„Já vím,“ přikývla Kin. „Četla jsem filmsy. Hm.“
„Fajn, ale měla jste to vidět na pozadí tehdejší doby. Tenkrát to dávalo určitý smysl. A samozřejmě, ani moje loď se nevrátila.“
Naklonil se kupředu.
„Jenže já ano.“
Ritz byl v neoficiálním městě, které vyrostlo kolem toho, co bylo Prvním a teď už brzo i Posledním pásem. Město pomalu mizelo, jeho části se postupně stěhovaly po Troleji zpět na obrovské nákladní lodi kroužící kolem planety. Ještě měsíc a bude je následovat poslední zaměstnanec Společnosti. Bude položeno poslední sněhové pole. Budou vypuštěni poslední kolibříci.
Jejich rozhovor v zahradě restaurace na střeše hotelu byl přerušován pleskotem a chřestěním žlutých tahačů, které dýchavičně stoupaly po Troleji ze základny vzdálené necelé dva kilometry. Řady už nepotřebných hal a skladišť, které vlekly za sebou, se podobaly korálkům na nitích. Stroje se však brzo ztrácely v nízkých mračnech a pokračovaly, už neviditelné, k hornímu konci Troleje. Kin si objednala ramuláš, potápličí hřbet a hruďomlsky. Žarlo si pečlivě pročetl jídelní lístek a pak si s neskrývanou nedůvěrou vybral omeletu z doda[1].“ Zdálo se, že už toho začíná litovat.
Kin pozorovala, jak se její společník přebírá v jídle, ale její vědomí jí zatím neustále vnucovalo různé obrázky. V duchu viděla zvonovitě tvarovaný trup obrovské sondy Terminus, na jejíž špičce se jako malá kapka třpytila kulovitá kabina pilota. Vybavila si děsivý logický postup, který vedl k vytvoření těch technických oblud. Bylo to zhruba takhle:
Bylo lepší vyslat do vesmíru člověka než stroj. I v dokonalém neznámu dokázal člověk logicky uvažovat, odvozovat a rozhodovat. Stroje se hodily pro zaběhnuté modelové operace, ale selhávaly, jakmile nastaly nepředvídané situace a podmínky.
Vypravit do vesmíru stroj bylo ale jednodušší i levnější, protože nepotřeboval dýchat a informace odesílal zpět automaticky.
Člověk však musel dýchat celou cestu. Tam i zpět. A to bylo drahé. Když jste ovšem nepočítali s jeho návratem, vyšlo to poměrně lacino.
„Tady v té míse je celer?“ zeptal se Žarlo.
„To jsou výhonky pařezovcového stromu,“ odpověděla mu Kin. „Nejezte ty bílé kousky, ty jsou jedovaté. No tak, jak dlouho mě ještě chcete napínat? Tak povídejte o těch vašich velkých králích vřetenistů.“
„Vím jenom to, co jsem se dočetl,“ řekl Žarlo. „A většinu z toho, co jsem četl, jste napsala vy. Můžu jíst tady ty modré věci?“
„Našel jste nějaké sídliště vřetenistů?“ Zatím bylo nalezeno jen devět vřetenistických sídlišť. Deset, když k nim připočítáte i prastarou loď. Právě v jednom ze sídlišť byl nalezen vzorový vrstvový agregát, stejně tak jako podklady pro základy genetické chirurgie. Žádný div, že mnohem víc lidí se věnovalo studiu paleontologie než technice.
„Našel jsem planetu vřetenistů,“ odpověděl.
„Jak víte, že patřila právě vřetenistům?“
Žarlo se natáhl a nabral si lžíci pařezovcových výhonků.
„Je plochá,“ odpověděl.
Kin si uvědomila, že je to teoreticky možné.
Vřetenisté sice nebyli bohové, ale dokud se neobjevili opravdoví bohové, snadno tu úlohu zastali. Museli se vyvinout na nějakém světě s menší gravitací… pravděpodobně. Podle těch několika objevených mumií byli přes tři metry vysocí, ale vážili jen čtyřicet kilogramů. Na planetách s tak silnou přitažlivostí, jakou měla Země, nosili neuvěřitelně dokonalé umělé vnější kostry, bez nichž by při prvním pohybu utrpěli mnohočetné zlomeniny a změnili se v hromádku bezmocné tkáně. Měli dlouhé čenichy, ruce se dvěma palci, rudo-oranžově pruhované nohy a chodidla, která by dělala čest i cirkusovému klaunovi. Neměli mozek, nebo přesněji řečeno, jako mozek mohlo pracovat celé jejich tělo. Nikomu se však nepodařilo najít jejich žaludek.
Nevypadali jako bohové.
Dokázali provést i ty nejsložitější přeměny látek s téměř nulovými náklady, ale neovládali například cestování RYNES (rychlejší než světlo). Pravděpodobně měli odlišná pohlaví, ale exobiologové nikdy nezjistili, kde se berou malí vřetenisté.
Vysílali zprávy tak, že modulovali vodíkovou čáru ve spektru nejbližší hvězdy.
Byli to telepaté a těžcí klaustrofobové…
Nestavěli si dokonce ani domy. Jejich vesmírné lodě byly… neuvěřitelné.
Žili téměř věčně a aby si nějak ukrátili čas, navštěvovali planety s mizící atmosférou a hráli si s nimi. Vybavili je zmutovanými řasami nebo neskutečně obrovskými měsíci. Vysazovali tam uměle vypěstované formy života. Rozebírali Venuše a vytvářeli Země. Jakmile jste se jednou smířili s tím, že byli tolik jiní, nebylo těžké najít v jejich počínání určitou logiku. Alespoň lidem to potíže nedělalo. Vřetenisty tlačil problém neustále rostoucí populace. Jak je vidět, jejich největším problémem byly právě mentální tlaky.
Jednoho dne zase strhli s pomocí vrstvového agregátu kůru jakési planety a objevili něco strašlivého — tedy strašlivého pro vřetenisty. Jak se ta novina během příštích dvou tisíc let šířila vesmírem, vymřeli do posledního na uraženou pýchu.
To bylo před čtyřmi sty miliony lety.
Po Troleji se spustil další tahač a i přes sonickou izolaci do ovzduší prosákl řev brzdících motorů. Technické vedení Troleje se snažilo závěrečné operace co nejvíc urychlit a proto byl náklad ve výši několika tisíc kilometrů od tahačů odpojen, byly k němu připevněny přívěsné rakety a ty ho vynesly na oběžnou dráhu, zatímco tahače se vracely zpět, aby celý postup zopakovaly.
Tahač se zhoupl v zhuštěném poli převodního systému a s hlubokým bzukotem se vydal ke vzdálenému nákladovému nádraží. Kin upřela na Žarla zúžené oči.
„Plochá? Jako Aldersonův kotouč?“
„Možná. Co je to Aldersonův kotouč?“
„Zatím ještě nikdo žádný nepostavil, ale kdyby se všechny planety v systému spojily do podoby mezikruží o průměru systému, kde by bylo v centrální kruhové výseči umístěno slunce, spodní strana tohohle výtvoru by se potáhla neutroniem — to kvůli přitažlivosti, tak už by stačilo jen —“
„Proboha! Vy už teď umíte zpracovávat neutronium?“
Kin se odmlčela a po chvilce zavrtěla hlavou. „Jak jsem řekla, zatím nikdo nic takového nepostavil. Dokonce ani nenašel.“
„Tenhle svět nemá v průměru víc než dvacet tisíc kilometrů.“
Jejich pohledy se setkaly. Ze rtů se jí nakonec vydralo to slovo, na které čekal.
„Kde?“
„Beze mě ho nikdy nenajdete.“
„A vy si myslíte, že je to artefakt, který zbyl po vřetenistech?“
„Jsou na něm věci, v jejichž existenci byste neuvěřila, ani kdybych vás přesvědčoval milion let.“
„To mě opravdu zajímá. Jaká je vaše cena?“
Žarlo si místo odpovědi sáhl do váčku, který měl upevněný na opasku a vytáhl z ní tlustý svazek desetitisícových dennů. Tyhle bankovky Společnosti měly větší hodnotu než většina tvrdých meziplanetárních měn. Každá z nich představovala téměř osmadvacet let dalšího prodlouženého života, když byla použita na některé z obchodních stanic Společnosti. Úvěry Společnosti byly nejlepší. Proplácely se v prodloužené budoucnosti.
Aniž spustil pohled z Kininy tváře, přivolal Žarlo nejbližšího automatického vrchního a nacpal sloupek bankovek do odpadního otvoru. I ten nejposlednější instinkt Kin nabádal, aby vyskočila, pokusila se je odtamtud vytrhnout a zachránit, ale člověk by bez ohledu na podporu veškeré techniky nepřežil ani první tisíciletí své existence, kdyby vždycky poslouchal své instinkty. Automatický spalovač by jí upálil ruku.
1
Již v naší době vyhynulý dronte mauricijský, zvaný Dodo, alias Didus ineptus, vulgo Raphus cucullatus, přezdívaný blboun nejapný, byl, jak vidno z jmen, opravdu podařený ptáček. Žarlově nedůvěře se proto nelze divit.