„Nevšiml,“ odpověděl.
V kabině modulu bylo jen několik cestujících. Prožili okamžik několikanásobného přetížení, když pomocné raketové motory vytáhly rozkývaný modul z haly stanice, ale pak už se kabina začala klidně spouštět po Troleji dolů.
„Tentokrát s sebou budu mít alespoň domorodého průvodce,“ řekla Kin a usmála se, aby ukázala, že to byl žert. Jenže jak se zdálo, tenhle kung o smyslu pro humor něco věděl. Úředně uznaný člověk?
„Myslel jsem si, že byste mi v tom mohla naopak nějak pomoct vy,“ řekl Marco a ze svého cestovního vaku vytáhl malý váček. „V životě jsem tam dole nebyl. Občas jsem sem přivedl dopravní lodě, ale ty končily nahoře.“
„Tím chcete říct, že jste byl tak blízko a nikdy jste se nebyl podívat na svět svého lidu?“
„Čí svět? Já se narodil na Zemi.“
Z kapsy vytáhl dýmku v barvě slonové kosti, nacpal si ji z váčku a zapálil ji věčnou zápalkou — permohníkem. Kin nakrčila nos.
„Co je to, ksakru?“
„Tabák,“ odpověděl Marco. „Cutty Peerless VI. Posílá mi ho jeden člověk z Londýna. Z Londýna v Anglii, aby bylo jasno.“
„A chutná vám to?“ Ozvalo se tiché zabzučení, které signalizovalo, že se v kabině zapnuly vzduchové filtry. Marco vytáhl dýmku z úst a podíval se směrem k nim.
„Abych se vám opravdu přiznal, tak ne,“ odpověděl, „ale je to historicky uspokojující. Mohu vám položit jednu otázku?“
„Jen se neupejpejte.“
„Máte nějaké zvláštní nápady, co se kungů týče? Po sexuální stránce, myslím.“
Kin se podívala do těch obrovských šedých očí, přeletěla pohledem skvrnitou kůži a prudká odpověď jí odumřela v hrdle. I ona tu a tam zaslechla nějaké pověsti. Z hubené Marcovy postavy vyzařovala sebejistota a odvaha silnějšího pohlaví. Kungští samečci kolem sebe šířili až neuvěřitelně mužskou atmosféru. A také priapickou. Kungská pohlaví byla jednoznačně a výrazně oddělena, samičky a samečci, žádná ta nesmyslná škála odstínů, jakou najdeme mezi absolutní psychikou samečka a absolutní psychikou samičky u lidí.
„Nikdy. Ani za dalších tisíc let,“ odpověděla přímo. „Můžete si o mně třeba myslet, že jsem staromódní.“
„Díky bohům,“ řekl kung spokojeně. „Doufám, že jsem vás neurazil?“
„Nic, co by se nevstřebalo. Proč jste se na to… jaksi… ptal?“
„Oh, mohl bych vám vyprávět historky, kterým byste odmítla věřit, Kin Aradová. Mohl bych vám vyprávět o mladých lidských ženách s dokonalým účesem v podobě Frefrr-hřebenu, oblečených do něčeho, co považovaly za poslední kungskou módu, a s uměle vypěstovanou zálibou v tlengové hudbě. Když jsem jednou hrál na piano v nočním klubu na Krespu — bylo to v době, kdy jsem byl právě bez zaměstnání — musel jsem si v noci zamykat okno. Jednou mi dvě mladé —“ zarazil se a poněkud změnil směr hovoru. „Samozřejmě, je mi jasné, že vy jste žena znalá světa. Jenže jednou jsem musel udeřit ženu velvyslance Nové Země židlí.“
Havran ve své průhledné kleci několikrát poskočil. Kin ho chvilku pozorovala.
„Co budeme dělat, jestli se s námi Žarlo opravdu spojí?“ zeptala se.
Marco vytáhl dýmku z úst. „Co? Chci ten plochý svět navštívit. Co jiného?“
Když modul v oblacích páry z brzdících polštářů dorazil na dolní stanici, byl právě příliv. Kungové vyřešili problém nevyzpytatelných přílivů tak, že konečnou stanici a přilehlé budovy postavili na obrovském voru, který se po Troleji posouval nahoru a dolů podle toho, jak se po povrchu planety přesouvaly vody oceánů.
Kin vyhlédla do hustého šedivého deště. Kolem staničního voru se houpaly na kotvách další budovy pletené z proutí. I takhle časně byl na vodě celkem rušný provoz a Kin zahlédla několik kungů, veslujících na svých malých proutěných člunech vymazaných jílem. Hnali se rozkývanou vodní ulicí, jako by se tam pořádal závod Glumů.
Dovnitř večvachtal Marco a za sebou táhl malého, k smrti vyděšeného kunga. „Tohle nic mi tvrdí, že ho někdo najal, aby nás tady vyzvedl. To není pravě dramatické, co?“
Člunař, postrkovaný Marcem, je vedl po molu kolem směsice loděk a člunů všech možných typů, tvarů a velikostí, až ke kombinovanému cestovnímu prostředku postavenému pro lidské turisty. Jeho čtyři balonové pneumatiky teď byly podhuštěné a sloužily jako plováky. Kin se zasunula na zadní sedadlo. Déšť byl teplý a už se stejně cítila na kůži promočená. Zdálo se, že kungská voda v sobě má něco nezvykle pronikavého.
Marco postrčil člunaře na přední sedadlo spolujezdce a sám se usadil na místo řidiče. Uvazovací lano se napjalo, zadrnčelo, ale pak prasklo a plavidlo vyrazilo v záplavě vodní tříště kupředu.
Marco řídil se třema rukama ledabyle přehozenýma přes opěradla.
Čtyři ruce. Čtyřrucí kungové byli vzácní. V těch ošklivých, zlých časech před Revolucí používali kungové z nejvyšších kast mitogenetické techniky, s jejichž pomocí ovlivňovali vývoj embrya. Čtyřrucí — to byli válečníci. Kin se rozhodla zkusit to oklikou.
„Jak je možné,“ začala opatrně, „že máte košile vyrobené speciálně pro vás?“
Ani se neohlédl. „To je rodinná tradice,“ odpověděl jí. „U nás v rodině se vždycky počítalo s tím, že jeden sameček se dá na vojenskou kariéru, takže mou matku operovali, jenže — vzpomínáte si na přetržení Troleje v padesátém osmém?“
„Samozřejmě. Země byla celý měsíc odříznutá od vesmíru. Nějaký šílenec odpálil současně bomby na horním i dolním konci.“
„Správně. Mí rodiče tenkrát byli v personálu velvyslanectví na Novém Stavangeru. Než Trolej znovu uvedli do chodu, matka porodila.“ Kungové věřili, že když se dítě narodí, vstoupí do jeho otevřeného vědomí nejbližší duše, která je právě bez těla…
„Abych vám řekl všechno, můj otec se tenkrát nezabil jen proto, že mu v tom zabránil shandský kulturní atašé, se kterým právě obědval,“ pokračoval Marco vyrovnaně. „Otec si myslel, že by se ke mně dostal jako první, chápete? Jenže se mu to nepodařilo. Takže mi dali vystavit lidské doklady, našli mi domov u jedněch starších manželů v Novém Mexiku a odletěli ze Země. Konec příběhu. Jak je možné, že jste holohlavá?“
Kinina ruka vyletěla k paruce, kterou měla na hlavě.
„Hm. To je věkem. Vlasy to nedokážou přežít.“
Marco pozorně sledoval obzor. „Aha,“ přikývl. „Jen tak mě to napadlo. Vždycky jsem si myslel, že za takové věci by se člověk neměl stydět, co?“
Plavidlo projíždělo mezi napůl zaplavenými keři a flotilami vesnic. Nakonec zpomalilo a zastavilo docela, když vjelo do husté spleti vodního rostlinstva, které mu znemožnilo další cestu. Marco zaklel a stiskl několik tlačítek na ovládacím panelu.
„Už zas ten mizerný odliv,“ bručel. S trupem zvednutým metr nad úroveň polotuhého podkladu se plavidlo vydalo na další cestu. Několik pomalejších ryb, kterým zmizela voda pod břichy, se zoufale snažilo domrskat k okraji zelené plochy a vrátit se do svého přirozeného živlu. Na Kungu se dožívali vyššího věku jen obojživelníci.
Nakonec vegetace a stoupání terénu naznačily, že se ocitli v místech, které zalévala voda sotva jednu z každých dvaceti hodin. Člunař ukázal na stezku, která se klikatě zvedala k travnaté planině, kam už voda nevystupovala nikdy. Kdyby byl Kung svět lidského typu, tenhle prostor by byl dokonale obdělán a využit do poslední pídě. Kungové se mu však vyhýbali jako poušti.