Ještě zahrozil rukou a odešel. Ferrier slyšel, jak pod jeho těžkými kroky skřípe štěrk na stezce.
Zůstal sedět s lokty opřenými o kolena a přemýšlel, jak to má říci své dceři. Vtom se jeho ruky dotkla jemná ručka. Vzhlédl — vedle něho stála Lucie. Jediný pohled na její bledou, zděšenou tvář mu vyzradil, že slyšela všechno.
„Nemohu za to,“ odpověděla na jeho tázavý pohled. „Jeho hlas se rozléhal po celém domě. Ach tatínku, tatínku, co budeme dělat?“
„Netrap se,“ odpověděl, přitáhl ji k sobě a širokou, drsnou rukou jí hladil kaštanové vlasy. „Nějak to už zařídíme. Nepřešla tě náhodou láska k tomu tvému chlapci?“
Její jedinou odpovědí bylo vzlyknutí a stisk ruky.
„Ne. Samozřejmě že ne. Ani bych nebyl rád, kdybys mi řekla, že ano. Je to hezký chlapec a je křesťan, což se tady o těch lidech nedá říci, třebaže se pořád modlí a kážou. Zítra odjíždí jedna parta do Nevady, pošlu mu vzkaz, aby věděl, co se stalo. Jak ho znám, bude tady rychleji než telegram.“
Lucie se musela zasmát tomuto otcovu přirovnání.
„Až tady bude, poradí nám, co máme dělat. Ale bojím se o tebe, tatínku. Člověk slyší — člověk slyší takové strašné historky o těch, kteří odepřeli prorokovi poslušnost. Vždycky se jim stane něco hrozného.“
„Ještě jsme mu neodepřeli poslušnost,“ odpověděl otec. „Teprve až jim ji vypovíme, bude čas čekat bouřku. Prozatím máme před sebou měsíc klidu, a až se ten měsíc bude chýlit ke konci, myslím, že bude nejlíp, když z Utahu zmizíme.“
„Ty bys chtěl odejít z Utahu?“
„Něco takového.“
„A co farma?“
„Zpeněžím, co budu moci, a ostatní tu nechám. Abych pravdu řekl, Lucie, nejednou jsem na to už myslel. Nerad se před někým krčím, ať je to kdokoliv, jako se tihle lidé krčí před tím svým zatraceným prorokem. Narodil jsem se jako svobodný Američan a na tohle nejsem zvyklý. Asi jsem už moc starý, abych si na něco zvykal. Jestli se ten chlap bude potloukat kolem naší farmy, může se stát, že dostane do těla pár broků, ani nebude vědět jak.“
„Ale oni nás nenechají odejít,“ namítla dcera.
„Až se vrátí Jefferson, hladce to vyřídíme. A ty se, miláčku, netrap, ať nemáš opuchlé oči, to bych si to pěkně odnesl, kdyby tě Jefferson viděl uplakanou. Nemáš se čeho bát, žádné nebezpečí nám nehrozí.“
Tato uklidňující slova pronesl John Ferrier velmi přesvědčivě, přesto však si Lucie všimla, že večer zajistil dveře neobyčejně důkladně a že pečlivě vyčistil a nabil zrezivělou starou ručnici, která visela na stěně v jeho ložnici.
IV
Útěk
Ráno po rozhovoru a mormonským prorokem šel John Ferrier do Salt Lake City, vyhledal svého známého, který odjížděl do nevadských hor, a dal mu dopis pro Jeffersona Hopa. V něm vylíčil mladému muži, jaké nebezpečí jim hrozí, a naléhal na něj, aby se co nejdříve vrátil. Po odeslání dopisu se uklidnil a vracel se domů s lehčím srdcem.
Když se blížil k farmě, překvapilo ho, že u jednoho i druhého sloupu branky je přivázán kůň. A ještě víc ho překvapilo, že v jeho obývacím pokoji sedí dva mladí muži. Jeden, s dlouhým bledým obličejem, si hověl v houpací židli a nohama se opíral o kamna. Druhý, mladík s býčí šíjí a s hrubými, naduřelými rysy, stál u okna a hvízdal si nějakou nábožnou píseň. Když Ferrier vešel, oba kývli na pozdrav a ten v houpací židli začal.
„Možná že nás neznáte,“ řekl. „Tohle je syn staršího církve Drebbera a já jsem Joseph Stangerson, který s vámi táhl pouští, když Bůh rozhodl, že vás přivede do svého ovčince.“
„Kam přivede všechny národy, až přijde čas,“ dodal ten druhý huhňavě. „Jeho mlýny melou pomalu, ale jistě.“
John Ferrier se chladně uklonil. Domyslel si, kdo jsou jeho návštěvníci.
„Přišli jsme na radu svých otců,“ pokračoval Stangerson, „abychom se ucházeli o ruku vaší dcery pro toho z nás dvou, který bude vyhovovat vám i jí. Poněvadž já mám jenom čtyři ženy a bratr Drebber jich má sedm, myslím, že mám na ni větší právo než on.“
„Ne, ne, bratře Stangersone,“ protestoval druhý nápadník. „Není důležité, kolik máme žen, ale kolik jich můžeme uživit. Můj otec mi teď postoupil své mlýny, jsem tedy bohatší než ty.“
„Ale já mám lepší vyhlídky,“ rozhorlil se Stangerson. „Až Bůh odvolá mého otce, dostanu jeho barvírnu a koželužnu. Kromě toho jsem starší než ty a mám vyšší hodnost v církvi.“
„Rozhodne o tom to děvče,“ odpověděl mladý Drebber a samolibě se usmál na svůj vlastní obraz v okenním skle. „Necháme o všem rozhodnout ji.“
Během této rozmluvy John Ferrier stál ve dveřích a dusil se hněvem. Sotva se udržel, aby nezmrskal své návštěvníky jezdeckým bičíkem.
„Poslyšte,“ řekl konečně a postoupil blíž k nim, „až vás má dcera pozve, můžete přijít, ale do tě doby vás tu nechci vidět.“
Oba mladí mormoni se na něho nechápavě zahleděli. Byli přesvědčeni, že když se někdo uchází o ruku dívky, je to největší čest pro dívku i pro jejího otce.
„Z tohoto pokoje vedou dvě cesty,“ křičel Ferrier. „Jedna dveřmi, druhá oknem. Kterou si vyberete?“
Jeho snědý obličej vypadal tak divoce a jeho hubené ruce tak hrozivě, že oba návštěvníci vyskočili a dali se rychle na ústup. Starý farmář šel za nimi až ke dveřím.
„Dejte mi vědět, až se rozhodnete, který z vás to má být,“ řekl ironicky.
„Tohle vám přijde draho,“ vykřikl Stangerson bledý vztekem. „Vzepřel jste se rozkazu proroka a Rady čtyř. Do konce života toho budete litovat.“
„Ruka boží na vás těžce dopadne,“ křičel mladý Drebber. „Bůh povstane a ztrestá vás.“
„Tak já s tím trestáním začnu hned,“ vykřikl zuřivě Ferrier a byl by běžel nahoru pro ručnici, kdyby ho Lucie nebyla chytila za ruku a nezadržela ho. Než se mu podařilo vymknout se jí, uslyšel klapot koňských podkov. Oba nápadníci odjeli.
„Ti pobožnůstkáři! Ti lumpové!“ křičel. „Raději bych té viděl v hrobě, děvče, než jako ženu některého z nich.“
„I já bych raději zemřela, tatínku,“ odpověděla dívka. „Ale Jefferson tu bude co nevidět.“
„Ano. Čím dřív tu bude, tím líp. Člověk neví, co tamti teď provedou.“
Byl opravdu nejvyšší čas, aby přišel někdo, kdo by dovedl poradit a pomoci statečnému starému farmáři a jeho adoptované dceři. Od založení osady se ještě nikdy nestalo, aby prostý věřící odepřel poslušnost starším církve. Jestliže menší provinění byla trestána tak přísně, jaký bude osud tohoto arcivzbouřence? Ferrier věděl, že jeho bohatství a postavení mu nic nepomohou. Bylo dost těch, kteří byli stejně význační a stejně bohatí jako on, a přesto beze stopy zmizeli a jejich jmění dostala církev. Byl statečný člověk, ale chvěl se před neurčitými stíny hrůz, které se nad ním vznášely. Každému viditelnému nebezpečí by se směle postavil tváří v tvář, ale tato nejistota ho vyčerpávala. Před dcerou však tajil své obavy a tvářil se, že celou věc bere na lehkou váhu, ona však viděla jasně, jak je stísněn.
Čekal, že od Younga dostane vzkaz nebo výtku za své chování. Nemýlil se. Stalo se to však způsobem, jakého se nenadál. Když se druhého dne ráno probudil, ke svému překvapení zjistil, že na jeho ložní pokrývce je připíchnut kus papíru. Na něm bylo napsáno tiskacími, daleko od sebe postavenými písmeny: