„Díky bohu!“ mladík se sehnul a políbil ji. „To je tedy vyřízeno.
Čím déle zůstanu, tím těžší mi bude odejít. Čekají na mě v kaňonu. Sbohem, miláčku, sbohem. Za dva měsíce mě zase uvidíš.“
Odtrhl se od ní, vyskočil na koně a pobídl ho k prudkému cvalu. Ani jednou se neohlédl, jako by se bál, že by zakolísal ve svém rozhodnutí, kdyby jediným pohledem zavadil o to, co opouští. Stála u branky a dívala se za ním, dokud jí nezmizel z očí. Potom se vrátila do domu — nejšťastnější dívka v celém Utahu.
III
John Ferrier hovoří s prorokem
Od odjezdu Jeffersona Hopa a jeho kamarádů ze Salt Lake City uplynuly tři týdny. Johna Ferriera zabolelo srdce pokaždé, když pomyslel na to, že mladý muž se brzo vrátí a on že ztratí svou adoptovanou dceru. Ale její štěstím rozzářená tvář ho smířila s osudem líp, než by to dokázalo jakékoliv přesvědčování. Už dávno se pevně rozhodl, že nikdy nedovolí, aby se jeho dcera provdala za mormona. Takové manželství v jeho očích nebylo manželstvím, ale hanbou a zneuctěním, Ať si myslel cokoliv o mormonském učení, v tomto bodu byl neústupný. Nesměl se však o tom zmínit ani slovem, protože vyslovit takový kacířský názor bylo v Zemi svatých v té době nebezpečné.
Ano, nebezpečné — tak nebezpečné, že i ti nejsvětější se odvažovali vyslovovat své náboženské názory jenom šeptem a se zatajeným dechem, protože se báli, že by některé jejich slovo mohlo být chybně vyloženo a že by na ně okamžitě dopadl trest. Oběti pronásledování se teď změnily v pronásledovatele, a to v pronásledovatele nejhoršího druhu. Ani sevillská inkvizice, ani německý fémový soud, ani tajné italské společnosti nedovedly uvést do pohybu strašlivější mašinérii, než byla ta, která vrhala stín na území celého Utahu.
Neviditelnost této organizace a tajemství, v něž byla zahalena, zdvojnásobovaly hrůzu, kterou kolem sebe šířila. Zdálo se, že je vševědoucí a všemohoucí, a přece ji nikdo ani neviděl, ani neslyšel. Člověk. který se vyslovil proti církvi, zmizel a nikdo nevěděl, kam odešel nebo co se s ním stalo. Jeho žena a děti čekaly doma, ale otec se nikdy nevrátil, aby jim vyprávěl, jak s ním zacházeli jeho tajní soudci. Neprozřetelně pronesené slovo nebo neuvážený čin měly za následek smrt, a přece nikdo nevěděl, jakého druhu je ta strašlivá moc, která jim vládla. Není divu, že lidé se třásli strachem a že ani uprostřed pustiny se neodvažovali vyslovit třeba jen šeptem pochybnosti, které je tížily.
Zpočátku postihovala tato neurčitá a strašlivá moc jenom ty vzpurné, kteří se sice stali členy mormonské církve, ale později v ní bud chtěli provést nějaké změny, nebo z ní chtěli vystoupit. Brzo však její chapadla začala sahat mnohem dál. Byl nedostatek dospělých žen a polygamie bez ženského obyvatelstva by se stala planou doktrínou. Začaly se šířit podivné pověsti — mluvily o zavražděných přistěhovalcích a o vypleněných táborech v místech, kde se Indiáni nikdy ani neukázali. V harémech starších církve se objevovaly nové ženy — ženy, které chřadly a plakaly a na jejichž tvářích navždy utkvěl výraz hrůzy. Pocestní, které v horách zastihla noc, vyprávěli o tlupách ozbrojených, maskovaných mužů, které se kradmo a bezhlesně mihly kolem nich tmou. Tyto řeči a pověsti se ukázaly být pravdivé. Čím dál tím častěji se mluvilo o „Tlupě Danitů“ nebo o „Andělech pomsty“. Lidé na osamělých farmách Západu se začínali bát.
Znalost názvu této organizace, jejíž činnost byla tak děsivá, nijak nezmenšila hrůzu z ní, naopak ještě ji zvětšila. Nikdo nevěděl, kdo je členem této nemilosrdné společnosti. Jména pachatelů těch krvavých a násilných činů, spáchaných jménem náboženství, byla přísně udržována v tajnosti. Přítel, kterému jste se svěřili se svými pochybnostmi o prorokovi a o jeho poslání, byl možná jedním z těch, kteří přijdou v noci, aby vymáhali strašlivé zadostiučinění. Proto každý se bál svého souseda a nikdo nemluvil o věcech, které mu nejvíce ležely na srdci.
Když se jednoho krásného rána John Ferrier právě chtěl vydat na obhlídku svých pšeničných polí, zaslechl cvaknutí petlice, a když vyhlédl oknem, uviděl, že po stezce vedoucí k domu přichází mohutný, ryšavý muž prostředního věku. Srdce se mu leknutím zastavilo. Nebyl to nikdo jiný než sám veliký Brigham Young. Ferrier celý rozechvělý — věděl, že taková návštěva neznamená nic dobrého — běžel ke dveřím, aby přivítal hlavu mormonů. Ten však odpověděl na pozdrav chladně a s přísnou tváří šel za Ferrierem do obývacího pokoje.
Když si sedl, zadíval se pronikavě na farmáře zpod světlého obočí a řekclass="underline" „Bratře Ferriere, pravověrní ti byli dobrými přáteli. Ujali jsme se tě, když jsi na poušti umíral hladem, dělili jsme se s tebou o své zásoby potravin, dovedli jsme tě šťastně do Údolí vyvolených, dali jsme ti slušný kus půdy a dovolili jsme ti bohatnout pod naší ochranou. Není to tak?“
„Je to tak,“ odpověděl John Ferrier.
„Za to za všechno jsme chtěli jen jedno: abys přijal pravou víru a aby ses v každém ohledu přizpůsobil jejím zvyklostem. To jsi slíbil. Jestliže však veřejně mínění má pravdu, svůj slib jsi nikdy nedodržel.“
„A v čem jsem ho nedodržel?“ bránil se Ferrier. „Copak jsem nepřispíval na společný fond? Copak jsem nechodil do chrámu? Copak jsem —“
„Kde jsou tvé ženy?“ zeptal se Young a rozhlédl se. „Zavolej je, abych je mohl pozdravit.“
„Je pravda, že jsem se neoženil,“ odpověděl Ferrier. „Ale žen bylo málo a bylo tu mnoho mužů, kteří na ně měli jistě větší nárok než já. Nejsem osamělý, mám dceru, která se o mne ve všem všudy stará.“
„Právě o této dceři jsem s tebou chtěl mluvit,“ řekl Brigham Young. „Dospěla a stala se nejkrásnějším květem Utahu a mnoho těch, kteří mají bohatství a vysoké postavení v této zemi, v ní našlo zalíbení.“
John Ferrier v duchu zaúpěl.
„Šíří se pověsti, kterým se mi ani věřit nechce — zasnoubila se prý s nějakým pohanem. To jsou jistě jen klepy. Jak zní třinácté nařízení v zákoníku svatého Josepha Smithe?Ať každá dívka pravé víry se provdá za jednoho z vyvolených, neboť sňatkem s pohanem by se dopustila těžkého hříchu.’ Proto je nemožné, abys ty, který vyznáváš naše svaté náboženství, dovolil dceři, aby porušila jeho přikázání.“
John Ferrier neodpověděl, jen si neklidně pohrával s jezdeckým bičíkem.
„Na tomto jediném bodu bude vyzkoušena celá tvá víra — tak rozhodla Svatá rada čtyř. Děvče je mladé a my nechceme, aby se vdala, až zešediví, a také jí nechceme odepřít možnost vybrat si. My starší církve máme mnoho jalovic[3], ale musíme se postarat, aby je měli také naši synové. Stangerson má syna a Drebber má syna, a oba by rádi uvedli tvou dceru do svého domu. Ať si mezi nimi vybere. Jsou mladí a bohatí a pravé víry. Co tomu říkáš?“
Ferrier svraštil čelo a chvíli mlčel.
„Dopřejte nám čas,“ řekl konečně. „Má dcera je na vdavky ještě příliš mladá.“
„Má měsíc na rozmyšlenou,“ řekl Young a vstal. „Na konci této lhůty musí dát odpověď.“
Když procházel dveřmi, otočil se. V obličeji byl rudý a oči mu planuly.
„Bylo by pro tebe lépe, Johne Ferriere,“ řekl přísně, „kdybyste ty i ona teď leželi v horách Sierry Blanky jako vybělené kostry, než kdybyste se svou slabou vůlí vzepřeli rozkazům Svaté rady čtyř.“
3