„Je nás na deset tisíc,“ odpověděl jeden z mladých mužů. „Jsme pronásledované dítky boží, které si vyvolil anděl Merona.“
„Jakživ jsem o něm neslyšel,“ řekl pocestný. „Zdá se, že si vás vyvolil hodně.“
„Nevtipkujte o tom, co je posvátné,“ řekl přísně mladý muž. „Patříme k těm, kteří věří ve svatá přikázání, napsaná egyptským písmem na deskách z tepaného zlata, jež byly vloženy do rukou svatého Josepha Smithe v Palmyře. Přišli jsme z Nauvoo ve státě Illinois, kde jsme založili svůj chrám. Hledáme útočiště před násilníky a neznabohy, i kdyby bylo uprostřed pouště.“
Jméno Nauvoo byle zřejmě Johnu Ferrierovi povědomé.
„Ach tak,“ řekl, „vy jste mormoni.“
„Jsme,“ odpověděli jakoby jedním hlasem.
„A kam jdete?“
„Nevíme. Ruka boží nás vede v osobě našeho proroka. Musíte před něho předstoupit. On rozhodne, co se s vámi má stát.“
Za tohoto rozhovoru sestoupili k úpatí pahorku. Zde je obklopil dav poutníků — bledé, pokorně vyhlížející ženy, zdravé, smějící se děti a starostlivě, vážně se tvářící muži. Ozvaly se výkřiky údivu a soucitu, když tito lidé zjistili, že jedním ze zachráněných je dítě a druhým hladem klesající muž. Ti, kteří zachráněné vedli, se však nezastavili. Šli dál, provázeni velkým davem mormonů, až k vozu, který byl nápadný svou velikostí, okázalostí a vybavením. Bylo do něho zapraženo šest koní, kdežto ostatní vozy táhli dva, nejvýš čtyři koně. Vedle vozky seděl muž, kterému jistě nebylo víc než třicet, ale, na první pohled bylo vidět, že ten energický člověk je vůdce. Četl knihu v hnědé vazbě, ale když se dav přiblížil, odložil ji a pozorně naslouchal hlášení těch, kteří přivedli muže s dítětem. Potom se obrátil k oběma ztroskotancům.
„Nemůžeme vás vzít s sebou, ledaže byste přistoupili k naší víre,“ řekl kazatelsky. „Nebudeme trpět, vlky ve svém ovčinci. Raději ať vaše kosti zbělejí v této pustině, než abyste se stali zárodkem hniloby, který časem zkazí celý plod. Jste ochotni přijmout naše podmínky?“
„Myslím, že půjdu s vámi za jakýchkoliv podmínek,“ řekl Ferrier s nadšením, nad nímž se vážní starší církve nemohli zdržet úsměvu. Jedině vůdce si zachoval přísný, důstojný výraz.
„Postarej se o něho, bratře Stangersone,“ nařizoval. „Dej mu najíst a napít a dítěti také. Budeš ho též učit naší svaté víre. Už jsme se zdrželi dost dlouho. Kupředu! Vzhůru, vzhůru na Sión!“
„Vzhůru, vzhůru na Sión!“ vykřikl hlouček mormonů a ta slova se šířila jako vlna po celé karavaně, nesla se od úst k ústům a zanikla v dálce jako temné mručení. Zapráskaly biče, zaskřípala kola, velký vůz se rozjel a za chvíli už za ním byla zase v pohybu celá karavana. Starší církve, jehož péči byli svěřeni ti dva ubožáci bez domova, je odvedl ke svému vozu, kde už na ně čekalo jídlo.
„Zůstanete tady,“ řekl. „Za několik dní se vzpamatujete z únavy. Nesmíte ale zapomenout, že od nynějška jste navždy členy naší církve. Řekl to Brigham Young a ten promluvil hlasem Josepha Smithe, to jest hlasem božím.“
II
Květ Utahu
Nebudeme zde líčit útrapy a strádání, jaké museli snášet mormonští přistěhovalci, než došli k cíli. Od břehů Mississippi k západním svahům Skalistých hor si razili cestu s vytrvalostí, jaká nemá v dějinách obdoby. Divochy i dravá zvířata, hlad, žízeň, únavu, nemoc, všechny překážky, které jim příroda postavila do cesty — to všechno překonali s anglosaskou houževnatostí. A přece dlouhá cesta a prožité hrůzy otřásly odvahou i těch nejstatečnějších. Mezi mormony nebylo jediného, kdo by nepadl na kolena, aby se vroucně pomodlil, když uviděli široké údolí Utahu, zalité slunečním světlem, a když se dozvěděli z úst svého vůdce, že toto je zaslíbená země a že tato panenská půda je navždy jejich.
Brzo se ukázalo, že Young není jenom energický vůdce, ale že je také obratným administrátorem. Byly zhotoveny mapy a plány, na nichž bylo zakresleno budoucí město. Kolem dokola byly vyměřeny pozemky, kde měly stát farmy, a přiděleny členům sekty podle jejich společenského postavení. Obchodník se věnoval obchodu, řemeslník řemeslu. V městě vznikaly ulice a náměstí jakoby kouzlem. Lidé začali se zavodňovacími pracemi, stavěli ploty, mýtili lesy a seli, a tak příští léto celý kraj zezlátl úrodou pšenice. V této podivné osadě se všechno dařilo. Veliký chrám uprostřed města rostl jako z vody. Od prvního rozbřesku do pozdního soumraku neumlkalo zde bušení kladiv a skřípění pil.
Oba ztroskotanci, John Ferrier a děvčátko, které přijal za vlastní, doprovázeli mormony až na konec jejich dlouhého putování. Malá Lucie Ferrierová se vezla docela pohodlně ve voze staršího církve Stangersona. Ve voze byly ještě tři mormonovy ženy a jeho syn, paličatý dvanáctiletý chlapec. Mládí pomohlo děvčátku vzpamatovat se ze zármutku nad matčinou smrtí a dítě se brzo stalo miláčkem žen. Smířilo se s novým životem ve svém pohyblivém, plachtou krytém domově. Když se Ferrier zotavil, uplatnil se jako dobrý průvodce a neúnavný lovec. Tak rychle si získal úctu svých nových druhů, že když putování skončilo, mormoni se jednomyslně usnesli, aby mu byl přidělen stejně velký a stejně úrodný kus půdy jako ostatním osadníkům. Jenom Young a čtyři starší církve, Stangerson, Kimball, Johnston a Drebber, zabrali větší a úrodnější pozemky.
Na takto získané půdě si John Ferrier postavil důkladný srub, který v příštích letech četnými přístavky vyrostl v prostorný dům. Ferrier byl člověk praktický, v podnikání odvážný a měl dovedné ruce. Jeho železná tělesná soustava mu dovolila, aby na zúrodňování své půdy pracoval od rána do večera. Proto mu jeho farma a všechno, co mu patřilo, přinášelo neobyčejný užitek. Za tři roky byl na tom líp než jeho sousedé, za šest let se mu dobře dařilo, za devět let byl bohatý a za dvanáct let se mu v celém Salt Lake City nevyrovnalo ani šest lidí. Od velkého vnitrozemského jezera k dalekým Wahsačským horám
nebylo ničí jméno tak dobře známo jako jméno Johna Ferriera.
Jen v jednom s ním jeho souvěrci nebyli spokojeni. Žádné domluvy ani přesvědčování ho nedovedly přimět k tomu. aby si po vzoru ostatních mormonů přivedl do domu jednu nebo několik žen. Nikdy neudal důvod svého odmítavého stanoviska, trval jenom energicky a neoblomně na svém rozhodnutí. Někteří ho obviňovali z vlažnosti v přijaté víře, jiní to přičítali lakomství a strachu z větších výdajů. Jiní zase mluvili o nějaké milostné záležitosti v mládí a o světlovlasé dívce, kterou zanechal na atlantském pobřeží. Ať to bylo tak nebo tak, Ferrier nepovolil. V každém jiném ohledu se řídil náboženskými předpisy nové osady a získal si pověst pravověrného a čestného muže.
Lucie Ferrierová vyrůstala ve srubu a ve všem pomáhala svému adoptivnímu otci. Jak rok míjel za rokem, byla čím dál tím urostlejší a silnější, její tváře byly červenější a chůze pružnější. Nejednomu pocestnému, který šel silnicí, jež vedla podél Ferrierovy farmy, ožily v hlavě dávno zapomenuté myšlenky, když pozoroval její pružnou dívčí postavu, kráčející pšeničnými poli, jako by se ani země nedotýkala, nebo když ji viděl, jak jede na otcově mustangu a jak ho ovládá se vší lehkostí a půvabem pravého dítěte Západu. A tak se poupě rozvilo v květ a toho roku, kdy se její otec stal nejbohatším farmářem, Lucie byla jednou z nejkrásnějších dívek daleko široko.