na dost dlouho, aby stačil udělat, co je třeba.“ Vyčkala, s rukama v bok, dokud její slova nezapadla. Žádná z žen nepromluvila. „Existují jistá pravidla,“ promluvila po chvíli, „a nebezpečí. Nikdo jím nesmí projít víc než jednou. Jenom jednou. Smíte položit své tři otázky, ale musíte položit všechny tři najednou a nesmíte odejít dřív, než si vyslechnete odpovědi. Lehkovážné otázky jsou zřejmě trestány, ale také se zdá, že to, co je pro někoho vážné, může být u jiného lehkomyslné. A co je nejdůležitější, otázky týkající se Stínu mají přímé důsledky.
Kdybyste se zeptaly na černé adžah, mohly byste se vrátit mrtvé nebo jako blábolící šílenci, pokud byste vůbec vyšly. A co se Randa týče... Nejsem si jistá, jestli je možné položit otázku ohledně Draka Znovuzrozeného, aby se to zároveň nějak nedotýkalo Stínu. Chápete? Občas jsou pro opatrnost dobré důvody.“
„A jak to všecko víš?“ chtěla vědět Nyneiva. S rukama v bok se Aes Sedai postavila. „Vznešení páni určitě nikdy nenechali žádnou Aes Sedai studovat něco z jejich sbírky. A podle tý špíny tam dole nic z toho nespatřilo sluneční světlo nejmíň sto let, možná víc.“
„Já myslím, že víc,“ odtušila Moirain nevzrušeně. „Přestali ty věci sbírat před víc než třemi sty lety. Tento ter’angrial získali těsně před tím, než se svým sbíráním skončili. Do té doby byl ve vlastnictví prvních z Mayene, kteří jeho odpovědi používali, aby Mayene udrželi z dosahu Tearu. A Aes Sedai dovolovali ho studovat. Samozřejmě tajně. Mayene se nikdy neodvážilo rozhněvat Tear příliš otevřeně.“
„Jestli byl pro Mayene tak důležitej,“ namítla podezíravě Nyneiva, „tak co dělá tady v Kameni?“
„Protože první dělali ve snaze udržet Mayene nezávislé na Tearu špatná rozhodnutí stejně jako dobrá. Před třemi sty lety hodlali vznešení páni vystavět flotilu, aby mohli sledovat mayenské lodě k jejich nalezištím olejovek. Halvar, tehdejší první, nasadil cenu mayenského oleje do lamp velice vysoko nad cenu tairenského olivového oleje, a aby vznešené pány přesvědčil dál o tom, že Mayene bude vždycky dávat své vlastní zájmy daleko za zájmy Tearu, daroval jim tento ter’angrial. Sám už ho stejně využil, a tak mu k ničemu nebyl. Byl v té době skoro stejně starý jako Berelain teď, a zdálo se, že ho čeká ještě dlouhá vláda, kdy bude potřebovat tairenskou dobrou vůli.“
„Byl to hlupák,“ podotkla Elain. „Máti by takovou chybu nikdy neudělala.“
„Možná ne,“ připustila Moirain. „Ale Andor není maličký státeček utiskovaný mnohem větší a silnější zemí. Halvar byl hlupák, jak se pak ukázalo – vznešení páni ho nechali ještě toho roku zavraždit – ale jeho hloupost mi poskytla tuto příležitost, pokud to bude nutné. Je to sice nebezpečné, ale lepší než nic.“
Nyneiva cosi reptala, zřejmě byla zklamaná, že Aes Sedai neklopýtla sama.
„My jsme ale tam, kde jsme začaly,“ povzdechla si Egwain. „Nevíme, která lže, nebo jestli lžou obě.“
„Tak se jich znovu zeptejte, jestli chcete,“ poradila jí Moirain. „Máte čas, dokud je nenaloží na loď, i když já dost pochybuji, že teď svůj příběh změní. Já bych vám radila soustředit se na Tanchiko. Jestli mluví Joiya pravdu, hlídání Mazrima Taima bude vyžadovat Aes Sedai a strážce, ne jen vás tři. Když jsem poprvé slyšela Joiyin příběh, poslala jsem amyrlin varování po holubovi. Vlastně jsem poslala tři holuby, abych zajistila, že aspoň jeden do Věže dorazí.“
„To je od tebe nesmírně laskavé, žes nás o tom zpravila,“ prohodila chladně Elain. Ta žena pořád dělala všechno sama. To, že ony jenom předstíraly, že jsou hotovými Aes Sedai, nebyl důvod, aby je Moirain nechávala v nevědomosti. Amyrlin přece poslala je, aby chytily černé adžah.
Moirain krátce kývla hlavou, jako by její poděkování brala za vážně míněné. „To nic. Pamatujte, že jste honicí psi, které amyrlin vyslala za černými adžah.“ Když sebou Elain trhla, Moirain se pousmála, prozrazujíc tak, že přesně věděla, nač Elain myslí. „Rozhodnout, kam jít, se musíte samy. To jste mi taky daly jasně najevo,“ dodala suše. „A já věřím, že toto rozhodování bude pro vás snazší než pro mne. A také věřím, že budete spát dobře, i když do rána již mnoho času nezbývá. Přeji vám dobrou noc.“
„Ta ženská...“ rozčilovala se Elain, když se za Aes Sedai zavřely dveře. „Občas bych ji nejradši uškrtila.“ Svezla se na židli u stolu a dost dlouho tam zamračeně seděla s rukama složenýma v klíně.
Nyneiva cestou k úzkému stolku u zdi, kde vedle dvou džbánků stály stříbrné číše a nádobky s kořením, zabručela, což mohlo znamenat souhlas. Jeden džbánek, plný vína, stál v třpytící se misce plné nyní již téměř zcela roztálého ledu, jejž sem dopravovali až z Páteře světa v truhlicích s pilinami. Led v létě na ochlazení pitiva vznešených pánů. Elain si to skoro neuměla představit.
„Něco studenýho k pití, než půjdeme do postele, nám všem udělá jenom dobře,“ prohlásila Nyneiva a jala se připravovat víno, vodu a koření.
Když si k ní Egwain přisedla, Elain zvedla trochu hlavu. „Myslelas to vážně, Egwain? To o Randovi?“ Egwain kývla a Elain si povzdechla. „Pamatuješ, co říkávala Min, na všechny ty její žertíky, jak se o něj podělíme? Občas mne napadá, jestli to viděla a neřekla nám o tom. Myslím, že chtěla říci, že ho obě milujeme, a věděla to. Ale právo na něj jsi měla ty, a já nevěděla, co dělat. Stále ještě nevím. Egwain, on tě miluje.“
„Jenom je nutný ho usměrnit,“ pravila pevně Egwain. „Až se vdám, bude to proto, že chci já, ne proto, že nějaký muž bude předpokládat, že ho budu milovat. Budu na něj milá, Elain, ale než s ním skončím, pochopí, že je volný. Ať chce nebo ne. Moje máma říká, že muži jsou jiní než my. Říká, že my chceme být zamilované, ale jen do toho, do koho samy chceme. Muž potřebuje být zamilovaný, ale bude milovat první ženu, která si uváže na provázek jeho srdce.“
„To je všechno moc pěkné,“ poznamenala napjatým hlasem Elain, „ale Berelain byla v jeho komnatách.“
Egwain si odfrkla. „Ať už chtěla cokoliv, Berelain nedokáže myslet na jednoho muže tak dlouho, aby ho přiměla se do ní zamilovat. Předevčírem házela očima po Rhuarkovi. A pozítří se bude usmívat na někoho jiného. Je jako Elsa Grinwellová. Pamatuješ se na ni? Na tu novicku, co trávila všechen čas na cvičném dvoře, kde pomrkávala na strážce?“