Plavidlo, které se teď pohybovalo na dohuštěných balonových pneumatikách, se přehouplo přes hřeben.
Před cestovateli se objevilo kulaté údolí. Jeho dno pokrývalo nezbytné jezero a uprostřed něj se pohupovala kosmická loď.
„To je Neutrino, vyrobené u General Motors. Má fúzní motor s prstencovým okrajem, stavěný na starty a přistání přímo na povrchu planet, vřetenistické unibrzdy, čtyřiatřicet kajut a spoustu věciček ke zpříjemnění života,“ prohlásil Marco a zapálil si dýmku. „Vnitřní systémy — to je chuťovka! Kdysi jsem s něčím takovým letěl. Staví je tak, aby vyhověly i požadavkům, které jednoho vůbec nenapadnou.“
Loď vypadala jako tlustý lívanec.
„Má nějakou výzbroj?“ zeptala se Kin mdlým hlasem.
„Žarrló!“ zakrákal spokojeně havran.
„No, nechtěl bych být na opačné straně fúzního plamene.“
Kungský člunař zíral s hrůzou na Marcovu dýmku. „Kromě toho je na palubě zbrojnice — vyberte si hrůzu dle vlastní libosti.“
Když vystoupili na plošinu u otevřeného vchodu lodi, nastartoval člunař své plavidlo a vyrazil zpátky přes jezero tak rychle, že plavidlo při otáčení málem převrhl.
„Vypadá to, že odsud vede jediná cesta — vzhůru,“ řekla Kin. „Zajímalo by mě, co našeho člunaře tak vyděsilo.“
„Já,“ odpověděl jí s pýchou v hlase Marco a neslyšně vykročil k ústí vstupní chodby. Vzápětí zasyčel a přikrčil se do bojové pozice.
Z hlubin lodi se vynořil obludný stín. Zasuté vzpomínky vycházející z dědičných rasových instinktů ječely na Kin, aby se co nejrychleji rozběhla a vyšplhala na ten nejvyšší strom, který najde. Ta… věc, která se k nim blížila, musela mít jediný cíl. Zatnout své hrůzu nahánějící drápy do měkkých tkání a ještě děsivější tesáky smočit v tělních tekutinách bez ohledu na jejich barvu a teplotu. Jenže dědičné rasové instinkty se oproti době poněkud opožďovaly. Kin se společensky usmála.
Kdyby se mixka ve vysoké chodbě narovnala, zbývalo by od hrotů jejích drobných uší ke stropu ještě několik centimetrů, což znamenalo, že je téměř tři metry vysoká. Pohybovala se však v typickém nahrbení, s pokrčenými koleny a ohnutými zády. Byl to postoj, jaký zaujímali všichni mixové v prostorách patřících menším rasám, jakoby v hrůze, že někoho omylem sežerou.
Byla stejně široká jako vysoká, což byl další z typických znaků většiny mixů, stejně jako mohutné ruce s tvrdými mozoly na hřbetech prstů. Paže měly dva klouby a mohly v případě potřeby sloužit jako přední pár nohou. Tvář připomínala inteligentního medvěda, ale byl to medvěd s očima o parametrech mnohonásobně zvětšujícího teleskopu, kopulovitě vypouklou mozkovnou a několika mroži mezi zakladateli vývojové linie. Jako každý z jejího rodu měla i tahle mixka dva mohutné kly, které její předci původně užívali k seškrabávání lastur a mušlí na dnech ledově chladných oceánů. Teď pro ni měly asi stejný význam jako slepé střevo a proto je nosila podle módy ozdobené značkami, udávajícími původ a postavení. Její čenich…
„Měvi jfte pfíjemnou feftu?“ zašišlala přátelsky na uvítanou.
Na některých vyřezávaných znacích, zdobících její kly, bylo něco velmi povědomého. Kin si zastrčila prsty do koutků úst, aby docílila kelného efektu, a vyzkoušela svou mixštinu.“Já patřím k těm, co jsou Téměř-okoralí-a-vyschlí a tenhle kung je Malá-skvrna-putující-daleko,“ vyplivla. „Zdravím tě ve vší tučnosti, ó mixko, pocházející z Nižší vypukliny Deltové mořeny. Pokud je tvůj původ jiný, musím se strašlivě mýlit.“
„Blahopřeji ti k ovládnutí Řeči,“ odpověděla jí mixka uctivě. „Mé jméno má padesát šest slabik, ale můžete mi říkat Stříbřena. Míříte také na plochý svět? Je ten kung nebezpečný? Vypadá nejistě.“
„Myslím, že to bude tím, že nerozumí mixsky. Na druhé straně, víš sama dobře, že všichni kungové vypadají nejistě. Má to pravděpodobně něco společného s těmi bleskovými přílivy. Tenhle je mimochodem člověk, takže o jeho kungství mluv opatrně.“
„O čem to tak dlouho mluvíte?“ zeptal se Marco podezřívavě.
Než je Stříbřena dovedla do pozorovací kabiny lodi, dospěli k určitému kompromisu. Kin a Marco na ni mluvili v unimluvu, kterému mixka rozuměla, ale kterým nedokázala kvůli svým klům mluvit, Stříbřena mluvila mixštinou a Kin její slova Marcovi tlumočila do unimluvu. Nakonec došli po pečlivém překládání k tomu, že Stříbřena je socioložka, srovnávací historická, lingvistka a pasačka zvířat chovaných na maso.
„To všechno?“ nevěřil Marco.
„Kdysi jsem znala mixe, který byl liftboyem, biochemikem a lovcem tuleňů,“ přikývla Kin.
„Dorazila jsem sem teprve včera,“ vysvětlovala jim Stříbřena. „Pracovala jsem na Pedikvaku, když se objevil ten muž —“
„Známe ho,“ přikývla Kin. „Co nabídl tobě?“
„Nerozumím,“ odpověděla mixka zmateně.
„Návnadu,“ vysvětlovala Kin. „Abys letěla s ním na plochý svět.“
„Aha, už chápu. Nic. Měl mi něco nabídnout?“
Kin to přeložila Marcovi. Marco užasle zíral na mixku, pak zabručel a zmizel kdesi v hlubinách lodi.
„Tvé jméno je mi nějak povědomé,“ řekla Stříbřena Kin.
„Napsala jsem knihu nazvanou Věčné tvoření.“
Stříbřena se společensky usmála. „Vážně?“
Marco zmizel. Obě dámy se vydaly na prohlídku lívancovité lodi. Kin byla s každým krokem nejistější. Tohle byla velmi podivná loď.
Tak především ji majitel přeměnil v nákladní loď. Zbyly jen čtyři kajuty. Zbytek vypuklého kotouče vyplňovaly palivové nádrže.
Ta loď byla navržena jako hračka pro nějakého nesmírně bohatého idiota. Jenom boháči a špióni používali lodě, které se dovedly vymanit ze zajetí gravitace vlastní silou.
Vždyť si to představte: na každém užitečném světě byla Trolej, a když jste se dostali na vrchol Troleje, stačila vám k cestě na jinou planetu a vrchol její Troleje jen velká bedna s vnitřním tlakem, zásobou vzduchu a tabulky parametrů pro skok Jinudy. Jen několik specializovaných obchodních společností a turistický průmysl používaly lodě schopné cestovat slunečním systémem. Existovaly i lodě, které v případě nutnosti nebo nouze dokázaly vystoupat z povrchu planety na oběžnou dráhu. Ale nikdo nepotřeboval loď, která by dokázala vzlétnout z planety na oběžnou dráhu, cestovat meziplanetární soustavou vlastní silou a současně byla vybavená pro přesun Jinudy.
Tahle loď to všechno dokázala. Kininou nejistotou začalo probleskovat vzrušení. Trolej a vzorce rozsekaly celý vesmír na kousky mezi téměř totožnými halami na vrcholku Trolejí. Tahle loď — to bylo něco jiného.Byla tam malá nemocnice, která by nedělala hanbu slušně velkému městu. Byl tam také mrazící box, což bylo tak nezvyklé, že Kin nadzvedla víko.
„No to jsem blázen,“ prohlásila.
Stříbřena nahlédla dovnitř a několikrát přehrábla zmrzlé balíčky.
„Nic zvláštního,“ řekla nakonec. „Maso, ryby, zvěřina, různé zelené listí, barevné bobule — samá lidská potrava.“
Kin ukázala na samoservar, který si tiše pobrukoval opodál.
„Už jsi někdy zažila, aby se některá z těch věciček porouchala?“
„Nikdy se neporouchají,“ odpověděla Stříbřena. „Kdyby se to stávalo, nikdy byste nás, vy lidé, nepustili do vesmíru.“
„Proč potom plýtvat prostorem na tyhle zbytečné krámy? Kdyby byl nervózní nebo měl strach, vzal by s sebou náklad mixské potravy… aha. Samozřejmě, to je ono. Zapomněla jsem, že je starý.“