Humpf.
„Myslím, že bychom z našeho setkání mohli mít oboustranný užitek. Chtěla byste se dozvědět, jak se stát neviditelnou?“
Kin zaváhala a pak nejistě sklonila ochrompal.
Vzápětí se muž objevil. Přesněji řečeno, zhmotnil se. Hlava a hrudník se objevily, jako by z nich někdo stáhl kus látky, a vzápětí se stejně náhle objevily i nohy.
„To je chytré,“ řekla Kin. „Líbí se mi to. Jestli ovšem zmizíte znovu, nastavím tuhle hračku na široký rozptyl a pokropím celou místnost. Gratuluji, podařilo se vám vzbudit můj zájem. A to už dnes není nijak snadné.“
Muž si sedl. Kin ho odhadla tak na padesát, i když mohl být o celé století starší. Jenže ti opravdu staří se pohybovali jistým způsobem, on ne. Vypadal, jako kdyby několik let nespal — bledý, holohlavý, se zarudlýma očima. Tvář, na jakou okamžitě zapomenete. Dokonce i jeho kombinéza byla bledě zelená a když sáhl do kapsy, Kin pozvedla ruku s ochrompalem.
„Nevadilo by vám, kdybych si zakouřil?“ zeptal se.
„Zakouřil?“ opakovala užasle Kin. „Jen do toho. Mně by bylo jedno, i kdybyste si vzplál jasným plamenem.“
S očima upřenýma na ochrompal si muž vložil do úst bílý váleček a zapálil jej. Pak ho vytáhl ze rtů a vyfoukl šedivý kouř.
Kin došla k závěru, že ten muž je nebezpečný maniak.
„Mohu vám povědět o způsobu, jak vysílat hmotu jako radiové signály,“ řekl.
„To já taky,“ přikývla Kin unaveně. „Je to nemožné.“ Takže to byl další obyčejný bláznivý vynálezce-zlatokop. Ale neviditelným se udělat uměl, to byla pravda.
„Kdysi se říkalo, že raketa ve vzduchoprázdnu nemůže fungovat, víte to?“ ušklíbl se Žarlo. „Goddardovi se vysmívali. Tvrdili, že je blázen.“
„Jenže se to taky říkalo o spoustě skutečných bláznů,“ upozornila ho Kin, která pro tu chvíli odsunula do pozadí otázku, co je Žarlo zač. „Máte snad vysílač hmoty, který byste mi mohl ukázat?“
„Mám.“
„Ale ne s sebou.“
„Ne, s sebou ne. Ale pořád ještě tady mám tohle.“ Udělal jakýsi pohyb a jeho levá ruka zmizela. „Dalo by se tomu říkat neviditelný plášť.“
„Mohla bych tu věc — hm — vidět?“
Přikývl a natáhl k ní prázdnou dlaň. Kin k ní natáhla ruku a dotkla se — něčeho. Měla dojem, že se dotýká hrubě tkané látky. Mohlo to být i tím, že na její ruku zespoda působilo nějaké slabé silové pole, ale to nebyla schopná odlišit.
„Ohýbá to světlo,“ řekl a odtáhl to pomalu z jejího dosahu. „Samozřejmě, nikdo nechce riskovat, že něco takového ztratí ve skříni, a proto je tady oblast, které se stačí dotknout a efekt se vypne — tady, vidíte?“
Kin spatřila slabou, oranžově světélkující linku světla, která ohraničovala nic.
„Opravdu pěkné,“ přikývla Kin. „Ale proč zrovna já? Proč to všechno?“
„Protože jste Kin Aradová. Napsala jste Věčné tvoření. Víte všechno o velkých králích vřetenistů. Myslím si, že oni vytvořili tuhle věc. Našel jsem ji. Našel jsem i spoustu dalších věcí. Moc zajímavých věcí.“
Kin si ho lhostejně prohlížela. Nakonec řekla: „Ráda bych si trochu vyšla na čerstvý vzduch. Už jste snídal, Jago Žarlo?“
Zavrtěl hlavou. „Po cestě sem mám všechny tělesné pochody časově úplně rozhozené, ale myslím, že bych si mohl dát večeři.“
Kinin aerolet obkroužil budovu nižších úřadoven a zamířil na sever, k velkému komplexu kontinentu W. Obloukem obletěli obrovskou hmotu bývalého Hendryho agregátu, jehož operátor právě kladl pás se vzorem vnitrozemských útesů. Ten manévr jim poskytl impozantní pohled na sběrnou mísu v horní části stroje, jejíž nitro bylo dokonale, sametově černé.
„Proč tak daleko?“ zeptal se Žarlo, který od toho pohledu nedokázal odtrhnout oči. Kin pomalu pohnula řídící pákou.
„Energie sbíraná kolektory na oběžné dráze kolem planety je vysílána formou paprsku, zachycována sběrným talířem a převáděna na energii potřebnou k chodu stroje. Kdybychom přeletěli nad talířem, nezbyl by z nás ani popel.“
„Co by se stalo, kdyby se operátor dopustil chyby a paprsek minul sběrný talíř?“
Kin chvilku uvažovala. „Nevím,“ přiznala nakonec upřímně. „Ale buďte si jistý, že operátora bychom určitě nenašli.“
Aerolet minul několik dalších ostrovů. Uměle odchovaní delfíni, stále ještě mírně zmatení po své cestě v megatankeru, poskakovali po modré hladině a snažili se dohonit stín stroje. K čertu s Věčným tvořením!
Jenže v té době to vypadalo jako skvělý nápad. Kromě toho, udělala a dokázala už skoro všechno, jenom knihu ještě nenapsala. Psaní samo o sobě nebylo těžké. Skutečný problém spočíval v tom, že bylo třeba zjistit, jak se vyrábí papír, pak musela najmout skupinu robotů a nechat je postavit malý tiskařský příklopový stroj. Byla to první kniha vytištěná po čtyřech stech letech. Vzbudila celkem slušnou pozornost.
Slova uvnitř drahé tuhé vazby také. Kniha neříkala nic zásadně nového, ale jakýmsi nepochopitelným způsobem se jí podařilo spojit průběžné poznatky z geologie tak, že rozdmýchaly skutečný požár. Podle zpráv se její kniha dokonce stala základem pro několik okrajových kultů. Podívala se po očku na svého společníka. Nebyla schopná odhadnout jeho přízvuk — mluvil velmi pečlivě, jako někdo, kdo před krátkým časem vstřebal výukové pásky, ale neměl žádnou praxi. Šaty, do nichž byl oblečen, mohly pocházet z konfekčních strojů na půltuctů světů. Nevypadal jako blázen, ale to nevypadal žádný z nich.
„Takže vy jste četl mou knihu,“ řekla konverzačním tónem.
„Copak ji nečetl každý?“
„Občas mi to tak opravdu připadá.“
Obrátil k ní silně zarudlé oči.
„Nebyla špatná. Četl jsem ji na lodi, když jsem letěl sem. Nečekejte žádné zvláštní pochvaly. Už jsem četl lepší.“
Kin k vlastnímu znechucení cítila, že rudne.
„Určitě jste toho přečetl hodně, že?“ zamumlala.
„Pár tisíc těch knih bylo,“ připustil Žarlo. Kin přepnula aerolet na automatického pilota a otočila se na sedadle.
„Vím, že nezůstalo ani pár set knih, všechny staré knihovny byly zničeny, nebo se ztratily!“
Ušklíbl se. „Nechtěl jsem se vás dotknout.“
„Kdo si —“
„Není právě nutné, aby si autor sám vyráběl papír,“ pokračoval nevzrušeně Žarlo. „Za starých časů byli takzvaní nakladatelé. Něco jako továrny na filmsy. Autor udělal jenom jedno jediné — napsal slova.“
„Za starých časů? Jak starý vlastně jste?“
Muž si na sedadle poposedl. „No, nevím to tak docela přesně,“ odpověděl nakonec. „Několikrát jste mezitím změnili kalendář. Ale podle mého odhadu asi jedenáct set let. Plus minus deset.“
„V té době neexistovala genová chirurgie,“ zavrtěla Kin popuzeně hlavou. „Nikdo není tak starý.“
„Jenže existovaly sondy typu Terminus,“ odpověděl Žarlo tiše.
Aerolet minul sopečný ostrov. Bylo vidět, že v něm technici provádějí poslední zkoušky a úpravy, protože z centrálního vulkánu vystupovaly jemné obláčky dýmu. Kin na ostrov zírala nevidoucíma očima a rty se jí nehlučně pohybovaly.
„Žarlo,“ řekla nakonec. „Žarlo! Já si myslela, že je mi to jméno nějak povědomé! Poslyšte… ta nejdůležitější věc na lodích typu Terminus bylo, že se už nikdy neměly vrátit zpět…“
Usmál se na ni, ale v jeho úsměvu nebylo nic veselého. „Naprosto správně,“ přikývl. „Byl jsem tam jako dobrovolník. Všichni byli, samozřejmě, dobrovolníci. A byli jsme pěkní blázni. Ty lodě prostě pro návrat nebyly ani vybaveny.“