„Kohouti a slepice,“ křičelo radostně děvčátko, ukazovalo na zlověstné ptáky a tleskáním se snažilo je přinutit, aby vzlétli. „Řekni, stvořil Pánbůh tenhle kraj?“
„Ovšem že ho stvořil,“ odpověděl muž, poněkud udiven neočekávanou otázkou.
„Pánbůh stvořil Illinois a Missouri,“ pokračovalo děvčátko. „Tenhle kraj musel určitě stvořit někdo jiný. Moc dobře to ale neudělal. Zapomněl na vodu a na stromy.“
„Co kdyby ses pomodlila? Co tomu říkáš?“ zeptal se nesměle muž.
„Ještě není večer,“ odpověděla.
„Na tom nezáleží. Není to sice docela podle předpisu, ale Jemu to určitě nebude vadit. Říkej některou z těch modliteb, které jsi odříkávala každý večer ve voze, když jsme jeli přes pláně.“
„A proč ty sám nějakou neříkáš?“ zeptalo se dítě a upřelo na muže udivený pohled.
„Všechny jsem zapomněl,“ odpověděl. „Nemodlil jsem se od té doby, co jsem sahal tak do poloviny téhle ručnice. Myslím, že nikdy není příliš pozdě. Ty se budeš modlit a já to budu říkat po tobě.“
„To si ale musíš kleknout a já taky,“ řeklo děvčátko a rozprostřelo na zem šálu, aby si neotlačili kolena. „Musíš sepnout ruce — takhle.“
Před očima luňáků se tu teď odehrál zvláštní výjev. Na úzké šále klečeli vedle sebe dva pocestní, malá, žvatlavá holčička a tvrdý, otrlý muž. Buclatá tvářička dítěte a mužův vyzáblý, hranatý obličej byly obráceny k bezoblačnému nebi s vroucí prosbou k té mocné bytosti, jíž se oba poutníci octli tváří v tvář, a dva hlasy, jeden vysoký a jasný, druhý hluboký a drsný, se spojily k prosbě o milost a odpuštění. Když se pomodlili, sedli si zase do stínu balvanu. Dítě brzo usnulo, opřeno o širokou hruď svého ochránce. Muž chvíli bděl nad spící holčičkou, ale potom i jeho přemohl spánek. Tři dni a tři noci si nedovolil ani usnout, ani odpočinout. Unavená víčka se mu pomalu zavírala a hlava klesala níž a níž na prsa, až se mužovy šedé vousy na bradě smísily se zlatými kučerami dítěte. Oba usnuli hlubokým, bezesným spánkem.
Kdyby pocestný byl zůstal vzhůru ještě půl hodiny, byl by se mu naskytl zvláštní pohled. Daleko, na samém konci Solné pláně se zvedl obláček prachu, zprvu lehounký a sotva rozeznatelný od mlhy na obzoru. Postupně se stával stále vyšším a širším, až utvořil hutný, zřetelný mrak. Mrak rostl a nakonec bylo zřejmé, že byl způsoben pohybujícími se tvory. V úrodnější krajině by si člověk mohl myslet, že se blíží jedno z velkých stád buvolů, která se pasou na prériích. Když se vír prachu blížil k osamělému skalisku, na němž odpočívali naši ztroskotanci, začaly se v mlze rýsovat plachtou kryté vozy a postavy ozbrojených jezdců. Byla to velká karavana, táhnoucí na Západ. Když čelo karavany dorazilo k úpatí hor, její konec se ještě ani neobjevil na obzoru. Přímo přes obrovskou pláň se ubíral neuspořádaný průvod — vozy a káry, muži na koních i pěší, nesčetné množství žen klopýtajících pod břemenem a děti cupitající vedle vozů nebo vykukující zpod bílých plachet. Zřejmě to nebyla skupina obyčejných přistěhovalců, byl to spíš kočovný lid, přinucený tlakem okolností vyhledat si novou vlast. Z této lidské masy stoupal do čistého vzduchu zmatený halas a hukot, smíšený se skřípěním kol a rzaním koní. Ale všechen ten hluk přece jenom nebyl dost silný, aby probudil dva unavené pocestné.
V čele zástupu jelo dvacet, nebo snad ještě víc vážných, přísně se tvářících jezdců v tmavých oblecích z doma tkané látky a ozbrojených ručnicemi. Když dojeli k úpatí skaliska, zastavili se ke krátké poradě.
„Prameny jsou vpravo, bratři,“ řekl jeden z nich. Měl tvrdý výraz kolem úst, byl hladce oholen a vlasy měl prošedivělé.
„Držme se vpravo od Sierry Blanky — tak dorazíme k Rio Grande,“ řekl druhý.
„Nebojte se, že nebudete mít vodu,“ ozval se třetí. „Ten, který dal vyprýštit vodě ze skály, neopustí svůj vyvolený lid.“
„Amen! Amen!“ odpověděli ostatní.
Už se chtěli dát znovu na cestu, když nejmladší z nich, který měl nejbystřejší zrak, vykřikl a ukázal na rozeklané skalisko nad jejich hlavami. Na vrcholu skaliska se pohnulo něco malého, růžového — byl to jen úzký proužek růžové barvy, ale na pozadí šeré skály ho bylo jasně a zřetelně vidět. Všichni ihned seskočili z koní a strhli z ramen ručnice. Další jezdci přiklusali na pomoc předsunuté hlídce. Všichni měli na rtech slovo „Indiáni“.
„Tady nemohou být Indiáni,“ řekl starší muž, který, jak se zdálo, byl velitelem. „Území Pániů jsme už minuli a jiné indiánské kmeny tu nejsou, ty potkáme, až překročíme velké hory.“
„Mám se na to jít podívat, bratře Stangersone?“ zeptal se jeden z jezdců.
„Já bych šel taky, já taky,“ ozvalo se deset dalších hlasů.
„Koně nechtě dole, my tu na vás počkáme,“ odpověděl velitel. Mladíci rychle seskákali z koní, přivázali je a už šplhali po příkré skále k předmětu, který vzbudil jejich zvědavost. Stoupali rychle a bez hlesu, s jistotou a obratností zkušených zvědů. Ti, kteří je pozorovali zdola, viděli, jak přeskakují lehce ze skály na skálu, a za chvíli se už obrysy jejich postav objevily na pozadí nebe. Vedl je mladý muž, který prve strhl poplach. Najednou ti, kteří šli za ním, viděli, jak zvedl ruce jakoby v nesmírném úžasu. Když ho dohonili, i oni užasli nad tím, co spatřili.
Na plochém vrcholu holé skály se tyčil obrovský balvan a opřen o tento balvan tu ležel vysoký, na kost vyhublý muž s dlouhou bradou a drsnou tváří. Jeho klidný výraz a pravidelné oddychování ukazovalo, že tvrdě spí. Vedle něho ležela malá holčička. Oblými bílými pažemi objímala mužův hnědý, žilnatý krk a její zlatovlasá hlava mu spočívala na prsou v záhybech manšestrového kabátu. Za růžovými pootevřenými rty bylo vidět pravidelnou řadu sněhobílých zoubků a na dětské tvářičce děvčátka pohrával líbezný úsměv. Její buclaté nožky v bílých punčoškách a v hezkých střevíčkách s lesklými sponami byly v podivném kontrastu s dlouhými, hubenými končetinami jejího společníka. Na okraji skály nad hlavami této podivné dvojice nehybně stáli tři luňáci. Když uviděli, že přicházejí lidé, vyrazili pronikavý skřek zklamání a mrzutě odletěli.
Křik těch odporných ptáků probudil oba spáče. Udiveně se rozhlíželi kolem. Muž se namáhavě postavil na nohy a zadíval se na pláň, která, než ho přemohl spánek, byla tak pustá a přes kterou teď táhlo obrovské množství lidí a zvířat. Díval se užasle, jako by nevěřil vlastním očím, potom si přejel kostnatou rukou čelo.
„Tomu se říká delirium,“ zamručel. Dítě stálo vedle něho, drželo se šosu jeho kabátu a neříkalo nic, jen se rozhlíželo udivenýma, tázavýma dětskýma očima.
Zachránci brzo přesvědčili oba ztroskotance, že nejsou přeludem. Jeden z nich si posadil holčičku na ramena a dva vedli jejího vyzáblého společníka k vozům.
„Jmenuju se John Ferrier,“ vysvětloval muž, „ze skupiny jedenadvaceti lidí jsme jediní zůstali naživu. Všichni ostatní zemřeli žízní a hladem tam dole na jihu.“
„To je vaše dítě?“ zeptal se někdo.
„Teď je moje,“ vykřikl vzdorně muž, „je moje, protože jsem ji zachránil. Nikdo mi ji nesmí vzít. Ode dneška se jmenuje Lucie Ferrierová. A kdo jste vy?“ Muž se zvědavě zadíval na své urostlé, osmahlé zachránce. „Vidím, že vás je strašně moc.“