Část II
Země svatých
I
Na Velké solné pláni
Ve střední části severoamerické pevniny leží vyprahlá, odpuzující poušť, která po mnoho let byla hradbou proti postupu civilizace. Od Sierry Nevady k Nebrasce a od řeky Yellowstone na severu k řece Colorado na jihu se rozprostírá země smutku a ticha. Příroda ovšem nedala celému tomuto kraji jednotvárný vzhled. Vytvořila zde i vysoké, sněhem pokryté hory a temná, ponurá údolí. Jsou tu rychle tekoucí řeky, které se řítí rozeklanými kaňony. Jsou tu obrovské pláně, které se v zimě bělají sněhem a v létě jsou pokryty šedým solným prachem. Všechno je tu jakoby bez života, nehostinné, chudé.
Tato země zoufalství není obydlena. Někdy tudy přejde tlupa Indiánů z kmene Pániů nebo z kmene Černonožců, která putuje k novým lovištím, ale i ti nejstatečnější ze statečných jsou rádi, když mají tu hrůznou pláň za zády a když se znovu octnou na svých prériích. Křovím se plíží kojot, ve vzduchu těžce mává křídly luňák a temnými roklemi se kolébá neohrabaný medvěd grizzly a hledá si mezi skalami potravu. To jsou jediní obyvatelé této pustiny.
Na celém světě není nic smutnějšího než pohled, který se před vámi otevře, když stanete na severním úbočí Sierry Blanky. Kam oko dohlédne, leží velká, plochá rovina, pokrytá solným prachem a skupinami zakrslých, věčně zelených dubů. Po nejzazším okraji obzoru se táhne dlouhý řetěz horských vrcholů, pokrytých sněhem. Na tomto obrovském kusu země není ani známky života, ani stopy po něčem, co by život připomínalo. Po ocelově modrém nebi nepřeletí pták, na mrtvé, šedé zemi se nic nepohne. A hlavně: je tu absolutní ticho. Naslouchej, jak chceš, v celé té obrovské pustině nezachytíš ani stín zvuku. Nic než ticho — úplné, zdrcující ticho.
Řekli jsme, že na té velké pláni není ani stopy po něčem, co připomíná život. Není to tak docela pravda. Když se díváte ze Sierry Blanky dolů, vidíte, jak se přes poušť vine stezka a jak se ztrácí v dálce. Je vyježděná koly vozů a vyšlapaná nohama mnoha odvážlivců. Jsou po ní roztroušeny bílé předměty, které se v slunci lesknou a odrážejí se od šedé vrstvy soli. Pojďte blíž a prohlédněte si je! Jsou to kosti. Některé jsou velké a hrubé, jiné menší a jemnější. Ty první patřily zvířatům, ty druhé lidem. Patnáct set mil je dlouhá ta příšerná karavanní cesta. Můžete ji sledovat podle pozůstatků těch, kteří na ní padli.
4. května 1847 tu na malém pahorku stál a rozhlížel se po kraji jediný pocestný. Podle vzhledu to mohl být sám tvůrce nebo démon těch končin. Těžko povědět, zda byl blíž čtyřicítce nebo šedesátce. Jeho tváře byly propadlé a vyzáblé, vyvstávající kosti obličeje byly potaženy napjatou, hnědou, pergamenu podobnou kůží. Jeho dlouhé hnědé vlasy a brada byly bíle prokvetlé. V zapadlých očích toho člověka byl nepřirozený lesk a na jeho ruce, která svírala ručnici, bylo sotva víc masa než na ruce kostry. Aby se udržel na nohou, opíral se o svou zbraň, a přece jeho vysoká, mohutná postava svědčila o jeho houževnaté, silné tělesné soustavě. Avšak vyzáblá tvář a oděv, který na něm volně visel, prozrazovaly, proč má ten stařecký, zchátralý vzhled. Ten člověk umíral — umíral hladem a žízní.
S největší námahou prošel roklí a pak vystoupil na malý pahorek doufaje, že někde uvidí vodu. Před ním ležela Velká solná pláň a v dálce pásmo pustých hor. Nikde nebylo ani stopy po rostlině nebo po stromu, které by byly znamením, že je tu vláha. Na velké široširé pláni nebylo ani jiskřičky naděje. Neklidnýma, pátravýma očima pohlédl k severu, k východu, k západu — a uvědomil si, že jeho putování skončilo a že tady, na tom holém skalisku, zemře.
Co na tom, jestli umřu teď tady nebo za dvacet let v posteli, řekl si pro sebe, když si sedal do stínu balvanu.
Než se usadil, položil na zem ručnici, která mu teď nebyla nic platná, a z ramen složil velký ranec, ovinutý šedou šálou. Ranec byl pro toho vysíleného člověka asi příliš těžký, protože když ho chtěl položit, neudržel ho, a ranec dopadl prudce na zem. Hned nato se ozval naříkavý výkřik a z rance se vynořila poděšená tvářička se zářícíma hnědýma očima a dvě umazané pěstičky.
„Udělal jsi mi bolest,“ řekl vyčítavě dětský hlas.
„Opravdu? To jsem nechtěl,“ odpověděl kajícně muž.
Rozvinul šedou šálu a vyprostil z ní hezké, asi pětileté děvčátko. Hezounké botičky a pěkné růžové šaty s malou plátěnou zástěrkou svědčily o tom, že dítě mělo pečlivou matku. Děvčátko bylo bledé a vyčerpané, ale oblé paže a nohy byly důkazem, že netrpělo tolik hladem jako jeho společník.
„Ještě to bolí?“ zeptal se starostlivě, protože děvčátko si pořád ještě mnulo týl, pokrytý rozcuchanými zlatými kadeřemi.
..Dej mi semhle pusu a přestane to bolet,“ řeklo dítě velice vážně a ukázalo, kam se uhodilo. „Maminka to vždycky tak dělala. Kde je maminka?“
„Maminka odešla. Myslím, že ji brzo uvidíš.“
„Odešla!“ řeklo děvčátko. „To je divné, že mi nedala sbohem. Dávala mi skoro vždycky sbohem, když šla třeba jenom k tetě na čaj, a teď už je pryč tři dny. Je tu hrozně sucho, viď? Není tu někde voda nebo něco k jídlu?“
„Ne, nic tu není, miláčku. Musíš být ještě chvíli trpělivá a potom bude všechno v pořádku. Opři si o mě hlavičku, tak, a hned ti bude líp. Těžko se mluví, když jsou rty okoralé, myslím ale, že bude nejlíp, když ti povím, jak to s námi je. Co to máš?“
„Něco hezkého, něco hezkého!“ křičelo nadšeně děvčátko a ukázalo dva třpytivé kousky slídy. „Až se vrátíme domů, dám je bratříčkovi Bobovi.“
„Brzo uvidíš ještě hezčí věci,“ řekl muž. „Jenom chvíli počkej. Chtěl jsem ti ale říci — pamatuješ se, jak jsme odešli od řeky?“
„Ó ano.“
„Víš, počítali jsme, že brzo přijdeme k jiné řece. Ale buď jsme měli špatné kompasy, nebo mapa nebyla dobrá, zkrátka řeka se neobjevila. Došla nám voda. Zbyla nám jí jen kapka pro takové, jako jsi ty a — a —“
„A ty ses nemohl umýt.“ přerušilo ho děvčátko velice vážně a zadívalo se na jeho ušpiněný obličej.
„Ne, ani napít. A pan Bender, ten odešel první, potom Indián Pete a potom paní McGregorová a Johny Hones a potom, miláčku, tvá maminka.“
„Tak maminka taky umřela!“ vykřiklo děvčátko, zakrylo si obličej zástěrkou a rozplakalo se.
„Ano, všichni odešli kromě tebe a mne. Napadlo mě, že bychom tady snad mohli najít vodu, tak jsem si tě hodil na rameno a šli jsme. Vodu jsme ale nenašli. Myslím, že teď už nemáme vůbec žádnou naději.“
„Chceš tím říci, že taky umřeme?“ zeptalo se dítě, přestalo plakat a zvedlo uslzenou tvář.
„Něco takového.“
„Proč jsi to neřekl hned?“ zasmála se radostně. „Zbytečně jsi mě polekal. Přece až umřeme, budeme zase s maminkou.“
„Ano, ty ano, miláčku.“
„A ty taky. Řeknu jí, jak strašně hodný jsi byl ke mně. Určitě na nás bude čekat u nebeské brány s velkým džbánem vody a s hromadou horkých pohankových placek. Na obou stranách budou pomazány máslem, my to tak máme s Bobem rádi. Kdy už to bude?“
„Nevím — dost brzo.“
Muž se upřeně zadíval k severu. Na modré klenbě nebes se objevily tři malé tečky. Co chvíli se zvětšovaly, tak rychle se blížily. Brzo se ukázalo, že to jsou tři velcí hnědí ptáci. Zakroužili nad hlavami obou poutníků a potom si sedli na skálu nad nimi. Byli to luňáci, supi Západu. Jejich příchod byl poslem smrti.