Elaida se náhle zastavila a zahleděla se někam do prázdna. Mohlo to být tak, že Rand al’Thor dokáže usměrňovat? Nebo některý z ostatních? Nejspíš to bude al’Thor. Ne. To jistě ne. Dokonce ani Siuan by se nezapletla s někým takovým. To nemohla. „Kdo ví, co ta ženská provede?“ zamumlala Elaida. „Ona se na amyrlinin stolec nikdy nehodila.“
„Mluvíš sama se sebou, Elaido? Věděla jsem, že vy červené nemáte přátele mimo své vlastní adžah, ale aspoň v něm musíš mít někoho, s kým by sis mohla promluvit.“
Elaida se obrátila a zamračila se na Alviarin. Aes Sedai s labutí šíjí na ni hleděla s nesnesitelným chladem, který byl charakteristickým znakem bílých adžah. Mezi červenými a bílými sestrami rozhodně nepanovala láska. Po tisíc let stály ve sněmovně na opačných stranách. Bílé držely s modrými, a Siuan byla modrá. Ale bílé se pyšnily věcnou logikou.
„Pojď se mnou,“ vyzvala ji Elaida. – Alviarin zaváhala, než se k ní připojila.
Nejdřív bílá sestra zvedla opovržlivě obočí nad tím, co Elaida musela povědět ohledně Siuan, ale než červená adžah skončila, zaujatě se mračila. „Nemáš důkaz o ničem... nesprávném,“ podotkla, když Elaida konečně domluvila.
„Zatím ne,“ pravila Elaida pevně. Když Alviarin kývla, dovolila si Elaida napjatý úsměv. Byl to začátek. Ať tak nebo tak, Siuan bude zastavena dřív, než úplně zničí Věž.
Ukryt v hájku vysokých kalin na severním břehu řeky Taren, si Dain Bornhald odhodil bílý plášť s jasným zlatým slunečním kotoučem na prsou a zvedl k oku trubičku dalekohledu z tvrdé kůže. Kolem hlavy mu bzučel oblak maličkých kousalek, ale on si jich nevšímal. Ve vesnici Tarenský Přívoz naproti přes řeku stály na vysokých pilotech pro případ jarních záplav vysoké kamenné domy. Vesničané se vykláněli z oken či čekali na stupních a hleděli na třicet jezdců sedících na koních v bílých pláštích a naleštěné plátové i kroužkové zbroji. S jezdci se setkala delegace mužů a žen z vesnice. Podle toho, co Bornhald viděl, spíš naslouchali Jaretu Byarovi, což bylo mnohem lepší.
Bornhald skoro slyšel hlas svého otce. Nechej je, ať si myslí, že mají naději, a nějaký hlupák to zkusí. Pak je třeba zabíjet, a jiný hlupák se ho pokusí pomstít, takže dojde k dalšímu zabíjení. Hned od začátku zasaď do jejich srdcí strach ze Světla, ať si myslí, že nikdo nebude zraněn, pokud udělají, co se jim řekne, a nebudeš mít žádné potíže.
Při vzpomínce na otce, nyní mrtvého, zaťal zuby. S tím taky něco udělá, a brzy. Byl si jist, že pouze Byar ví, proč tak ochotně skočil po tomto velení, a Byar bude držet jazyk za zuby. Byar byl oddán Dainovu otci jako pes a všechnu svou věrnost přenesl i na Daina. Když mu Eamon Valda svěřil toto velení, Bornhald ani na okamžik neváhal jmenovat Byara svým pobočníkem.
Byar otočil koně a vrátil se zpátky k přívozu. Převozníci okamžitě vyrazili a začali tahat bárku na těžkých lanech natažených přes rychle plynoucí proud. Byar se podíval na muže u lan. Ti si ho nervózně prohlíželi, jak přecházeli po bárce a pak klusali zpátky, aby mohli znovu vzít lano. Všechno vypadalo v pořádku.
„Urozený pane Bornhalde?“
Bornhald sklonil dalekohled a obrátil hlavu. Muž s tvrdou tváří, jenž se objevil u jeho ramene, stál zpříma a zpod kónické přílby hleděl přímo před sebe. Dokonce i po namáhavé cestě z Tar Valonu – a Bornhald je hnal celou dobu – mu zbroj zářila stejně jasně jako sněhobílý plášť se zlatým slunečním kotoučem.
„Ano, dítě Ivone?“
„Setník Farran mě poslal, můj pane. To ti Cikáni. Ordeith mluvil se třemi z nich, můj pane, a teď nelze ani jednoho z těch tří najít.“
„Krev a popel!“ Bornhald se otočil na patě a s Ivonem za zády vstoupil do hájku.
Mimo dohled z řeky se mezi kalinami a borovicemi krčili jezdci v bílých pláštích, držíce s nedbalou samozřejmostí kopí či majíce luky položené přes sedlové hrušky. Koně netrpělivě podupávali a oháněli se po mouchách. Jezdci čekali bez hnutí. Tohle nebude jejich první přechod přes řeku na neznámé území, a tentokrát tu nebude nikdo, kdo by je zastavil.
Na velké mýtině za muži na koních stála karavana Tuatha’anů, Kočovného lidu. Cikánů. Skoro stovka vozů s koňskými spřeženími, jako malé hranaté domky na kolech, omalované směsí barev, z níž až bolely oči, rudá a zelená a žlutá a všechny představitelné odstíny modři se mísily tak, jak se to mohlo líbit jen Cikánům. Lidé sami měli šaty, vedle nichž jejich vozy vypadaly nevýrazně. Teď seděli ve velkém hloučku na zemi a se zvláštně klidnou nejistotou si prohlíželi jezdce. Tichý pláč děcka jeho matka rychle utišila. Opodál byla hromada mrtvých mastifů, kolem níž již bzučely masařky. Cikáni by sami na svou obranu nezvedli ruku a psy měli spíš kvůli podívané, ale Bornhald nehodlal zbytečně riskovat.
Šest mužů podle něj na dohled nad Cikány bohatě stačilo. Ti dokonce i přes strnulé výrazy vypadali rozpačitě. Na sedmého muže sedícího na koni u vozů, kostnatého mužíka s velkým nosem v tmavošedém kabátci, který jako by mu byl i přes dokonalý střih příliš velký, se nikdo ani nepodíval. Farran, vousatá hromada svalů, přes svou výšku i šířku nesmírně rychlý, stál a na všech sedm se zlostně mračil. Setník si v pozdravu přitiskl ruku v kovové rukavici na prsa, ale mluvení nechal na Bornhaldovi.
„Na slovíčko, pane Ordeithe,“ řekl Bornhald tiše. Kostnatý mužík naklonil hlavu a dlouho se na Bornhalda jen díval, než konečně sesedl. Farran zavrčel, ale Bornhald mluvil i nadále tiše. „Tři Cikáni nejsou k nalezení, pane Ordeithe. Neuvedl jsi snad do praxe ten svůj návrh, že ne?“ První slova, která Ordeithovi při spatření Cikánů splynula ze rtů, zněla: „Zabijte je. Nejsou k ničemu.“ Bornhald už zabil hodně lidí, ale nikdy s takovou lhostejností, s jakou mluvil ten mužík.
Ordeith si prstem zamnul dlouhý nos. „A proč bych je měl zabíjet? Zvlášť když jsi mě sjel už jenom za to, že jsem to navrhl?“ Dneska byl jeho lugardský přízvuk zvlášť patrný. Občas jím mluvil a občas ne, zřejmě aniž si toho byl sám vědom. Další věc, která Bornhaldovi na tom člověku vadila.
„Takže jsi jim dovolil utéci, ano?“
„No, co se toho týče, vzal jsem jich pár stranou, kde jsem mohl zjišťovat, co vědí. Nerušeně, chápeš.“
„A co věděli? Co pod Světlem můžou Cikáni vědět, aby nám to k něčemu bylo?“
„To se nedá říct, dokud se nezeptáš, ne?“ utrousil Ordeith. „Žádnýmu z nich jsem moc neublížil, a řekl jsem jim, ať se k vozům vrátí sami. Kdo by si pomyslel, že budou mít dost kuráže, aby utekli, když se tu kolem potlouká tolik tvých chlapů?“
Bornhald si uvědomil, že skřípe zuby. Dostal rozkaz jet co nejrychleji, aby se mohl setkat s tímto podivným chlapíkem, který pro něj bude mít další rozkazy. Bornhaldovi se to nelíbilo, i když oba rozkazy měly pečeť i podpis Pedrona Nialla, velícího kapitána dětí Světla.
Příliš toho zůstalo nevyřčeno, včetně Ordeithova přesného zařazení. Malý mužík měl Bornhaldovi radit a Bornhald měl s Ordeithem spolupracovat. Nebylo jasné, je-li Ordeith pod jeho velením, a Bornhaldovi se nelíbil náznak, že by se měl řídit jeho radami. Dokonce i důvod k vyslání tolika dětí do této zapadlé krajiny mu nebyl jasný. Vykořenit temné druhy, samozřejmě, a šířit Světlo. To bylo bez řečí. Ale skoro polovina legie byla bez povolení na území Andoru – řád hodně riskoval, jestli se o tom něco donese královně do Caemlynu. Bylo toho moc, aby to vyrovnalo těch pár odpovědí, které Bornhald dostal.
Všechno se vracelo zpátky k Ordeithovi. Bornhald nechápal, jak může velící kapitán tomu muži věřit. Pořád se zlomyslně šklebil a díky jeho záchvatům špatné nálady a povýšeným pohledům si Bornhald nebyl nikdy jist, s jakým člověkem vlastně mluví. Nemluvě o tom, jak se jeho přízvuk občas změnil uprostřed věty. Padesát dětí, které Ordeitha provázely, byly tou nejmrzutější a nejzamračenější skupinou, jakou kdy Bornhald viděl. Byl přesvědčen, že si je Ordeith vybral osobně, že se jich tolik pořád tváří kysele, a to něco prozrazovalo o člověku, jenž si takové lidi sám vybere. Dokonce i jeho jméno, Ordeith, znamenalo ve staré řeči „pelyněk". Přesto měl Bornhald vlastní důvody, proč chtěl být tam, kde byl. Bude s tím mužem spolupracovat, protože musí. Ale jen tolik, kolik bude muset.