Kung doslova prahl po cizí měně. Planeta nebyla schopná vyprodukovat skoro nic, co by mohli lidé využit, s výjimkou několika zajímavých typů chorob podobných zápalu plic, ale o to více toho potřebovala. Proto se pokoušela zavést v turistickém průmyslu…
Kin už tam kdysi byla. Vybavila si déšť. Kungové měli dvaačtyřicet různých výrazů pro déšť, ale ani ten počet nestačil k přesnému popsání té nekonečné symfonie šumící a zurčící vody, padající ve dne v noci pětačtyřicet minut z každé hodiny. Na planetě nebyly hory. Nízká přitažlivost sice umožnila vznik mnoha horských celků, ale současně také dovolovala prudkým větrům unášet s sebou obrovské množství mořské tříště, která je zase rychle spláchla. Těch pár nízkých pahorků, které vytrvávaly, mělo beznadějně navlhlý vzhled.
Občas se z některého z nich stal ostrov. Kin si vybavila příbojové vlny.
Obludně velký měsíc a chladné malé slunce měly na svědomí příliv, podobající se noční můře. Vegetace byla buď z říše hub, které dokázaly bleskově vyrazit a dozrát v době nízkých přílivů, nebo z těch ojediněle přizpůsobivých druhů, které se postupně měnily na rostliny napůl vodní.
A turisté sem opravdu jezdili. Jezdili sem dokonce i přes to, že většinu svého pobytu museli trávit v bezpečnostních záchranných vestách, které je měly chránit v případě výjimečně vysokého přílivu. Byli mezi nimi hlavně rybáři, ale také milovníci mlh, houbaři a mykologové a potulní studenti biologie. A sami kungové…
Vypnula obrazovku a pohodlně se opřela.
„Měla bys to oznámit Společnosti,“ řekla si tiše sama pro sebe. „Pořád ještě máš čas.“
Po chvilce si odpověděla. „Jenže víš, co se stane. Možná, že je blázen, ale rozhodně není hlupák. Bude připravený na každou past a léčku. Kung není lidský svět a moc Společnosti je tam velmi omezená. Uklouzne nám, zamává a bude navěky ten tam.“
Pak pokračovala. „Máš své povinnosti. Představuje nesmírnou hrozbu a ty ji nemůžeš nechat poletovat vesmírem jen proto, abys ukojila svou vlastní zvědavost.“ Odpověděla si. „Proč ne?“
Jak bohatá je Kin Aradová, pravá pozemšťanka a autorka knihy Věčné tvoření? Společnost platí své zaměstnance v dennech, ale protože vydělají mnohem víc, než jeden denn denně, odprodávají často přebytečný čas za mnohem běžnější měny. Její konto momentálně vykazovalo stav tři sta šedesát osm let, pět týdnů a dva dny, plus sto osmdesát tisíc kreditů — a kredit se i dnes těšil velké důvěře a měl svou hodnotu.
V každém případě byly kredity podloženy denny. V galaxii se vyskytovalo více než dostatečné množství vzácných prvků. Transmutační oddělení v srdci každého vrstvového agregátu nebo samoservar dokázaly vyrobit prakticky cokoliv. Co jiného mohlo v tom případě sloužit jako záruka? Jedině dlouhověkost. Kin si mohla koupit život. Mohl něco takového udělat Šalamoun? Mohl si to dovolit Hughes?
Byla bohatá.
Zablikala varovná signálka. Na čelní obrazovce se objevilo slunce Království, podobné černému kotouči s oslnivým lemem, který senzory odhalily už dlouho předtím.
Kin vypnula hlas lodi, protože nenáviděla odpočítávání před přechodem do prostoru Jinudy. Bylo to jako čekání na smrt. Jestliže se počítač nemýlil, a on se nikdy nemýlil, loď přejde do prostoru Jinudy v tom okamžiku, kdy získá přijatelné zrychlení s ohledem ke vzdálenosti — (Několikavteřinová závrať, krátký záchvěv zoufalství. Nepříliš přesně se tomu říkalo „opožděná duše“. Bylo prostě jisté, že něco uvnitř lidského mozku se vzpírá cestovat rychleji než — bylo to laboratorně ověřeno — 0.7 světelného roku za vteřinu. Po každém, byť i krátkém skoku prostorem Jinudy, zmizel člověk na několik vteřin v temné a prázdné časové dutině, odkud se vynořil ve chvíli, kdy ho dohonily souvislé myšlenky, které očividně cestovaly o něco pomalejiiií…) cílové planety. Kin ucítila, jak se jí vrací rovnováha, vzpamatovala se a vyhlédla ven. Kungské slunce byl chladnoucí rudý trpaslík. Údaje říkaly, že je malý. Údaje lhaly. Ze vzdálenosti šesti set tisíc kilometrů to byl obr. Kung se prakticky pohyboval v horních vrstvách jeho atmosféry — a teď už planetu zahlédla — černý kotouček viditelný i z téhle vzdálenosti pouhým okem. Kin se usmála. Kung, který se prakticky neustále pohyboval pod příkrovem hustých mraků, byl dost šílený, aby na něm mohlo začít její dobrodružství. Jaké náboženství by se tady bylo asi vyvinulo, kdyby obyvatelé planety alespoň občas zahlédli čisté nebe?
O tři hodiny později opustila loď několik kilometrů od satelitu Troleje.
Satelit byl vyzdoben v kungském stylu. Z barev převažovaly šedá a hnědopurpurová, které byly tu a tam překvapivě doplněny plochami v neuvěřitelně agresivní rudé. Imigrační ani celní kontrola tady neexistovala. Kung vítal pašeráky. Byli bohatí.
Trysky na jejím skafandru ji jemně přistrčily ke vstupu do jedné z bezpočtu přechodových komor. Příklop se automaticky otevřel, vsál ji dovnitř a znovu se uzavřel.
Vrchol Troleje! Horní konec monomolekulárního lana, které spojovalo každý civilizovaný svět s ostatními prostory galaxie! Brána ke hvězdám, kde se roboti potýkali s desetiokými mimozemšťany, pohybovali se tajní agenti a obchodovali kupci se zlatavými plnovousy. Vesmír, v němž se prodávalo vzácné koření, jehož působením ztráceli lidé rozum a hovořili k bohům, a zmrzačení chlapci nosili podivuhodné elektronické přístroje, které zesilovaly emoce. Vrchol Troleje! Pořádný odraz nohama — a dosáhli jste únikové rychlosti. Vrchol Troleje! Práh vesmíru!
Takové alespoň byly představy části lidstva. Tohle však byla realita a Kung byl, co se turistiky týkalo, ve velmi špatném období. Kung, který se klátil chodbami stacionárního satelitu, vypadal opravdu malebně, nicméně i okoukaně. Jistě, byl tam i jednonohý Ehft, který v jedné chodbě obsluhoval úklidový automat, ale pokud to byl zvěd galaktické federace, musel být současně i mistrem převleků.
Obrovská tabule v ústřední hale ohlašovala, že do odjezdu dalšího osobního modulu na planetu zbývá celá hodina. Kin našla bar, jehož prosklenou stěnou viděla do haly. Bar se jmenoval U položeného bubnu.
„Proč?“ zeptala se kunga za barem. Přestože měl oči velikosti talířů, vrhl na ni prázdný pohled, společný barmanům v celém vesmíru.
„Něco takového nemůžete porazit,“ odpověděl. „Dáte si?“
„Myslela jsem, že kungové nemají smysl pro humor.“
„To je pravda.“ Barkung[2] si ji pozorně prohlédl. „Ze Země?“ zeptal se nakonec.
„Ano,“ přikývla Kin.
„A ze které? Mám bratrostrýce na Pravé Ze —“
„Z té skutečné,“ odpověděla mu Kin poněkud popuzeně. Znovu si ji zamyšleně prohlédl, pak sáhl pod pult a vytáhl filmskazetu, jejíž obal Kin poznala na první pohled. Srdce v ní pokleslo.
„Vaše tvář mi od začátku připadala povědomá,“ prohlásil barkung triumfálně. „Hned jak jste vešla, pomyslel jsem si: To je velmi známá tvář — uznáte, že holo na titulu kazety je dost mizerné — ale i tak… Ha! myslíte, že byste mi na ni mohla udělat hlasový otisk, slečno Aradová?“ strašlivě se zašklebil.
2
Slovo