„Ona na něj jenom nemrkala, byla v jeho komnatách, a v takovou hodinu. Měla toho na sobě ještě míň než obvykle, jestli je to ještě možné!“
„Takže jí ho chceš přenechat?“
„Ne!“ Elain to řekla velice důrazně a myslela to tak, ale vzápětí překypovala zoufalstvím. „Ó, Egwain, já nevím, co dělat. Miluji ho. Chci si ho vzít. Světlo! Co by řekla máti? Raději bych strávila noc v Joiyině kobce, než abych poslouchala ponaučení, které by mi máti uštědřila.“ Andorští šlechtici, dokonce i z královských rodin, si brávali obyčejné lidi natolik často, že to vyvolávalo jen občasné poznámky – přinejmenším v Andoru – ale Rand nebyl zrovna obyčejný druh obyčejného muže. Elainina máti byla docela klidně schopná poslat Lini, aby Elain přitáhla domů za ucho.
„Jestli se dá Matovi věřit, tak Morgasa toho moc neřekne,“ podotkla Egwain, aby Elain uklidnila. „Nebo jestli se mu dá věřit aspoň z poloviny. Tenhle urozený pán Gaebril, co za ním nyje tvoje máti, nevypadá na muže, kterého by si vybrala žena se zdravým rozumem.“
„Jsem si jistá, že Mat přeháněl,“ opáčila ponuře Elain. Její máti byla příliš mazaná, aby se nechala zhloupnout nějakým mužem. Pokud urozený pán Gaebril – Elain o něm dokonce ani nikdy neslyšela, dokud Mat nevyslovil jeho jméno – pokud tenhle chlapík snil o tom, že skrze Morgasu přijde k moci, tak se dočká drsného probuzení.
Nyneiva přinesla ke stolu tři číše kořeněného vína. Na lesklých stranách číší se srážel vzduch. Také přinesla zelenozlaté podložky spletené ze slámy, aby je bylo na co postavit a vlhkost neponičila dokonale vyleštěnou stolní desku. „Takže,“ řekla a posadila se na židli, „jste zjistily, že Elain Randa miluje a Egwain nikoliv.“
Obě mladé ženy na ni hleděly s otevřenými ústy, jedna tmavá, druhá světlá, přesto však nyní téměř zrcadlový obraz ohromení a úžasu.
„Mám oči,“ utrousila Nyneiva samolibě. „A uši, když už se neobtěžuješ šeptat.“ Usrkla vína, a když pokračovala, hlas měla chladný. „A co s tím hodláš udělat? Jestli do něj ta žába Berelain zaťala drápky, nebude snadný je vypáčit. Jsi si jistá, že ti to stojí za tu námahu? Víš, co je zač. Víš, co ho čeká, dokonce i když ponecháme stranou proroctví. Šílenství. Smrt. Kolik času mu ještě zbývá? Rok? Dva? Nebo to začne, ještě než skončí tohle léto? Je to muž, co umí usměrňovat.“ Z každého jejího slova odkapával jed. „Nezapomeň, co tě učili. Nezapomeň, co je zač.“
Elain držela hlavu vysoko vztyčenou a Nyneivin upřený pohled bez mrknutí opětovala. „Na tom nezáleží. Možná by mělo, ale nezáleží. Možná jsem hloupá. Je mi to jedno. Nemohu změnit své city na rozkaz, Nyneivo.“
Nyneiva se náhle usmála. „Musela jsem si být jistá,“ pravila vřele. „Ty si musíš být jistá. Není snadný milovat muže, ale milovat tohohle muže bude ještě těžší.“ Jak mluvila dál, její úsměv pohasl. „Pořád ještě musíš odpovědět na mou první otázku. Co s tím hodláš dělat? Berelain sice vypadá jako měkkota – rozhodně dokáže zařídit, aby ji tak viděli muži! – ale já myslím, že je ve skutečnosti pěkně tvrdá. Za to, co chce, bude bojovat. A ona je ten druh, co se pevně drží toho, co sice zrovna sama nechce, jenom proto, že to chce někdo jiný.“
„S chutí bych ji nacpala do sudu,“ přisadila si Egwain svírajíc číši, jako by to bylo hrdlo první z Mayene, „a poslala ji šupem lodí zpátky do Mayene. V podpalubí.“
Nyneiva zavrtěla hlavou, až jí cop zavlál. „To je všechno moc hezký, ale zkus poradit něco, co pomůže. Jestli tě nic nenapadá, tak drž zobák a nech ji, ať se rozhodne, co musí udělat.“ Egwain se na ni zlobně podívala a Nyneiva dodala: „S Randem to teď musí vyřídit Elain, ne ty. Pamatuj, žes sama ustoupila stranou.“
Při té poznámce by se byla Elain měla usmát, ale ona to neudělala. „To všechno mělo být jinak.“ Povzdechla si. „Myslela jsem, že potkám nějakého muže, za pár měsíců za rok ho dobře poznám a pomalu si uvědomím, že ho miluji. Vždycky jsem si myslela, že to bude takhle. Randa skoro neznám. Za celý rok jsem s ním mluvila jen několikrát. Ale věděla jsem, že ho miluji, už pět minut poté, co jsem ho poprvé zahlédla.“ To tedy bylo hloupé. Jenže to byla pravda, a Elain nezáleželo na tom, jestli to je hloupé. I své matce by do očí řekla totéž, i Lini. No, Lini možná ne. Lini měla velice drastické způsoby, jak napravovat hlouposti, a zřejmě si stále myslela, že Elain není víc než deset. „Jak to tak ale vypadá, nemám ani právo se na něj zlobit. Nebo na Berelain.“ Ale zlobila se. Ráda bych mu vlepila políček, až by mu zazvonilo v uších. Aspoň rok! A ji bych ráda vypráskala proutkem až na loď, co ji odveze zpátky do Mayene! Jenomže na to neměla právo, což celou záležitost ještě zhoršovalo. Do hlasu se jí navíc vkradl žalostný tón, což ji jen ještě víc rozzuřilo. „Co mohu dělat? On se na mě ani nikdy nepodíval dvakrát.“
„Ve Dvouříčí,“ začala Egwain pomalu, „když žena chce, aby muž poznal, že o něj má zájem, dá mu o Bel Tinu nebo o Letnicích do vlasů květiny. Nebo mu kdykoliv může vyšít slavnostní košili. Nebo zdůraznit, že o tanec žádá jenom jeho a nikoho jinýho.“ Elain se na ni nevěřícně podívala a Egwain spěšně dodala: „Já nenavrhuju, abys mu vyšívala košili, ale prostě existují způsoby, jak mu naznačit, co cítíš.“
„Mayeňané věří na to říci rovnou, co cítíš.“ Elain mluvila naštětěně. „Možná je to ten nejlepší způsob. Prostě mu to říci. Aspoň pak bude vědět, co k němu cítím. Aspoň pak budu mít právo na –“
Sebrala kořeněné víno a při pití zvrátila hlavu dozadu. Prostě se vyslovit? Jako nějaká mayenská coura! Položila prázdnou číši zpět na podložku, zhluboka se nadechla a zabručela. „Co řekne máti na tohle?“
„A co je ještě mnohem důležitější,“ připomněla laskavě Nyneiva, „co uděláš, až budeme muset odejít. Ať do Tanchika nebo do Věže nebo někam jinam, stejně budeme muset jít. Co budeš dělat, až mu prostě řekneš, že ho miluješ a že ho musíš nechat tady? A co jestli tě požádá, abys zůstala s ním? Jestli vůbec budeš chtít zůstat s ním?“
„Půjdu.“ Elain s odpovědí v nejmenším nezaváhala, jen mluvila trošičku drsně. Nyneiva se vůbec neměla ptát. „Jestli už já musím přijmout, že je Drak Znovuzrozený, tak on musí přijmout, že já jsem to, co jsem, a že mám povinnosti. Chci být Aes Sedai, Nyneivo. Není to jen nějaká lehkovážná zábava. Ani práce, kterou my tři musíme vykonat. Opravdu si myslíš, že bych tě s Egwain opustila?“
Egwain si pospíšila s ujištěním, že ji něco takového nikdy ani nenapadlo. Nyneiva řekla totéž, ale dost pomalu, aby bylo jasné, že lže.
Elain se chvíli dívala z jedné na druhou. „Spíš jsem se bála, že mi vyhubujete, že se chovám hloupě, když se tu tak užírám, a přitom si musíme dělat starosti hlavně s černými adžah.“
Lehký záblesk v Egwaininých očích prozradil, že ji to taky napadlo, ale Nyneiva pravila: „Rand není jediný, kdo by mohl do roka zemřít, nebo do měsíce. My také. Jestli tu budeš jen tak sedět a doufat, nejspíš to na týhle straně hrobu nedostaneš.“
Byla to mrazivá připomínka, ale Elain kývla. Nechovala se hloupě. Jen kdyby šla ta záležitost s černými adžah vyřídit stejně snadno. Přitiskla si prázdnou číši na čelo, aby se ochladila. Co budou dělat?
7