Zírala na ni s otevřenými ústy.
Po chvíli se vydala pro Stříbřenu, která si v lodní nemocnici ošetřovala drobné zranění na hlavě a klela při tom jako starý vesmírný vlk. Doporučila jí sledovat obrazovku.
Když films doběhl, pustili si ho znovu.
„Vložil jsem do navigátora Žarlovu cívku,“ řekl jí Marco nakonec. „Tohle je její součást.“
„Pusť to ještě jednou,“ vyzvala ho Kin, která se rozhodla upustit od formálností. „Chtěla bych se znovu podívat na jedno nebo dvě místa.“
„Kvalita těch záběrů je výjimečně dobrá,“ upozornil ji Marco.
„Divila bych se, kdyby to tak nebylo. Vždyť se počítalo s tím, že budou vysílány na desítky parseků —“
„Jeftli váf mohu na páv vtevin pvevufit,“ ozvala se Stříbřena. Uchopila každou rukou jeden za svých klů a začala s nimi otáčet. Kin v užaslé hrůze pozorovala, jak si mixka oba kly vyšroubovala a pečlivě uložila do malého koženého pouzdra. Kin sice viděla na Mixu mixy bez klů, ale to byly buď děti, nebo odsouzení zločinci.
„Když chce někdo být dobrým lingvistou, musí být připraven přinést jisté oběti,“ řekla Stříbřena bezchybným unimluvem. „Myslíš si snad, že jsem se té operaci podrobila jen tak? Uvnitř jsem strádala studem a zpytovala vlastní duši. Marco Farfarere, připadám ti snad jako nevrlý tvor s cholerickou povahou?“
„Ne. Proč?“
„Jestli se pokusíš provést ještě jednou podobný kousek, zabiju tě.“
„A já si vždycky myslela, že je to nemožné,“ pokusila se Kin řešit vzniklý spor diplomaticky.
Marco se podíval z jedné na druhou.
„Není to nemožné, jenom dost komplikované a vysoce protizákonné,“ odpověděl opatrně. „Udělej to špatně a skončíš uprostřed nejbližšího slunce. A co se týče tvého prohlášení, Stříbřeno, tak jsem ho… hm, vzal na vědomí.“
Jeden druhému se vážně uklonili.
„Dobrá,“ řekla Kin spokojeně. „Prima. Teď nám ten films pusť ještě jednou.“
Buď byl ten films pravý, nebo byl Žarlo neobjevený génius v oboru vytváření speciálních efektů.
Mohla to být oblast Nové Země kolem pólu, nebo místo kdekoliv na Serendipitě. Rozhodně ne na Njalu ani na Mlékorožci, protože na těch světech nebyli žádní ptáci a na jednom ze záběrů bylo vidět v dáli hejno ptáků. Alespoň to tak vypadalo, dokud Stříbřena obraz mnohonásobně nezvětšila. Ať to bylo cokoliv, ptáci to být nemohli, rozhodně ne s těmi koňskými hlavami, temnou šupinatou kůží a černými netopýřími křídly. V lidské historii pro ně však jméno existovalo a najednou se vynořilo z Kinina podvědomí. Draci.
Na záběrech viděli moře a pokud nebylo s velikostí vln něco zásadního v nepořádku, museli být ti tvorové, kteří prolétali těsně nad nimi, dlouzí skoro kilometr.
Mihlo se tam i několik vzdálených pohledů na útvary, podobající se městům. Pak několik úsvitů, z nichž alespoň jeden byl natáčen ze vzduchu, a množství záběrů souhvězdí na noční obloze.
„Vrať se k tomu vzdušnému záběru východu slunce,“ požádala Kin. „Co na něm nesedí?“
„Obzor je divný,“ odpověděl okamžitě Marco.
A byla to pravda. Křivka horizontu se zdála podivně plochá. A ještě něco, na co Kin zatím nedokázala přijít…
„Nebýt toho,“ řekla Stříbřena, „vypadalo by to jako obyčejný lidský svět.“
„Je to zvláštní,“ zamyslela se Kin, „ale Žarlo mluvil o ploché Zemi, ne o nějakém plochém světě.“
„To mě nepřekvapuje. Lidé byli jediní tvorové, které napadla ta nesmyslně primitivní myšlenka, že by svět mohl být plochý,“ zabručel Marco a vrátil films až k místu, kde byla zachycena souhvězdí. „Jestli tomu nevěříš, tak si to najdi. Kungové si vždycky mysleli, že žijí na vnitřní straně koule, a mixům odedávna visela nad hlavou Velká dvouhvězda a ta jim poskytovala základní orientaci v kosmologii.“
Kin si pohrdavě odfoukla. Později si udělala chvilku a našla si údaje v lodní knihovně. Měl pravdu, ale co to dokazovalo? Že lidé byli poněkud přihlouplí a silně egocentričtí? To příslušníci všech nehumanoidních ras dávno věděli.
„Ověříme si přesnou povahu toho plochého světa v okamžiku, kdy tam dorazíme,“ uzavíral jejich rozhovor Marco.
„Moment,“ pozvedla Kin ruku. „Zpomal. ‚Co myslíš tím, až tam dorazíme‘?“
Kung na ni vrhl mírně pohrdavý pohled. „Už jsem nastavil program. To pískání — to je matrixová baterie, která se právě nabíjí.“
„Kde jsme teď?“
„Půl milionu kilometrů od Kungu.“
„Takže ještě můžeš přistát a vysadit mě. Já v tom nejedu.“
„A jaké máš plány?“
Kin zaváhala. „No, především bychom mohli odvézt Žarla na oživovací kliniku,“ řekla nakonec. „Mohli bychom vyčkat někde nablízku a… hm… pak bychom mohli…“
Zmlkla. I jí samotné to znělo jako pěkná pitomost.
„Máme kurz, loď i čas,“ zavrtěl Marco hlavou. „Tomu chlapovi se v sarku nemůže vůbec nic stát. Jestli zaváháme, budem muset spoustu věcí vysvětlovat a myslím, že ze všeho nejdřív Společnosti, která by se jistě zajímala o to, proč jsi je neinformovala pravdivě a v plném rozsahu.“
Kin se podívala na Stříbřenu, jako by u ní hledala podporu, ale mixka jen přikývla. „Nerada bych ztratila takovou příležitost,“ řekla.
„Podívejte se,“ zkoušela to Kin, „vydat se na ten výlet s Žarlem, to vypadalo jako dobrý nápad, že? Ale takhle nevíme o tom místě, kde máme přistát, skoro nic. Já se jenom snažím být rozumně opatrná, to je všechno.“
„Tak, a tady máš celou tu zvědavost chlubivé opice,“ obrátil se Marco k Stříbřeně. „To je celá ta jejich dynamická přizpůsobivost osudu, o které s takovou oblibou mluví a —“
„Jste šílení — oba!“
Marco pokrčil rameny, což byl s dvěma páry ramen velmi efektní posunek, a zvedl kostnaté tělo z pilotního křesla. „Dobrá,“ přikývl, „odvez nás zpět.“
Kin se zasunula na jeho místo a stáhla si panoramatickou obrazovku do úrovně očí. Podívala se na ovládací panel, který ze tří stran obklopoval křeslo. Našla na něm několik číselníků a informačních ploch, které jí byly velmi povědomé. Tamhleten černý panel mohl být ovladačem výměny vzduchu a regulace teploty. Zbytek jí připadal jako dokonalá a neznámá změť. Kin byla zvyklá na lodě s velkými mozky.
„S tímhle já lítat neumím!“ prohlásila nakonec popuzeně. „A tys to určitě věděl!“
„V tom případě vítej do party,“ řekl Marco a podíval se na hodinky. „Co kdybyste si vy dvě chvíli zdřímly?“
Kin ležela na svém lůžku a přemýšlela. Myslela na to, jak stereotypní představy si jednotlivé rasy vytváří o jiných rasách. Mezi lidmi je všeobecně známo, že kungové jsou paranoidní, krvežízniví a pověrčiví. O mixech se říká, že jsou chladní, krvežízniví a občas jedí lidi. Mixové a kungové si o lidech myslí, že jsou tvrdohlaví, krvežízniví a pyšní. Všichni si myslí, že ehftové jsou legrační a nikdo neví, co si myslí ehftové.
Byla pravda, že kdysi dávno vnikli čtyři kungové do zakotvené lodi pozemšťanů a zabili pětatřicet členů posádky dřív, než poslední z nich padl pod vahou jehel z automatických zbraní. Pravdou bylo i to, že při jistých protokolárně zapomenutých příležitostech mixové s velkou obřadností pojídali lidi. No a co? Jak byste něco takového chtěli soudit, pokud nedokážete myslet jako příslušník jiné vesmírné rasy?
Odmítáme se navzájem na základě několika klišé, pomyslela si. Je to jediný způsob, jak můžeme žít jedni s druhými. Musíme na mimozemšťany myslet jako na lidi v jiné kůži, přestože jsme byli jak my, tak oni vykováni jinou přitažlivostí a na kovadlinách jiných světů…