„Pravděpodobně se dohodli, kde se sejdou,“ poznamenal Holmes.
„Ukázalo se, že ano. Včera večer jsem si vzal telefonní seznam a ptal se v hotelích a penziónech. Marně. Dnes ráno jsem ve vyptávání pokračoval, v osm hodin jsem volal Hallidayův hotel v Little George Street. Na můj dotaz, jestli tam bydlí nějaký pan Stangerson, řekli, že ano.
,Jste jistě ten pán, na kterého čeká,’ řekli.,Čeká na nějakého pána už dva dny.’
,Kde je teď pan Stangerson?’ zeptal jsem se.
,Nahoře. Spí. Máme ho vzbudit v devět.’
Řekl jsem si, že když se u něho objevím znenadání, poleká se a řekne něco, čím se prozradí. Sluha se nabídl, že mě dovede k jeho pokoji ve druhém poschodí, vedla k němu krátká chodba. Sluha mi ukázal, které dveře to jsou, a chtěl hned zase sejít dolů. Vtom jsem spatřil něco, z čeho se mi udělalo skoro špatné, třebaže jsem za těch dvacet let služby už něco viděl. Zpod dveří vytékala rudá stružka krve, tekla chodbou a u zdi na protější straně vytvořila malou kaluž. Vykřikl jsem. Když sluha uslyšel můj výkřik, vrátil se. Div neomdlel, když to viděl. Dveře byly zamčeny zevnitř, ale my jsme se do nich opřeli a vyrazili je. Okno v pokoji bylo otevřené a pod ním leželo tělo muže v pyžamu. Už nějakou dobu musel být mrtev, protože jeho končetiny byly ztuhlé a studené. Když jsme ho otočili obličejem vzhůru, sluha hned poznal, že je to člověk, který si najal ten pokoj jako Joseph Stangerson. Příčinou smrti byla hluboká bodná rána z levé strany, která musela zasáhnout srdce. A teď přijde něco, co je na té věci nejpodivnější. Co myslíte, že bylo nad zavražděným?“
Ještě než Sherlock Holmes odpověděl, cítil jsem, jak mi v předtuše nějaké hrůzy naskakuje husí kůže.
„Slovo,Rache’ napsané krví,“ odpověděl Holmes.
„Ano,“ přisvědčil Lestrade. Všichni jsme chvíli mlčeli.
V tom, jak si neznámý vrah počínal, bylo cosi metodického a nepochopitelného. To činilo jeho zločiny ještě záhadnějšími. Mé nervy, které byly v tolika bitvách docela klidné, se teď začaly chvět.
„Máme svědka, který toho muže viděl,“ pokračoval Lestrade. „Mlékař, který v tu dobu chodívá do mlékárny, šel uličkou, která vede od stájí za hotelem. Všiml si, že žebřík, který tu obyčejně leží, je opřen o jedno okno v druhém poschodí. Okno bylo otevřené. Když mlékař přešel, ohlédl se ještě a uviděl, jak po žebříku sestupuje nějaký člověk. Poněvadž slézal po žebříku tak klidně a jako by mu vůbec nezáleželo na tom, jestli ho někdo uvidí, mlékař si myslel, že je to asi nějaký tesař nebo truhlář, který pracuje v hotelu. Nevěnoval mu zvláštní pozornost, jen se divil, že pracuje tak časně ráno. Měl dojem, že ten muž je vysoký, červený v obličeji a že má na sobě dlouhý, hnědý kabát. Musel zůstat v pokoji ještě chvíli po vraždě, protože v umývadle jsme našli zakrvavenou vodu, ve které si myl ruce. Na prostěradle zůstaly krvavé skvrny, jak si utíral nůž.“
Podíval jsem se na Holmese. Popis vraha se přesně shodoval s tím, jak jej vylíčil Holmes. Na tváři svého spolubydlícího jsem však neviděl ani radost, ani uspokojení.
„Nenašel jste v pokoji nic, co by vás přivedlo na stopu vraha?“ zeptal se.
„Nic. Stangerson měl v kapse Drebberovu peněženku, ale to není nic neobvyklého, protože všechno platil on. Bylo v ní asi osmdesát liber a zřejmě nic nechybělo. Ať byl motiv těchto neobyčejných zločinů jakýkoliv, rozhodně jím nebyla loupež. V kapse zavražděného nebyly žádné papíry nebo poznámky kromě jediného telegramu, poslaného asi před měsícem z Clevelandu. Telegram zněclass="underline" ,J. H. je v Evropě’, a nebyl podepsán.“
„Nic jiného tam nebylo?“ zeptal se Holmes.
„Nic, co by stálo za řeč. Na posteli ležel román, který Stangerson četl, než usnul, a vedle na židli ležela dýmka. Na stole stála sklenice vody a na okně byla malá krabička od nějaké masti a v ní dvě pilulky.“
Sherlock Holmes vyskočil ze židle a radostně vykřikclass="underline" „Poslední článek! Případ je rozřešen.“
Oba detektivové na něho užasle vyvalili oči.
„Držím teď v rukách všechny nitky, z kterých celá ta motanice vznikla.“ V jeho prohlášení nebyla nejmenší známka pochyb. „Musím si to ještě doplnit některými podrobnostmi, ale jsem přesvědčen, že vím v hlavních rysech všechno, co se stalo od chvíle, kdy se na nádraží Drebber rozloučil se Stangersonem, až do chvíle, kdy byla nalezena Stangersonova mrtvola. Jako bych všechno viděl na vlastní oči. Hned vás přesvědčím. Máte ty pilulky?“
„Mám,“ odpověděl Lestrade a vytáhl z kapsy malou bílou krabičku. „Vzal jsem je s sebou zároveň s peněženkou a s telegramem. Že jsem ty pilulky nenechal v hotelu, je čirá náhoda, nepřikládám jim totiž žádnou důležitost.“
„Dejte je sem,“ řekl Holmes. „Podívejte se na ně, doktore,“ obrátil se na mne, „jsou to obyčejné pilulky?“
Byly perlově šedé, malé, kulaté a proti světlu skoro průzračné. Nebyly to obyčejné pilulky.
„Podle toho, jak jsou lehké a průzračné, soudil bych, že jsou ve vodě rozpustné,“ prohlásil jsem.
„Správně,“ řekl Holmes. „Neobtěžovalo by vás dojít dolů a přinést toho chudáčka teriéra, který je už tak dlouho nemocný? Naše domácí vás včera prosila, abyste ukončil jeho trápení.“
Šel jsem dolů, a když jsem se zase vrátil, nesl jsem v náručí psa. Těžce dýchal a jeho skelné oči prozrazovaly, že se jeho konec blíží. Ostatně podle jeho sněhobílého čenichu jsem poznal, že už překročil obvyklý čas určený psům. Položil jsem ho na podušku před krbem.
„Teď rozpůlím jednu z těch pilulek.“ Holmes vytáhl nožík. „Jednu polovinu vrátím do krabičky, poněvadž jí ještě bude třeba k jinému účelu. Druhou dám do sklenice na víno, v níž je čajová lžička vody. Vidíte, že náš přítel doktor měl pravdu — pilulka se rychle rozpouští.“
„To je možná velice zajímavé,“ řekl Lestrade uraženým tónem člověka, který má dojem, že někdo si z něho dělá blázna, „nevím však, co to má co dělat se smrtí Josepha Stangersona.“
„Trpělivost, příteli, trpělivost! Brzo poznáte, že to s ní má mnoho co dělat — vlastně všechno. Teď přidám trochu mléka, aby nápoj byl chutný, a až jej předložím psu, uvidíte, že jej docela rád spolkne.“
Holmes přelil obsah sklenice do misky a misku postavil před teriéra. Pes ji vylízal do sucha. Holmesovo vážné chování na nás tak zapůsobilo, že jsme ani nedutali. Pozorovali jsme upřeně psa a čekali, co se stane. Ale nestalo se nic. Pes dál ležel natažen na podušce, těžce dýchal, zřejmě mu nebylo ani líp, ani hůř.
Holmes vytáhl hodinky, a když minuta míjela za minutou a nic se nedělo, objevil se na jeho tváři výraz zklamání. Hryzl si rty, bubnoval prsty na stůl a i jinak projevoval svou netrpělivost. Bylo mi ho líto, když jsem ho viděl tak rozčileného. Oba detektivové se uštěpačně usmívali, Holmesův neúspěch jim rozhodně nebyl nepříjemný.
„To nemůže být pouhá shoda okolností!“ Holmes vyskočil ze židle a chodil zuřivě sem tam po pokoji. „Není možné, aby to byla obyčejná shoda okolností. Tytéž pilulky, na které jsem měl podezření v případě Drebberově, se skutečně najdou po smrti Stangersonově. A přece jsou neškodné. Co to znamená? Celý můj myšlenkový postup přece nemůže být chybný. To je nemožné! A přece tomu nebohému psu se po nich nic nestalo. Ach, už to mám! Už to mám!“ Přímo zajásal radostí, skočil po krabičce, rozřízl druhou pilulku na dvě poloviny, jednu polovinu rozpustil, přilil mléka a roztok předložil teriérovi. Nešťastný pes v něm skoro ještě ani neomočil jazyk, a už mu končetinami projelo křečovité zachvění a za okamžik ležel ztuhlý a nehybný, jakoby ho blesk zasáhl.