„Jak…“ vydralo se jí ze staženého hrdla a teprve, když si odkašlala, dokázala pokračovat. „Jak dětinské.“
Pak dodala: „Byly to jistě padělky.“
Podal jí metuzaléma, nejvyšší bankovku, kterou Společnost vydávala.
„Dvě stě sedmdesát let,“ řekl. „Vezměte si ji od mne jako dárek.“
Kin uchopila plátek z bílozlatého plastiku. Jen díky téměř nadlidskému úsilí se jí netřásla ruka.
Bankovka vypadala velmi jednoduše, ale přesto byla proti padělání jištěna více než dvěmi sty způsoby a její pravost se dala ověřit v každé obchodní stanici. Nikdo si ji nedovolil padělat. Bylo všeobecně známo, že každý teoretický padělatel by strávil všechny roky, jejichž hodnotu by jeho padělky představovaly, ve vězení Společnosti, kde by si užíval prodloužený život novými a velmi nepříjemnými způsoby.
„V mé době,“ pokračoval Žarlo, „by o mně říkali, že jsem bohatý, bohatý, bohatý.“
„Nebo mrtvý, mrtvý, mrtvý.“
„Nezapomeňte, že jsem byl pilot Terminu. Málokdo z nás ale tenkrát skutečně věřil v nevyhnutelnost naší smrti. Takových bylo opravdu málo. Jak je vidět, já jsem se zatím nemýlil. V každém případě můžete pravost té bankovky ověřit. Ujišťuji vás, že je pravá.
Nechci nic prodávat. Přišel jsem vás najmout. Během třiceti dnů se vracím na ten… plochý svět a to z důvodů, které brzo pochopíte. Mám v plánu zůstat tam necelý rok a cena, kterou vám nabízím, je má odpověď na vaše otázky. Tu bankovku si samozřejmě můžete ponechat, i když mou nabídku odmítnete. Mohla byste si ji dát na památku zarámovat, nebo si ji uložit na stará kolena.“
Pak zmizel jako démon pokušení. Když se Kin vrhla přes restaurační stolek, její ruce nahmátly jen prázdný vzduch.
Později dala zkontrolovat seznamy všech převozních lodí, pohybujících se po Troleji. Ani neviditelný muž nemohl nepozorovaně proniknout kolem identifikačních zařízení ukrytých v nástupních chodbách. Bylo velmi nepravděpodobné, že by se pokusil nastoupit na palubu nákladní lodi — většina z nich ani nebyla vybavena umělou atmosférou.
Neobjevila ho. Teprve o něco později si uvědomila, jak to bylo jednoduché. Koupil si prostě lístek pod falešným jménem, klidně prošel bezpečnostním systémem a svou viditelností mával jako krycím pláštěm.
Zpráva přišla o pětadvacet dní později, spolu s první vlnou kolonistů.
Hlavní Trolej mezitím zmizela. Byla navinuta do svého stacionárního satelitu, který byl pak naložen na nákladní loď. Na planetě zbylo už jen několik menších pracovních skupin, které dodělávaly drobné kosmetické úpravy na pólech. Krajina kolem Kin, která stála na oblém pahorku uprostřed husté džungle naplněné zvuky, pachy a vůněmi, nevykazovala jedinou stopu lidské přítomnosti. Kin věděla, že patnáct tisíc kilometrů pod jejíma nohama, na pólu, se soustřeďují lidé, roboti a stroje, a přesunují se přepravním mostem na palubu poslední dopravní lodě — obrovské nosníkové konstrukce dlouhé téměř dvacet kilometrů, vybavené jediným gigantickým nukleárním motorem — a opouštějí svět, který vytvořili, aby ho ponechali novým osídlencům.
Navzdory tomu, že to vypadalo na první pohled poněkud zmateně, byl odchod plánován do nejmenších podrobností. Poslední budou naloženi detailisté, kteří zkontrolují pól a jeho okolí. Propagační film Společnosti kdysi ukazoval muže, kterého na Troleji pozvedli jen o několik decimetrů, a než se vydal na další cestu, sehnul se a zahladil otisky svých vlastních nohou, které jako jediné zůstaly na zemi. Nebylo to zcela přesné, ale tak daleko od pravdy to zase nebylo.
Byl to skvělý svět. Lepší než Země, ale říkalo se, že se Země poslední dobou velmi zlepšila — populace už vzrostla na tři čtvrti bilionu a v tom počtu údajně nebylo ani příliš mnoho robotů.
Lepší než v dobách jejího dětství. Kin se časem rozloučila s většinou svých raných vzpomínek, ale jednu nebo dvě si přece jen ponechala. Zamrkala, když si vybavila tu nejstarší.
Bylo to na pahorku, jako byl tenhle, z něj bylo vidět nepřívětivou krajinu pokrytou cáry mlhy a na obzoru rudé zapadající slunce. Kin tam vzala její matka a stály spolu v malé skupince lidí, kteří představovali více než polovinu obyvatel celého státu. Většinou to byli roboti. Jeden z nich, robot osmé třídy, jehož kovový povrch byl pokryt jizvami po svárech a opravách, ji zvedl na rameno, aby lépe viděla.
Všichni tanečníci byli roboti, ale houslista byl člověk.
Dunn, dunn, dopadaly kovové nohy na temný trávník a nad hlavou přihlížejících se třepotalo několik netopýrů, kteří se vydali na lov dřív, než jejich ostatní druhové.
Kroky a rytmus byly dokonalé. A jak by také mohly být jiné? Mezi tanečníky nebyl jediný člověk, který by zaváhal nebo zakopl. Svět byl plný problémů, kterým se musela ta malá skupina lidí věnovat, a lidé nebyli ochotni plýtvat energií na věci, jako je tanec. Ale přesto věděli, že i tohle se musí uchovat, aby to nebylo zapomenuto v den, kdy lidé znovu v plné šíři převezmou svou vládu a povinnosti. Vpřed a vzad, sem a tam, výskoky a dřepy. Roboti tančili svůj lidový pohřební tanec.
A mladá Kin Aradová se tehdy rozhodla, že lidé nesmějí vyhynout.
Nechybělo jim mnoho. Bez robotů by byl jejich osud nenávratně zpečetěn.
Zatímco se podupávající postavy pohybovaly na pozadí rudě zabarveného západního nebe, rozhodla se Kin, že nastoupí ke Společnosti…
Křídla prvního z obrovských kluzáků zasyčela nad stromy a jeho trup těžce dosedl do trávy. Narazil do osamělého stromu, otočil se skoro do protisměru a zastavil.
Po několika minutách se odsunuly dveře na boku, zevnitř vylezl muž a upadl na zem.
Kin se dívala, jak se pomalu a pracně znovu zvedl na nohy a naklonil se zpět do kabiny. Pak zevnitř vystoupili další dva muži následováni třemi ženami. To už ji zahlédli.
Dala si na sobě záležet. Měla tentokrát stříbrnou pokožku a v uhlově černých vlasech neonové nitky. Oblékla si široký rudý plášť. Protože bylo bezvětří, nadouval ho elektrostatický náboj, seřízený tak, aby byl efekt vláni co nejdokonalejší. Tady nechtěla šetřit v ničem. Ti lidé právě přistáli na novém světě. Pravděpodobně už měli sepsánu dokonalou a pyšnou ústavu, která se leskla zlatem a svobodou. Museli být přivítáni co nejdůstojněji. Na tvrdou realitu bude později času víc než dost.
Přistávaly další kluzáky a muž, který vystoupil jako první, se vydal na pahorek, kde stála Kin. Všimla si průkopnického vousu a křídově bledé tváře. Ze všeho nejdřív ale zaregistrovala stříbrný disk na jeho čele, který odrážel první paprsky vycházejícího slunce.
Vyšel nahoru, dýchal lehce a pravidelně a pohyboval se s tou lehkou a dokonalou sebekontrolou většiny stoletých. Usmál se a v úsměvu odhalil zuby opilované do špiček.
„Kin Aradová?“
„Bjorn Čang?“
„Tak nás tady máte. Dneska prvních deset tisíc. Udělali jste skvělý vzduch — co to tady tak voní?“
„To je džungle,“ odpověděla Kin. „Houby. Hnijící těla šelem. Purpurový pyl z květů ukrytých orchidejí.“
„A neříkejte? Dobrá, na to už se podíváme,“ odpověděl nevzrušeně.