Nebyl to však otec, kdo první objevil, že dítě dospělo v ženu. To se ostatně stává málokdy. Tajemná proměna dítěte v ženu je příliš jemná, přichází pozvolna a nelze ji měřit kalendářem. Nejméně o ní ví sama dívka, dokud zvuk něčího hlasu nebo dotek něčí ruky jí nezpůsobí silnější bušení srdce a dokud si s pýchou i se strachem neuvědomí, že se v ní probudilo cosi nového, bohatšího. Je málo žen, které se nepamatují na ten den a které nevzpomínají na nějakou drobnou příhodu, která zvěstovala úsvit nového života. V případě Lucie Ferrierové to byla příhoda velmi vážná a navíc ovlivnila osud její i osud mnoha jiných.
Bylo teplé červnové ráno a Svatí posledního dne pracovali pilně jako včely, jejichž úl si zvolili za svůj znak. V polích i na ulicích zněl stejný šum lidské práce. Po prašných silnicích táhly dlouhé řady mezků, jejichž hřbety byly obtíženy těžkým nákladem. Všichni směřovali k západu, neboť v Kalifornii propukla zlatá horečka, a kdo chtěl do Kalifornie po pevnině, musel přes Město vyvolených. Byla tu i stáda ovcí a hovězího dobytka, vracející se ze vzdálených pastvin, a dlouhé řady vozů unavených přistěhovalců. Lidé i koně byli nekonečnou cestou vyčerpáni. Touto zmatenou tlačenicí klusala Lucie Ferrierová a hledala si cestu s obratností zkušené jezdkyně. Její krásná tvář byla zardělá jízdou a za ní vlály její dlouhé, kaštanově hnědé vlasy. Otec ji poslal do města, aby tam cosi zařídila, a ona tam teď pospíchala jako už častokrát. Nemyslela na nic než na svůj úkol a na to, jak jej provést. Zaprášení pocestní, kteří spěchali za dobrodružstvím, se za ní dívali s úžasem, a i neteční Indiáni, kteří šli do města prodat kožešiny, zapomněli na svůj obvyklý klid a obdivovali krásu té bělošské dívky.
Když dojela na okraj města, zjistila, že cesta je zablokována velkým stádem dobytka, poháněným šesti divoce vyhlížejícími pastevci z prérií. Netrpělivě se snažila překonat překážku tím, že vehnala koně do mezery, která se objevila uprostřed stáda. Sotva se tam ale octla, zvířata za ní mezeru zaplnila a dívka zjistila, že je úplně sevřena pohybujícím se proudem hovězího dobytka s dlouhými rohy a s vytřeštěnýma očima. Dovedla zacházet s dobytkem, proto se nepolekala a snažila se využít každé příležitosti, aby se dostala s koněm kupředu. Doufala, že si stádem prorazí cestu. Naneštěstí jedno ze zvířat bud náhodou, nebo úmyslně prudce udeřilo rohy mustanga do slabiny a to koně vydráždilo k šílenství. Okamžitě se vzepjal na zadní nohy, zaržál bolestí a skákal a zmítal sebou, že by shodil každého, kdo by nebyl dost zkušeným jezdcem. Situace se stala nebezpečnou. Pokaždé když kůň spustil přední nohy, znovu se dostal do styku s rohy dobytka a to v něm vyvolalo nový záchvat zběsilosti. Dívka nemohla dělat nic jiného než snažit se udržet v sedle. Kdyby z něho sklouzla, znamenalo by to strašlivou smrt pod kopyty neovladatelných, zděšených zvířat. Poněvadž nebyla na tak nebezpečnou situaci zvyklá, hlava se jí začala točit a uzda jí v ruce povolila. Dusil ji zvířený prach a pach zmítajícího se stáda. V zoufalství by se už byla vzdala všech pokusů o záchranu, kdyby se nebyl vedle ní ozval vlídný, povzbudivý hlas. Svalnatá snědá ruka uchopila polekaného koně pevně za uzdu a tak pomohla prorazit stádem cestu a vyvést dívku na kraj silnice.
„Doufám, že se vám nic nestalo, slečno,“ řekl zdvořile muž, který Lucii zachránil.
Pohlédla do jeho snědé, vzrušené tváře a usmála se.
„Vyděsilo mě to,“ řekla prostě. „Nikdy bych neřekla, že Poncho se poleká, když uvidí několik krav.“
„Díky Bohu, že jste se udržela v sedle,“ odpověděl vážným hlasem vysoký, trochu divoce vyhlížející mladík. Seděl na mohutném hnědém koni. Měl na sobě hrubý lovecký oblek a na rameni dlouhou ručnici. „Nemýlím-li se, jste dcera Johna Ferriera. Viděl jsem vás vyjíždět z domu. Až ho uvidíte, zeptejte se ho, jestli se pamatuje na Jeffersona Hopa ze St. Louis. Je-li to Ferrier, kterého mám na mysli, byl to nejlepší přítel mého otce.“
„Nechtěl byste přijít k nám a zeptat se ho sám?“
Zdálo se, že mladíka tento návrh potěšil, jeho černé oči zazářily radostí.
„Přijdu,“ řekl. „Byli jsme dva měsíce v horách, a nejsme oblečeni na návštěvu. Musí nás vzít tak, jak jsme.“
„Má vám být za co vděčný a já taky,“ odpověděla. „Má mě strašně rád. Kdyby ty krávy byly na mě skočily, nepřežil by to.“
„Ani já bych to nepřežil,“ řekl mladý muž.
„Vy? Nevím, proč by vám na tom tolik záleželo. Vždyť nás ani neznáte.“
Snědá tvář mladého lovce po této poznámce tak zesmutněla, že se Lucie Ferrierová hlasitě rozesmála.
„Ne, tak jsem to nemyslela,“ řekla. „Musíte k nám přijít. Teď si ale musím pospíšit, nebo mi otec už žádnou práci nesvěří. Sbohem.“
„Sbohem,“ odpověděl mladík, nadzvedl široké sombrero a sklonil se nad její ručkou. Otočila mustanga a šlehla ho bičíkem. Kůň vyrazil jako šipka a zmizel v oblaku prachu.
Mladý Jefferson Hope jel dál se svými druhy zasmušile a mlčky. Hledal s nimi v horách Nevady stříbro a teď se vracel do Salt Lake City. Doufal, že tu sežene dost peněz, aby mohl začít těžit z žil, které objevili. Byl do toho podniku stejně žhavý jako všichni ostatní, dokud tato nenadálá příhoda neobrátila jeho myšlenky jiným směrem. Obraz mladé, prosté a tak krásné dívky hluboce vzrušil jeho výbušné, nezkrocené srdce. Když mu zmizela z očí, uvědomil si, že v jeho životě nastal obrat a že ani spekulace se stříbrnými doly, ani nic jiného není tak důležité jako to, aby si získal lásku tohoto děvčete. Láska, která se probudila v jeho srdci, nebyla náhlý, proměnlivý rozmar chlapce, byla to spíš prudká, nezkrotná vášeň muže silné vůle a panovačné povahy. Byl zvyklý mít úspěch ve všem, co podnikal. Rozhodl se, že vynaloží všechno úsilí a všechnu svou houževnatost, aby měl úspěch i v této věci.
Ještě téhož dne večer navštívil Johna Ferriera a od té chvíle byl na farmě častým hostem. John, odkázaný na pobyt v údolí a cele zaujatý svou prácí, neměl za posledních dvanáct let příležitost dozvědět se, co se děje ve světě. To všechno mu teď pověděl Jefferson Hope, a to takovým způsobem, že jeho vyprávění upoutalo nejen otce, ale i Lucii. Byl v Kalifornii průkopníkem a dovedl vyprávět mnoho podivných historek o lidech, kteří v těch divokých, šťastných dobách nabyli jmění, a zase jej pozbyli. Byl také zvědem, lovcem kožešin, zlatokopem a pastevcem. Jefferson Hope byl všude, kde bylo možno zažít nějaké dobrodružství. Starý farmář si Jeffersona brzo oblíbil a nepřestával vychvalovat jeho dobré vlastnosti. Lucie na to nikdy nic neřekla, ale její zardělé tváře a štěstím zářící oči jasně prozrazovaly, že se do Jeffersona zamilovala. Její otce si toho možná nevšiml, ale mladému muži to neušlo.
Jednoho letního večera přiklusal po silnici a zastavil u branky. Lucie přišla ke dveřím, aby ho přivítala. Přehodil uzdu přes plot a šel k dívce po stezce, která vedla od branky k domu.
„Odjíždím, Lucie,“ řekl. Vzal ji za obě ruce a něžně se jí zadíval do očí. „Nepřišel jsem vás požádat, abyste teď šla se mnou. Budete k tomu ochotna, až se vrátím?“
„A kdy to bude?“ zeptala se. Zasmála se a tváře jí zčervenaly.
„Nejpozději za dva měsíce. Přijdu si pro tebe, miláčku. Nikdo nám v tom nemůže bránit.“
„A co otec?“
„Dal souhlas s výhradou, že ty doly budou vynášet. Nebojím se, že by nevynášely.“
„Jestli jste se vy dva s otcem dohodli, pak já už do toho nemám co mluvit,“ zašeptala a přitiskla tvář k jeho široké hrudi.