Když šel pryč, kráčeje s půvabem, který se téměř podobal nebezpečnému půvabu strážců, Min se přistihla, že si uhlazuje šaty přes boky, a okamžitě toho nechala. Světlo spal všechny muže!
Sahra vydechla, jako by zadržovala dech. – „On opravdu moc dobře vypadá, že?“ poznamenala zasněně. – „Samozřejmě ne tak dobře jako urozený pán Galad. A ty ho opravdu znáš.“ Napůl to byla otázka, ale jen napůl.
Min si také povzdechla. Ta holka bude mluvit se svými přítelkyněmi v obydlí novicek. Syn královny byl přirozeným námětem hovoru, zvláště když byl hezký a nosil se jako hrdina z příběhů vyprávěných kejklíři. A cizí žena jen dodala koření k zajímavějším úvahám. Nedalo se s tím však nic dělat. Na každý pád už teď nemohla napáchat škodu.
„Amyrlinin stolec se musí divit, proč jsme ještě nepřišly,“ řekla.
Sahra se s trhnutím vzpamatovala. Popadla Min za rukáv a skočila otevřít dveře, táhnouc Min za sebou. Ve chvilce byly uvnitř. Novicka udělala neohrabané pukrle a vyhrkla: „Přivedla jsem ji, Leano Sedai. Paní Elmindredu. Amyrlinin stolec ji chce vidět.“
Vysoká žena s měděnou barvou pleti v předsíni měla na dlaň širokou štólu kronikářky, modrou, aby bylo vidět, že pochází z modrého adžah. S rukama v bok vyčkala, než dívka domluví, a potom ji propustila se strohým: „Že ti to ale trvalo, dítě. Tak zpátky ke svým úkolům.“ Sahra předvedla další poklonu a odběhla stejně rychle, jako vstoupila.
Min stála s očima upřenýma na podlahu a kapuci staženou do očí. To, že si nedala pozor na jazyk před Sahrou, bylo již tak dost špatné – i když ta novicka aspoň neznala její jméno – ale Leana ji znala lépe než kdokoliv ve Věži kromě amyrlin samotné. Min si byla jistá, že to již nemůže znamenat žádný rozdíl, ale po tom, co se stalo v chodbě, se hodlala držet Moiraininých příkazů, dokud nebude s amyrlin sama.
Tentokrát jí její opatrnost nebyla k ničemu. Leana udělala dva kroky a shrnula jí kapuci z hlavy. Pak zavrčela, jako by ji někdo uhodil do břicha. Min zvedla hlavu a vzdorovitě se na ni podívala. Snažila se předstírat, že se kolem ní nepokoušela proklouznout nepoznána. Kronikářčin obličej lemovaly rovné tmavé vlasy, jen o málo delší než měla Min. Výraz Aes Sedai byl směsí překvapení a podráždění, že se nechala překvapit.
„Takže ty jsi Elmindreda, co?“ pravila Leana rázně. Vždycky mluvila rázně. „Musím říct, že v šatech na to jméno vypadáš spíš než ve svém obvyklém... oblečení.“
„Jenom Min, prosím, Leano Sedai.“ Min se podařilo udržet bezvýraznou tvář, ale dalo jí hodně práce, aby se zlostně nemračila. Kronikářka měla v hlase příliš mnoho pobavení. Když už ji matka musela pojmenovat po někom z příběhů, proč to musela být zrovna žena, která zřejmě trávila většinu času vzdycháním kvůli mužům, když je zrovna neinspirovala ke skládání písní na její oči či úsměv?
„No dobře, Min. Neptám se, kde jsi byla, ani proč se vracíš v šatech a očividně se chceš na něco zeptat amyrlin. Aspoň zatím ne.“ Z jejího výrazu však bylo jasné, že to hodlá udělat později a dostat odpovědi. „Předpokládám, že matka ví, kdo je Elmindreda, viď? Ovšem. Měla jsem to poznat, když mi řekla, abych pro tebe hned poslala. Světlo samo ví, proč se s tebou vůbec baví.“ Ustaraně se zamračila. „Co se děje, děvče? Není ti dobře?“
Min se zase zatvářila vyrovnaně. „Ne. Ne, jsem v pořádku.“ Na chvíli se kronikářka dívala skrze průhlednou masku vlastního obličeje, ječící masku. „Smím teď jít dál, Leano Sedai?“
Leana si ji ještě chvíli prohlížela, pak však trhla hlavou k pracovně. „Tak běž.“ Minina rychlost, s níž uposlechla, by uspokojila i tu nejtvrdší učitelku.
Pracovna amyrlinina stolce patřila za dlouhá staletí mnoha vznešeným a mocným ženám. Pokoj byl plný připomínek na jejich úřadování, od vysokého krbu celého obloženého zlatým mramorem z Kandoru, nyní vyhaslého, k deštění ze světlého a zvláštně pruhovaného dřeva, tvrdého jako železo, a přesto s vyřezávanými úžasnými šelmami a nádherně opeřenými ptáky. Ty desky sem byly přivezeny ze záhadné země ležící za Aielskou pustinou dobře před tisícem let, a ohniště bylo víc než dvakrát tak staré. Leštěná krevel na podlaze pocházela z pohoří Oparů. Vysoké oblouky oken vedly na balkon. Měňavý kámen na obložení oken zářil jako perly a byl vyloven z pozůstatků města potopeného do Bouřlivého moře během Rozbití světa. Od té doby nikdo neviděl podobný.
Současná zastánkyně úřadu, Siuan Sanche, se ale narodila v rodině rybáře v Tearu, a nábytek, který si vybrala, byl prostý, i když dobře vyrobený a naleštěný do vysokého lesku. Amyrlin sama seděla na pevné židli za velkým stolem, dost obyčejným, aby zapadl i na statku. Jediná další židle v místnosti, stejně prostá a obvykle odsunutá stranou, nyní stála před stolem na malém tairenském koberečku modré, hnědé a zlaté barvy. Na vysokých čtecích pultech, rozestavených po místnosti, leželo otevřených asi půl tuctu knih. To bylo vše. Nad krbem visel obrázek. Maličké rybářské čluny, stejné, jako měl amyrlinin otec, mezi rákosím v Dračích Prstech.
Na první pohled, i přes hladké líce Aes Sedai, vypadala Siuan Sanche stejně prostě jako její nábytek. Byla také pevně stavěná a spíš hezká než krásná, a jediná výrazná věc na jejích šatech byla široká štóla úřadu amyrlinina stolce, s pruhy v barvách každého ze sedmi adžah. Její věk se nedal určit, jako u každé Aes Sedai. V tmavých vlasech neměla jediný šedivý. Ale pronikavé modré oči nepřipouštěly žádné hlouposti a pevná brada prozrazovala odhodlání nejmladší ženy, jaká kdy byla na amyrlinin stolec zvolena. Přes deset let byla Siuan Sanche schopna povolat si vladaře a mocné, a oni poslušně přicházeli, i když Bílou věž nenáviděli a Aes Sedai se báli.
Když amyrlin obcházela stůl, Min položila raneček na zem a začala neohrabané pukrle, přičemž podrážděně a velice tiše nadávala, že to musí dělat. Ne že by chtěla být neuctivá – to by nikoho tváří v tvář ženě jako Siuan Sanche ani ve snu nenapadlo – ale poklona, kterou by předvedla obvykle, by v šatech vypadala hloupě, a ona měla jen velice matnou představu, jak správně pukrle udělat.
V půli cesty dolů, když už měla suknice roztažené, ztuhla jako přikrčená ropucha. Siuan Sanche tam stála vznešená jako královna a na okamžik také ležela na podlaze, nahá. Kromě toho, že na sobě neměla ani nitku, bylo na tom obraze cosi podivného, ale zmizel dřív, než Min poznala co. Bylo to jedno z nejsilnějších vidění, jaké kdy měla, a ona neměla tušení, co to znamenalo.
„Zase vidíš věci, viď?“ promluvila amyrlin. „No, já tu tvoji schopnost mohu využít. Mohla jsem ji využívat celé ty měsíce, co jsi byla pryč. Ale nemluvme o tom. Co se stalo, stalo se. Kolo tká, jak si kolo přeje.“ Stísněně se usmála. „Ale jestli to uděláš znovu, dostanu tvoji kůži na rukavičky. Vstaň, děvče. Leana mi vnutí dost obřadnosti za měsíc, aby to rozumné ženě vydrželo aspoň na rok. Nemám na to čas. Ne v poslední době. A teď, cos právě viděla?“
Min se pomalu narovnala. Byla to úleva, ocitnout se pohromadě s někým, kdo věděl o jejím nadání, i když to byla sama amyrlin. Před amyrlin nemusela skrývat, co spatřila. Naopak. „Bylas... Nemělas na sobě šaty. Já... nevím, co to znamená, matko.“