„Oh, Joeli! To nemyslíš vážně?“ Kin měla najednou pocit, že se s ní sedadlo propadá do hlubin vesmíru.
„Samozřejmě, že to myslím vážné. Jen mezi námi, víš, že se na to dokonce moc těším? Tobě by se to nelíbilo?“
„Nedovedu si tě představit —“ Kin se zarazila.
— chtěla říci, že nechápe, jak by právě on mohl strávit celá staletí v mrazícím boxu satelitu, kroužícího po oběžné dráze kolem světa, který právě opouštěla. Představila si to a zhrozila se.
Robotičtí pečovatelé, kteří se v neustálé pohotovosti vznášejí nad lidským tělem, připraveni použít tlakové injekce a vpravit v nutném případě do pokožky ztvrdlé mrazem na kámen potřebné látky. Další roboti, kteří neúnavně pozorují svět hluboko dole a hledají jisté výmluvné známky. Atomové hřiby. Imploze. Využití vysokoenergetických zdrojů.
Některé z planet si jako prvotní cíl vytkly právě meziplanetární lety a doufaly, že se tak velmi rychle uplatní ve vesmíru. Nikdy se jim to nepodařilo. Dokonce i obyčejná atmosférická letadla byla teprve vrcholem pyramidy, obrovské a prastaré, v jejíchž základech musely být tak pevné stavební kameny, jako samozásobitelské pěstitelství nebo chov domácích zvířat. Bylo nesmyslné pokoušet se létat dřív, než jste se byli schopni bez problémů uživit. Joel se naklonil kupředu a na číselníku samoservaru namačkal kombinaci požadovaného jídla. Z přístroje se vysunul stůl. Joel zachytil Kinin pohled a znovu se usmál. Joel se usmíval často. Snad se v jeho těle skutečně znovu sešla genetická kombinace dávného paleolitu. Tvář, jakou měl Joel, se musela usmívat prakticky neustále, jinak by se jí daly strašit malé děti. Když se mu po tváři rozlil úsměv, bylo to jako úsvit samotného lidstva. Rozmlouvali spolu nejen slovy. Dohromady měli něco přes čtyři sta let. Slova pro ně představovala jen podnosy, s jejichž pomocí si podávali jemné nuance myšlenek a nevyřčených pocitů.
Kin se znovu podívala na stůl.
„Je mi to nějak povědomé,“ zamyslela se. „Okamžik, pokouším si vzpomenout.“
„Bylo to před sto třiceti lety. Tenkrát jsme se vzali, vzpomínáš? Na Tynewaldu. Bylo tam to bláznivé náboženství —“
„Ikarus Reisen,“ vzpomněla si Kin najednou. „A ty si dokonce ještě pamatuješ, co jsme měli o svatební hostině. Jak romantické!“
„Přiznám se, že jsem se předtím podíval do diáře,“ pokýval hlavou a nalil víno. „Byla jsi moje pátá žena? To jsem si nezapsal.“
„Třetí, ne? Ty jsi byl můj pátý manžel.“
Podívali se na sebe a vybuchli smíchy.
„To byly skvělé časy, Kin, skvělé časy! Tři šťastné roky.“
„Dva.“
„Tak dobrá, dva. Dobrý bože! Jak jsme si užili na Plektru, bylo to tam, že? Vzpomínáš, jak jsme —“
„Neuhýbej. Proč Pozorovatel?“
Teplota venku bleskově klesala. Za okny kabiny se Království měnilo z krajiny na obrovský kotouč, po kterém slunce pomalu posunovalo rozhraní mezi světlem a tmou.
„Hm. Život už mi připadá tak trochu vyčichlý. Kůra by mi nikdy neumožnila žít tak dlouho jako funkce Pozorovatele. Je hezké vidět, jak vzniká nový svět a nová civilizace, zjistit, co ukrývá budoucnost. Bude to stejně vzrušující jako ocitnout se v novém a neznámém vesmíru —“
„Samý blábol, Joeli. Znám tě, víš? Nikdy jsem nezažila, že by ses nudil. Vzpomínám si, jak jsi jednou strávil dva roky tím, že ses učil vyrobit dřevěný dvoukolák. Tenkrát jsi řekl, že nikdy nepřestaneš, dokud se nenaučíš všechna řemesla. Že ještě neumíš takové věci, jako lovit tuleně oštěpem nebo odlévat mosaz do pískové formy. Chystal jsi se napsat vyčerpávající knihu o pornografii robotů. To všechno už jsi udělal?“
„No dobrá. Uhýbám, protože jsem zbabělec. Stačí ti to? Už brzo se stanou jisté věci a pak bude nejbezpečnější právě mrazící box.“
„Věci?“
„Potíže.“
„Po —“ odmlčela se. „Něco takového říkal už Čang.“
„Ten velký průkopník? Mluvil jsem s ním včera, ještě když byla celá jejich skupina na oběžné dráze. Taky se snaží zmizet v závětří dřív, než bouře propukne.“
„O čem to, prosím tě, mluvíš?“
Řekl jí to. Kin Žarlovu návštěvu skutečně ohlásila. Ohlásila také to, že je pravděpodobně schopen padělat dennové bankovky o vysoké nominální hodnotě.
„Společnost prozkoumala toho metuzaléma, kterého jsi jim poslala, Kin.“
„Byl to padělek.“
Pomalu zavrtěl hlavou. „Přál bych si, aby to tak bylo. Ta bankovka byla — svým způsobem pravá. Jenže ji nevydala Společnost. Byla na ní nesprávná čísla. Všechny kódy byly jiné. Ne chybné nebo nepřesné, rozumíš? Prostě a jednoduše to nebyla čísla a kódy, které by zapadaly do řad Společnosti. Bankovky s těmi čísly prostě ještě nebyly vydány.
Tak a teď se nad tím zamysli. Existuje způsob, jak padělat bankovky Společnosti. Představ si, co to znamená.“
Zamyslela se nad tím.
Bankovky Společnosti měly tolik skrytých identifikačních znaků, háčků a pojistek, že jakýkoliv padělek prostě musel být jen obyčejná napodobenina. A nebylo možné napodobit dennovou bankovku ani tak, že byste ji prohnali transmutačním oddělením vrstvového agregátu. Jednak všechny agregáty patřily Společnosti a kromě toho v každé plastikové bankovce byl ukrytý kódový klíč, který by při pokusu o duplikaci vyhodil do povětří celý vrstvový agregát. Nikdo nedokázal padělat bankovky Společnosti. Ale kdyby to opravdu někdo dokázal —
Mnohostaletí by byli první, na které by rána dopadla. Měna Společnosti byla tak spolehlivá, že představovala základ bohatství i zdraví každého z nich. Jenže kdyby se dennové bankovky změnily v pouhé kusy potištěného plastiku, kdyby se jich na trzích objevilo mnohonásobné množství — Společnost by přestala existovat. Její moc byla v neochvějné spolehlivosti a spolehlivost spočívala v tvrdosti její měny.
Genová chirurgie vás dokázala uchránit před smrtí. Mohli jste samozřejmě žít i bez přídavných kůr, které byly k mání za dennové bankovky, ale v tom případě vás začalo dohánět stáří. Byli jste téměř nesmrtelní, ale senilní. Nebylo divu, že se pokoušeli ukrýt. Joel se snažil získat co největší kus nesmrtelnosti. Čang se zase chtěl vyhnout prvnímu a hlavnímu náporu. Lidé s méně stabilním myšlením pravděpodobně podnikali takové věci, jako procházky v kosmu bez ochranného oděvu.
Musí nás být alespoň milion, pomyslela si Kin. Stěžujeme si na to, že už nemůžeme ochutnat žádné jídlo, které jsme ještě nejedli, a že se nám ze života pomalu vytrácejí všechny barvy. Přemýšlíme o tom, zda je život lidí s normálním stářím plnější a pestřejší, a máme strach, abychom nezjistili, že je to pravda, protože my jsme se pro svou dlouhověkost vzdali výsady mít děti. Bylo by to strašně nespravedlivé. Jako kdyby měli lidé jen určitý příděl citů jako jsou vzrušení, radost nebo slast, a čím déle žijí, tím nevýraznější jsou všechny prožitky.
Jenže i pak je život sladký a smrt velká neznámá. Člověk se obává především stáří. Nebo pekla.
„Pátrají po něm?“ zeptala se.
„Všude, i na těch nejnemožnějších místech. Víme, že navštívil Zemi, protože všechny záznamy o sondách Terminus, uložené v Muzeu vesmírných letů, byly vymazány.“
„Takže o něm nevíme vůbec nic?“
„Přesně. Najdi si taky nějakou dobrou skrýš, Kin.“ Krátce se zasmál. „Alespoň se ukázalo, jak správné byly záměry Společnosti. Naše světy to přežijí.“