Sherlock Holmes si zhluboka oddechl a otřel si zpocené čelo.
„Měl jsem víc důvěřovat svému rozumu,“ řekl. „Měl jsem vědět, že když nějaká skutečnost je v rozporu s logickým výkladem, musíme si ji vyložit jinak. Ze dvou pilulek v této krabičce jedna obsahovala smrtelný jed a druhá byla neškodná. Mohl jsem to vědět, než jsem se na tu krabičku podíval.“
Tato poslední věta mi připadala tak podivná, že jsem začal pochybovat o Holmesových zdravých smyslech. A přece ten mrtvý pes byl důkazem, že Holmesovo uvažování bylo správné. Zdálo se mi, že mlha v mé hlavě se pomalu rozptyluje a že si začínám tvořit temnou, nejasnou představu pravdy.
„To všechno se vám zdá být nepochopitelné,“ pokračoval Holmes, „protože hned na začátku vyšetřování se vám nepodařilo pochopit důležitost jediné skutečné stopy, kterou jsme měli. Měl jsem štěstí, že jsem ji nepřehlédl. Všechno, co se stalo potom, jenom potvrdilo mou původní domněnku a bylo vlastně jejím logickým pokračováním. Proto věci, které vás mátly a případ činily záhadnějším, mně ho osvětlovaly a posilovaly mé závěry. Je chyba plést si podivnost se záhadností. Ten nejobyčejnější zločin je často tím nejzáhadnějším zločinem, poněvadž nemá žádné nové nebo speciální rysy, z nichž by bylo možno vyvodit závěry. Tuto vraždu by bylo mnohem tíž vysvětlit, kdyby mrtvola byla nalezena někde na ulici bez všech těch tajemných a senzačních okolností, které z toho zločinu učinily takovou záhadu. Tyto podivné drobnosti nejenže vyšetřování neztěžovaly, ale vlastně je ulehčovaly.“
Gregson, který poslouchal se značnou netrpělivostí, se už neudržel.
„Podívejte se, pane Sherlocku Holmesi,“ řekl, „my všichni rádi uznáváme, že jste chytrý člověk a že máte své vlastní pracovní metody. Teď bychom ale chtěli slyšel něco víc než teorii a kázání. Nám jde o to, abychom toho, kdo to udělal, chytili. Myslel jsem, že jsem vraha našel, ale zdá se, že jsem se mýlil. Mladý Charpentier nemůže mít prsty v té druhé záležitosti. Lestrade honil Stangersona a zdá se, že se taky mýlil. Vy děláte všelijaké narážky a asi toho víte víc než my, teď ale přišel čas, kdy máme právo zeptat se vás přímo, co všechno o té věci víte. Můžete nám říci jméno člověka, který to udělal?“
„Musím uznat, pane Holmesi, že Gregson má pravdu,“ řekl Lestrade. „Oba jsme se snažili a oba jsme ztroskotali. Co jsem tady v tom pokoji, vy jste několikrát opakoval, že máte všechny důkazy, které potřebujete. Nenecháte si je přece pro sebe.“
„Čím déle bude vrah na svobodě, tím větší je nebezpečí, že spáchá nějaký nový hrůzný zločin,“ řekl jsem.
Zdálo se, že Holmes neví, jak má na tyto naše domluvy odpovědět. Pořád chodil sem tam po pokoji s hlavou svěšenou a vraštil obočí jako vždycky, když přemýšlel.
„K novým vraždám už nedojde,“ řekl konečně. Náhle se zastavil a obrátil se k nám. „To můžete vypustit z hlavy. Ptali jste se mne, jestli znám jméno vraha. Znám. Ale prostá znalost jeho jména je pouhá maličkost proti tomu, jak ho dopadnout. Doufám, že se mi to brzo podaří a že to provedu svým vlastním způsobem. Bude ale nutno zachovat velkou opatrnost, protože máme co dělat s velice lstivým a ke všemu odhodlaným člověkem, kterému pomáhá — jak jsem měl příležitost zjistit — jiný, stejně chytrý člověk, jako je on sám. Pokud vrah netuší, že někdo má proti němu nějaký důkaz, je jakási naděje, že bude dopaden. Ale kdyby měl sebemenší podezření, hned změní jméno a okamžitě zmizí mezi čtyřmi milióny obyvatel tohoto velkého města. Aniž se vás chci dotknout, musím říci, že pokládám dopadení pachatele za příliš tvrdý oříšek pro policii, a proto jsem vás nepožádal o pomoc. Vím, že když neuspěju, budete mi vyčítat, že jsem nepožádal policii o pomoc, ale na to jsem připraven. Prozatím vám mohu jenom slíbit, že až přijde chvíle, kdy vás budu moci informovat, aniž tím ohrozím svůj vlastní život, udělám to.“
Ani Gregson, ani Lestrade nebyli zřejmě příliš spokojeni s tímto slibem, a jistě se jim také nelíbila poznámka o policii. Gregson se začervenal až po kořínky světlých vlasů a Lestradova malá očka byla plna zvědavosti a zloby. Ale ani jeden z nich neměl kdy promluvit. Ozvalo se zaklepání na dveře a do pokoje vešel otrhaný a špinavý chlapec. Byl to Wiggins, vůdce tlupy otrhánků.
Ledabyle pozdravil a řekclass="underline" „Ta drožka čeká dole.“
„Výborně,“ řekl vlídně Holmes. „Proč jste nezavedli ve Scotland Yardu tento druh pout?“‘ pokračoval a přitom vyndal ze zásuvky ocelová pouta. „Podívejte se, jak krásně funguje to péro. Zaklapnou okamžitě.“
„Zastaralý druh pout docela stačí, jestli chytíme toho, komu je chceme nasadit,“ řekl Lestrade.
„Výborně, výborně,“ usmál se Holmes. „Kočí by mi mohl pomoci se zavazadly. Požádej ho, aby přišel nahoru, Wigginsi.“
Překvapilo mě, že můj společník mluví, jako by chtěl odcestovat. Ani slovem se dosud nezmínil, že by chtěl někam jet. V pokoji bylo malé zavazadlo, Holmes je vytáhl a začal na něm utahovat řemeny. Byl v plné práci, když kočí vešel do pokoje.
„Pomozte mi jenom s touhle přezkou,“ vyzval kočího. Klečel na zavazadle a ani hlavu neotočil.
Kočí, který se tvářil posupně a vzdorovitě, přistoupil a položil ruce na zavazadlo, aby pomohl. Vtom se ozvalo ostré cvaknutí a Sherlock Holmes vstal.
„Pánové,“ řekl vítězoslavně, „dovolte, abych vám představil pana Jeffersona Hopa, který zavraždil Enocha Drebbera a Josepha Stangersona.“
Všechno se odehrálo tak rychle, že jsem neměl ani kdy uvědomit si, co se vlastně stalo. Živě se však pamatuji na Holmesův vítězoslavný výraz, na jeho hlas, na užaslou, zuřivou tvář kočího, když se díval na lesklá pouta, která se objevila na jeho zápěstích jakoby kouzlem. Chvilku jsme všichni stáli jako sochy. Pak se ten člověk za hrozného, vzteklého řevu vyrval Holmesovi z rukou, vrhl se k oknu a vyskočil na ně. Dřevěný rám a sklo se roztříštilo, ale než mohl z okna vyskočit, Gregson, Lestrade a Holmes se na něho vrhli jako lovečtí psi. Vtáhli ho zpět do pokoje a pak začal strašlivý zápas. Ten člověk byl tak silný a tak zuřivý, že jsme si s ním nevěděli rady. Měl sílu, jakou mívají epileptici, když dostanou záchvat. Obličej a ruce si strašlivě pořezal sklem, když chtěl vyskočit z okna, avšak ztráta krve nijak nezmenšila jeho sílu. Teprve když se Lestradovi podařilo vsunout mu ruku za nákrčník a napolo ho uškrtit, pochopil, že jeho zoufalé pokusy uniknout jsou marné. Ale ani pak jsme se necítili bezpečni, dokud jsme mu nespoutali také nohy. Byli jsme z toho zápasu celí zchvácení.
„Dole stojí jeho drožka,“ řekl Sherlock Holmes. „Můžete ho v ní odvézt do Scotland Yardu. A teď, pánové,“ pokračoval, „naše malá záhada je rozluštěna. Už se mne můžete ptát, na co chcete. Nemusíte se bát, že vám na vaše otázky neodpovím.“